Samechov. Slovo, které hladí na jazyku. Je v něm ticho lesa, vůně letní louky a hebký mech, na který se dá ulehnout a dívat se, jak mraky plují po blankytném nebeském moři. Dokázalo ale také potrápit, jako se stalo slečně v nádražní pokladně. Bylo to v době, kdy nejenom že ještě nebyl internet, ale nebyly ani počítače. Jízdenky byly z tvrdého kartonu, veliké asi jako krabička zápalek, z předtištěnými cílovými stanicemi a datum se na ně vyráželo ve speciálním strojku.

„Samechov,“ řekl jsem slečně v pokladně. Ta se zarazila a chvíli se nedělo nic. Počítač napovědět nemohl, protože nebyl. Když se zeptala, kde to je, odpověděl jsem popravdě, že přesně nevím, ale že prý někde u Sázavy, jak mi řekl kamarád, se kterým se tam mám sejít a který mě tam bude čekat, nebo to alespoň slibuje. Pokladní zalistovala v jakémsi lexikonu stanic a zastávek, vybrala ze zásobníku jízdenku do Sázavy a léto začalo. První přestup v Kolíně, druhý v Ledečku a pak jsem po třech hodinách zjistil, že v Samechově nikdo nečeká. Nebyly mobilní telefony, nebyly textové zprávy, nebylo jak dát vědět, že kamarádovi rodiče letní vandr nakonec nedovolili. Mapu měl mít on, já neměl nic, jen spacák a čtyři volné dny před sebou.

Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem si následující věty dokázal v tu chvíli přeříkat slovo od slova. Jen jsem si na ně vzpomněl, že jsem je četl zřejmě v nějaké knížce hereckých vzpomínek, kterých měla moje babička v knihovně několik. Bylo to povídání herce Václava Vydry, který kdysi, snad v nějakém rozhlasovém pořadu, vyprávěl o cestování:

David Macháček (1970)

Pracuje jako editor v Českém rozhlasu, je také studentem Institutu tvůrčí fotografie na Slezské univerzitě v Opavě.

Od roku 2014 si podle pravidla „jeden den – jedna fotka“ zapisuje prožité dny na paměťovou kartu telefonu. Každou fotografii pak doplňuje krátkým dvojverším, které mu slouží jako osobní mnemotechnická pomůcka, aby si obrazovou vzpomínku ještě víc zafixoval. Den po dni zveřejňuje svůj fotodeník na Facebooku a už dvakrát z něho připravil výběr pro knižní vydání.

„Kdepak například spíte dnes, vy cestovníci? V posteli, ne? A zítra? Zase v posteli. A pozítří a za čtrnáct dní − a pořád v posteli. Já ale spal jeden den na půdě v seně a druhý na slámě ve světnici a třetí na snopech ve stodole a čtvrtý v peřinách u faráře a pátý zase v seně na formanském voze. A jak já jsem například umíval zmoknout. O tom nemáte vy už ani pojmu. Zmoknete snad taky někdy, ale pak otevřete v hotelu svůj nepromokavý kufr a vyndáte si suché prádlo a máte po radosti. Ale my v hotelu neměli nic. My nesli plátěný pinklíček na svých zádech a pinklíček promokl zároveň s námi a taky až na kůži. A když jsme konečně někam pod střechu vešli, stáli jsme tu, jako by nás z vody vytáh. A ženské pobíhaly kolem nás a usmívaly se přívětivě.“

V Samechově nikdo mapu u vlaku nekoupí, ani tehdy, ani dnes. Není tu nic, jen to skřípění kol, když strojvůdce zastavuje vlak. A když naposledy zahouká před vjezdem do tunelu, zůstane po něm ticho a vyšlapaná pěšina podél kolejí. Neměl jsem pinklíček jako Václav Vydra, ale tomu malému batůžku, do něhož jsem našlapal spacák, ešus a už nic moc dalšího, by se tak klidně říkat mohlo. Řekl jsem si, že když se společný vandr nevydařil, vrátím se domů. Tedy přesněji, že se budu ty čtyři dny vracet pěšky zpátky proti směru, ze kterého mě přivezl vlak, a čtvrtý den pak tam, kam dojdu, zase do vlaku nasednu a nechám se odvézt až k domácí posteli pod pevnou střechou.

Sešel jsem tehdy z cesty a nebylo to vůbec špatné. Spoléhal jsem na to, že většina pěšin v krajině vede odněkud někam a jen výjimečně stezka skončí na konci rokle nebo ve vysokých kopřivách. Nevěděl jsem tehdy, že vesnice, které míjím na cestě proti proudu řeky, mají tak zvukomalebné názvy jako Bělokozly, Mrchojedy nebo Útěchvosty. Radoval jsem se z krajiny podle návodu Václava Vydry.

