Vystoupit ze zajetí krabice. Bezbariérová auta jihočeského úpravce API CZ změnila trh vozidel pro tělesně postižené

Miroslav Bartoš již 22 let upravuje vozidla pro tělesně postižené. Jednoho dne vstoupil na trh a zcela ho změnil. Byl tak dobrý, že mu konkurence vyhrožovala a kradla jeho nápady. Těch má spolu se svým týmem stále dost. Jen úpravou pro nový Volkswagen Caddy si připsal na své konto hned dva patenty.

Vše začalo během jeho vysokoškolských let. Na cestě mezi Táborem a Prahou. V té době ale ještě Miroslav Bartoš netušil, že řidič, kterého si právě stopnul, začal psát jeho podnikatelský příběh. Z náhodného setkání vzniklo přátelství, a když o pár let později postihla tohoto kamaráda mozková mrtvice, byl to právě Bartoš, který začal hledat možnosti, jak pro něj přestavět vůz, aby mu pomohl znovu řídit. Nebylo to přitom vůbec jednoduché. V 90. letech trh s úpravami aut pro vozíčkáře téměř neexistoval a s detaily přestavby pomohla až firma, kterou našel v Anglii. "Tehdy mě ale ještě nenapadlo, že se tím budu někdy živit," vzpomíná podnikatel, který si vloni převzal cenu Firma roku Jihočeského kraje.

Povídáme si spolu přes Skype. Na monitoru obrazovky sem tam zahlédnu jeho syna, který žhaví hry na PlayStationu. Právě rodina, kterou kvůli svému předchozímu povolání viděl stále méně, byla nakonec tím, co překlopilo ručičku vah směrem k absolutní nejistotě. "Cítil jsem, že jsou mé priority jinde. Už mi nevyhovovalo vídat svou rodinu pár minut denně. Nevěděl jsem, zda se uživím, zda uživím rodinu, ale stále u mě převažoval pocit, že tohle je má příležitost. Poslouchal jsem hlas svého srdce," vzpomíná na dobu, kdy se rozhodl opustit dobře placené zaměstnání a jít do podnikatelského rizika. Vyplatilo se. Nyní jeho firma API CZ (zkratka znamená auta pro invalidy) patří v oblasti úpravy vozů pro přepravu vozíčkářů k české i světové špičce a působí v mnoha zemích světa − od Německa přes Izrael až po Austrálii. Ročně je podepsaná téměř pod 1700 úpravami automobilů a před vypuknutím pandemie byly její roční tržby 170 milionů korun.

Vystoupit ze zajetí krabice. Bezbariérová auta jihočeského úpravce API CZ změnila trh vozidel pro tělesně postižené

Další 3
fotografie

Výrobky na míru

Škála jejích produktů je široká a v podstatě pokrývá vše, co se týče mobility postižených − od jednoduchého ručního ovládání až po auto, které je komplet na dálkové ovládání a vozíčkář může zajet až k volantu a řídit z vozíku. Téměř vše se dělá pro konečné zákazníky na míru, protože každý má jiný handicap a potřebuje jinou úpravu.

"Pro vozíčkáře upravíme auto tak, aby mohl řídit rukama. Pro toho, komu se těžce nastupuje, uděláme otočnou sedačku. Pokud někdo potřebuje do kufru naložit vozík, přiděláme mu k autu jeřábek či rampu. Nyní například řešíme úpravu pro jednoho pána, který sice chodí, ale má natolik slabé ruce, že nezvládne otáčet volantem. Nakonec jsme vymysleli, že bychom volant spojili přes servomotor s deskou na podlaze. Na ní by šlapal levou nohou, a tím by otáčel volantem," líčí nápad podnikatel, z jehož zapálení pro podobné projekty na mě jde pozitivní energie i skrz obrazovku počítače.

Se stejným nadšením vzpomíná i na dobu, kdy upravoval v pronajaté dílně u Tábora jedno auto měsíčně a celou firmu táhl ze svých úspor. Od začátku měl ale vizi. Věděl nejen, kam směřuje, ale i to, co k tomu potřebuje. Objevil díru na trhu a tu vyplnil. "Když jsem začínal, byly tu dvě firmy, které dělaly přestavby pro vozíčkáře, ale jejich úroveň byla strašná a za technicky úplně primitivní věci chtěly šílené peníze. Cítil jsem, že se dá udělat spousta věcí jinak a lépe," vypráví.

