Pět klimatických lekcí z letošního skautského tábora

O plachty stanů a nezakryté hrnce v kuchyni bubnovaly asi centimetrové kroupy. Louka, na níž byl položen skautský tábor oddílu mých dcer, zmizela z dohledu a naše zraky se upřely na potok vedle kuchyně a stanů, z něhož se pomalu stávala dravá řeka. Jeho stoupání se asi dvě hodiny po konci přívalového deště s kroupami zastavilo zhruba dvacet centimetrů od prvního kolíku, který spolu s dalšími držel konstrukci kuchyně a jídelny, srdce tábora.

Ten jsme toho červencového večera nemuseli evakuovat, ale louka a táborové náměstí se změnily v bažinu, která neměla šanci do konce našeho táboření vyschnout. Byla přiživována dalšími a dalšími přeháňkami a bouřkami, z nichž sice žádná nedosahovala síly oné průtrže s kroupami, ale postupně nahlodávaly naše nervy a břehy potoka. S obavou jsme sledovali některé dlouho před tím nakloněné stromy, několik stanů přesunuli, ale nakonec se dva dny před ukončením tábora ozvalo v půl třetí v noci mírné křupnutí a pak mohutné zašustění. Kousek od našeho stanu spadl velký strom. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Nicméně ráno bylo rozhodnutí jednoznačné: obvolat rodiče, aby si vyzvedli děti o dva dny dříve. Riziko už bylo příliš veliké.

Letošní tábor, který já jako hospodář, řidič a organizátor stavby, dopravy a zásobování a manželka jako kuchařka děláme pro skautský oddíl našich dcer, byl jednoznačně nejdramatičtější ze všech šesti ročníků, které jsme absolvovali. Na stejném místě na jih od Sedlčan v nenápadném údolíčku, kde je teplota vždy o pět stupňů nižší než jinde, dělá tento oddíl tábory už téměř třicet let. A vedoucí, kteří pamatují většinu této doby, říkali, že něco takového tu ještě nezažili.