„Víte, my jsme cestovávali přece jen pěkněji, než se cestuje nyní. Nejsem chvalořečníkem minulých dob, ale je zcela přirozeno, že ty doby minulé měly své půvabné stránky. My cestovávali, abych tak řekl, hloub. Dojmy nemíjely tak rychle. A to je dobře, zvláště pro mladou duši. Kde se člověku líbilo, tam se pozdržel, natáhl a díval. Obraz, ať kraje, ať lidí měl času dost ponořit se až na dno duše. Člověk mohl kraj i lidi si zamilovat. I musil milovat vlast i národ, když sám poznal, co je v nich krásy a dobra. My cestovávali tehdy češtěji! Dnes přelítneš za šest hodin půl Čech a naučíš se považovat zemi svou rodnou za nepatrnou.“

Co byla zpočátku z nouze ctnost, že jsem neměl na společné putování ani parťáka, ani mapu, se nakonec ukázalo jako ten nejlepší scénář letního půltýdne. Vodítkem v krajině mi byly věže kostelů, kterých je u nás snad víc než zeměměřičských triangulačních bodů. V konzumu jsem si koupil čtvrtku chleba a litr mléka v sáčku a k tomu si pak u cesty utrhl několik jablek, na začátku léta ještě kyselých. Cesty od vesnice vedly obvykle ke kraji lesa, kde pak slábly a tenčily se, až se z nich stávaly pěšiny ke krmelci a pak mírně z kopce kamsi dolů k potoku.

Ze skutečného světa mě vedly do vzpomínek na moji oblíbenou dětskou knížku Stezka odvahy od Miloš Zapletala, ve které skaut podstupuje několik náročných zkoušek, z nichž nejtěžší je ta, kdy musí putovat krajinou zcela osamocen tak, aby ho nikdo nespatřil: „Stezka se klikatí prastarým lesem, plným žulových balvanů, vlhkého mechu a tlejícího dříví, ustavičně musím přeskakovat padlé kmeny a obcházet ztrouchnivělé pařezy.“

Jít mimo cesty, tedy ty oficiální turistické a značené, znamená míjet i prověřené cíle a atrakce, jako jsou zámky, zříceniny nebo rodné domky malířů, skladatelů nebo spisovatelů. Ale to se dá snadno napravit tím, že si člověk do batůžku něco od umělců přibalí na cestu, například útlý spisek Karla Hynka Máchy Krkonošská pouť. Vyšel například v souboru Romány a povídky, který vydalo nakladatelství Laichter v roce 1906:

„Slunce zašlo za temné hory; jako mrak černý vystupovaly vrcholky jejich na obzoru země české, a za horami protějšími vycházelo slunce světů jiných; v rozsedlinách mezí horami již byla černá noc, na rovinách se ještě šeřilo; města co bílá znamínka vyhlížela z šerých stínů; nad nimi se kroužil lehký kouř, a sníživ se, plížil se po tváři tichých jezer, v nichž se zhlížely vycházející hvězdy, sem tam je barvila zář malých plamínků, hořících po hrázích temných.“

Nijak nevadí, že tyto poznámky o tom, jak do krajiny vstupuje noc, si Karel Hynek Mácha psal při cestě pod Krkonošemi. I v údolí Sázavy u Samopší byl letní soumrak podobný. „Tmavé jedle a borovice stály po horách v oděvu rosném, s vysoké skály padala řeka ve vymletou hlubinu, zčeřená v bílé pěny; kde však tišeji odplývala, byly vody její čisté a jasné, hlubina její zelenala se co lučiny z jara. V hlubinách těchto dřímal poutník, hlučný spád vody uspával jej v nejtišší sen, a vlny říčné táhly teď nad ním co zvučné lkání zvonů večerních tichou krajinou, avšak již neuváděly, co druhdy zvonů zvuk v ducha poutníkova minulé dny.“

Dovolená v Česku

Stáhněte si přílohu v PDF

Došel jsem tehdy ze Samechova až do Světlé nad Sázavou a samozřejmě že to nebylo jen skrytými pěšinami a nepozorovaně jako v Zapletalově Stezce odvahy. Když mi traktorista ze zemědělského družstva na cestě přes pole nabídl, ať si naskočím na valník, že mě vezme do Chabeřic, neodmítl jsem. Ostatně takové svezení přesně zapadalo do už několikrát citovaného cestovatelského manuálu Václava Vydry. „Ach, taková cesta s formanem! Člověk mohl slézt a hodinu se projít. A třebas při tom i jahody sbírat. A zase kdykoli chtěl, vylezl si na vůz, zakolíbal se vsedě do dřímoty. To bylo jiné pohodlí nežli dneska je ve vagoně. Krásné staré časy, ach to krásné, staré cestování.“

Několik let jsem měl tohle sejití z cesty jen zasunuté ve vzpomínkách a na světlo ho nevytahoval. Až moderní nástup digitálních map a podkladů, sestavených ze snadno dostupných leteckých snímků, mi všechno znovu připomněl. Právě fotografie pořízené z letadel ukazují, jak je česká krajina bohatá na cesty, stezky a pěšiny. Výlety už není nutné plánovat jen podle sítě turistických tras, ale v leteckých snímcích lze hledat jak vyšlapané zkratky, tak odbočky, průchody na první pohled neprostupným terénem nebo odhalit cestičku vyšlapanou na břehu řeky, kde kreslená mapa ukazuje jen skalnatý sráz padající až do vody. Sejít z cesty je dnes snadné, stačí jen k prvnímu kroku stranou najít kuráž. A pak se už před poutníkem otevře úplně jiná krajina.

Článek byl publikován v magazínu Dovolená v Česku.

Související