Vozíčkáři sobě

Jedny z jeho prvních kroků proto směřovaly do organizací a sportovních klubů pro vozíčkáře. Obcházel je a všude se ptal, jestli by někdo neměl zájem montovat ruční řízení. "Nikdo mi ze začátku nevěřil. Říkali si, že jsem nějaký blázen, který si dělá z lidí na vozíku srandu," vypráví.

Nakonec se jeden našel. Sportovec Miroslav Klečka, který byl na vozíku od svých 19 let. Hrál v reprezentaci basketbal a jezdil na vozíku maratony. "Bál se, že to nezvládne, ale já jsem mu řekl, ať to zkusí a uvidí. A ono to vyšlo," říká pyšně Bartoš. Spolu pak rozjeli koncept, který do té doby neměl obdoby. Bartoš vyrobil díly, poskládal je jako skládačku a poslal je Klečkovi. Ten je převzal, dovezl k zákazníkovi a namontoval mu je do auta, přímo před jeho domem. Vznikl nejen produkt, který byl speciálně uzpůsobený na to, aby ho dokázal namontovat i vozíčkář, ale zároveň služba, která řešila jeden z hlavních problémů handicapovaných − jak dostat auto k firmě, která mi ho přestaví. Koncept firma stále drží, i mnoho let od první realizace. Jen nyní jí s ním místo jednoho pomáhá už pět vozíčkářů v různých částech Česka.

Bezbariérová auta

Od samého začátku byznys rostl a Bartoš postupně nabíral nové zaměstnance, až se dostal na nynějších třicet. Z jednoduchých úprav sedadel a ručního ovládání se výroba rozšířila o bezbariérová vozidla. To se psal rok 2007 a API CZ uvedla na trh Flexi rampu pro snadný nájezd do vozu. Najednou někdo přišel s tím, že nedělá speciální auta pro vozíčkáře, ale bezbariérové automobily, které umožňují jejich přepravu.

To, co pro nezainteresovaného zní jako detail, znamenalo mentální změnu trhu a umožnilo rozvoj zcela nových segmentů − bezbariérových taxislužeb či bezbariérové transportní dopravy. Navíc do roku 2007 se ve světě upravovala auta, jejichž vzhled byl to poslední, co firmy řešily, a montáž a přestavba byly velmi primitivní. Flexi rampa to změnila.

"Byl to takový rozdíl, jako když si necháte doma udělat kuchyň a necháte si ji udělat od truhláře, anebo od zámečníka. Vždy dostanete něco, co bude fungovat, ale ten pocit z toho je diametrálně odlišný. Přestavby v té době nebyly vůbec hezké. Automobilky investovaly peníze do toho, aby auta byla líbivá, a najednou přišli přestavbáři, vyřízli kus podlahy, navařili tam plechy, natřeli to zelenou barvou a bylo to pro ně vyřešené," líčí postup, který si žádal změnu. A taky ji dostal. "Konkurenti na to začali koukat a nevěřili vlastním očím. Než na to zareagovali, sebrali jsme jim podstatný podíl na trzích a vybudovali dealerskou síť. Hrozně nás to nakoplo. Během tří čtyř let to všichni plus minus okopírovali, ale do té doby byli úplně mimo hru," vrací se ve vzpomínkách ke svému úspěchu.

Kdyby je to nezajímalo, nekradli by to

Hru s názvem "Utíkám před konkurencí" přitom provozoval od prvních podnikatelských krůčků. "Firmy tu využívaly situace lidí na vozítku. Byla tady tak malá konkurence, že si mohly účtovat, co chtěly. Já jim do toho vstoupil, a to je finančně bolelo. Přišli jsme na trh a snažili se nastavovat normální obchodní prostředí. Nechtěli jsme ze dne na den na těch lidech zbohatnout. Aspoň já ne. Chtěl jsem dělat práci, která mě baví a dává mi dost na to, abychom mohli normálně fungovat jako rodina," popisuje v souvislosti s tím, jak za ním na první výstavě přišel majitel jedné z konkurenčních firem a začal mu vyhrožovat. Řešit musí i soudy kvůli ukradeným patentům.

"Kdybychom dělali věci špatně a je to nezajímalo, nekradli by to. S každým novým autem se snažíme přijít s něčím novým a být krok před nimi. Stále nás dohání, ale my o to víc tlačíme vývoj dopředu," říká. Na otázku, s jakým největším oříškem si museli lámat hlavu, skromně odpoví, že řeší stále něco. "Dnes se člověk nad vším pousměje a připadá mu to jednoduché, ale v době, kdy jsme na to přicházeli, lámali jsme si s tím hlavy. Třeba jak udělat, aby do zalaminovaných profilů neprotékalo lepidlo a nezvyšovalo hmotnost výrobku," říká.

"Člověk musí vytrpět určité období bolesti a stresu, než se mu něco povede, a počítat s tím, že během vývoje je vždy spousta omylů a slepých uliček," dodává muž, který, když přestavuje nové auto jako třeba nyní Volkswagen Caddy, dívá se na celou přestavbu znova od začátku. "Abychom nebyli v zajetí toho, co už jsme vymysleli. V zajetí krabice, jak se říká tomu, když nedokážete ze stereotypu vystoupit."

Investice do technologií

S vývojem přišly změny materiálů a postupů. Teď již používají složitější formy, lisuje se ve vakuu a ruční laminování je již minulostí. Bartoš neustále investuje do modernizace. Nechal vybudovat zkušebnu, kde testují prototypy, díly v raném stadiu výroby se tisknou na 3D tiskárnách, ve výrobě je laser s automatickým zakládáním plechu, vysekávačka a nechybí ani robotické pracoviště na svařování, které umožnilo přejít z těžké oceli na hliník. Většina strojů má nějakou automatizaci. "Mojí filozofií je, že není účelem, aby lidé dřeli a kmitali rychle kolem strojů jen proto, aby bylo vidět, že něco dělají. Naopak by se mělo pracovat chytře, dřít se co nejméně a co nejvíce využívat techniku, která mi v tom pomáhá."

Díky tomuto přístupu je firma připravena i na situace, kdy na dálku předělávají auto, které nikdy fyzicky neviděli. "To bylo, když jsme dělali konstrukci auta pro americký trh. Měli jsme CAD data od automobilky a přes Skype jsme komunikovali s naším zástupcem v Americe, který to auto měl. Řešili jsme s ním situace, kdy nám něco nebylo z dat jasné. To, co jsme navrhli, jsme poslali do Ameriky, oni tam koupili metr a půl velkou 3D tiskárnu a všechny komponenty na prototypové auto vytiskli. Co jsme udělali tady u Tábora, se vyrábělo v Los Angeles," líčí a zároveň s nadsázkou dodává, že on ale už na strojích pracuje jen o víkendu, když si potřebuje udělat něco domů.

Budoucnost strojírenství

Stáhněte si přílohu v PDF

Jeho hlavní doménou je nyní vývoj a vymýšlení, kam a jak bude směřovat firma. "Někdy se snažím našim konstruktérům posouvat myšlení mimo ten zmiňovaný box, do nekomfortní zóny, a to pak vede k tomu, že děláme věci jinak než většina našich konkurentů. Někdy zas to myšlení posouvají oni mně a já pak přemýšlím nad tím, zda to jejich není lepší," říká s úsměvem, který z jeho tváře zmizí během více než hodinového rozhovoru jen ve chvíli, když popisuje dopady pandemie. Ta zasáhla jeho podnikání, které je závislé na automobilovém průmyslu, citelně.

Když vše začalo, na jaře loňského roku, měli za dva měsíce stejný počet zakázek, jako za normální situace mívají za tři dny. "Snažíme se ten čas využít k tomu, abychom dělali věci, na které nám dříve nezbýval. Ke zlepšování procesů. Ale to nejde dělat donekonečna. Práce není a fixní náklady jsou vysoké. Dřív nebo později to dospěje do bodu, kdy budeme muset udělat nepopulární řešení, aby firma přežila," zhodnocuje chvějícím se hlasem. "My už de facto vyrábíme na sklad, jenom abychom udrželi nějakou pracovní morálku," říká muž, který zasvětil svůj život zlepšování podmínek pro handicapované a narovnávání tržního prostředí v tomto oboru.

Nyní bude muset kromě pandemie zvládnout ještě další výzvu, kterou je nárůst elektromobility. "Elektromobily možná náš trh zcela zničí, protože přestavby s nimi nebudou technicky možné," říká a jedním dechem šibalsky dodává: "Nebo se nám naopak podaří vymyslet nějaké zajímavé řešení."

Článek byl publikován ve speciální příloze Hospodářských novin Budoucnost strojírenství.