V Mníšku pod Brdy funguje už od 90. let terapeutická komunita Magdaléna. Bývalá základna sovětské armády je nyní útočištěm pro lidi, kteří bojují s drogami, alkoholem či gamblingem. Péče o zemědělské plodiny a o zvířata jim pomáhá získat zpět pocit bezpečí, důvěry a vnést do života řád.
Člověk si tu v první chvíli připadá jako v oddílové klubovně: po chodbách pobíhají mladí lidé a s úsměvem zdraví bezprostředním ahoj. Na stěnách visí fotky z lyžařských výprav a vandrů s batohem, v umývárnách jsou ručníky a zubní kartáčky hezky vyrovnané do řady, v křesle u vchodu pokojně spí kocour.
„Musíme tu mít kocoura, a ne psa. Pes potřebuje jednoho pána, jinak trpí. A tady by se mu páníčkové moc rychle střídali,“ vysvětluje vedoucí psychoterapeut Pavel Hanzal a naráží tím na fakt, že tu nikdo nezůstává déle než patnáct měsíců.
To je pravidlo zdejší terapeutické komunity, jejímž úkolem je vyléčit lidi ze středně těžkých a těžkých závislostí a vrátit je zpět do společnosti. Dělá to i pomocí pracovní terapie. Součástí areálu, schovaného v lesích mezi Mníškem pod Brdy a Novou Vsí pod Pleší ve středních Čechách, je totiž i pestré zemědělství. Jsou tu stáda krav, ovcí, prasat, koz, slepic, krůt, klienti se starají o zelinářské zahrady, rybník s kapry a v areálu najdete i včelí úly.
Terapeutická komunita Magdaléna je příkladem takzvaného sociálního zemědělství. Tedy jde o zemědělskou usedlost, kde péče o zvířata a plodiny je součástí pracovní terapie. V současnosti se tu léčí dvaadvacet klientů, většina z nich bojuje se závislostí na pervitinu. Drogy ale zdaleka nejsou jediným problémem, který se tu musí naučit zvládnout.
„V naprosté většině léčíme lidi s duální diagnózou, tedy závislostí v kombinaci s psychickou poruchou, například s ADHD, úzkostmi, depresemi či bipolární poruchou. Téměř všichni klienti užívají léky,“ podotýká Hanzal.
Jde o pozoruhodné místo. Je to bývalá základna sovětské armády, celý areál je posetý prvky připomínajícími jeho vojenskou minulost. V hangárech, kde dříve Rusové skladovali rakety, je dnes hnojník, v bývalých podzemních bunkrech divadelní sál místní komunity. Člověk by skoro zapomněl, že je ve vojenském prostoru, kdyby mu to čas od času nepřipomněla třeba větrací šachta armádního bunkru, kolem níž se nyní pase stádečko koz.
Se zvířaty se znovu učí důvěřovat
Důvod, proč v Magdaléně do terapie zařadili i farmaření a chov zemědělských zvířat, je ten, že práce na statku terapii umocňuje. „Ve světě drog většinou není prostor pro hlubší vztahy. Tam máte potřebu získat především drogy nebo peníze na drogy. Tenhle svět vytváří velkou nedůvěru, třeba někomu něco slíbíte a samozřejmě to nedodržíte. Nebo, jak klienti říkají, často někoho obložíte (oklamete − pozn. red.) nebo někdo obloží vás. Ve vězení, s nímž tu má mnoho klientů zkušenosti, také nemáte příliš prostoru pro budování důvěry,“ vysvětluje terapeut Hanzal. Oproti tomu zvířata člověka nezradí a klienti tohle silně vnímají.
„Je úžasné vidět člověka, který je dvacet let na drogách a tady vstává v neděli v šest hodin ráno a jde podojit krávu. Protože ví, že když ji nepodojí, tak se na ní podepíše − riskuje zánět vemene a tak dále. Oni ta zvířata nikdy nezradí. Vždy jim podestelou, dají jim nažrat a postarají se o ně,“ popisuje Hanzal. Dodává, že u nich přitom nikdo nestojí, nedohlíží na ně, dělají to sami, dobrovolně a s železnou pravidelností danou striktním denním režimem.
Jednotlivé úkony zde odpočítává gong na chodbě. Jakmile zazní, znamená to, že končí pauza a začíná některá z činností. Stejně tak do gongu bouchne ten, kdo to tu takříkajíc nedá, vzdává to a rozhoduje se odejít. Jak ale Hanzal připomíná, takové případy se objevují jen čas od času. Většina klientů zůstává minimálně osm měsíců, což je nejkratší možný čas pro léčbu, a maximálně patnáct měsíců, po kterých už každý klient musí odejít a pokusit se začlenit do společnosti „venku“.
Úspěšnost léčby v Magdaléně je 70 procent, tedy sedm z deseti klientů se ze závislosti vyléčí trvale. Zbytek do ní spadne znovu a mnozí z nich se sem po čase vrátí a terapií projdou opětovně. Na louce za statkem pak klienti postavili tři křížky za kamarády, kteří to nedali už navždy.
„Nejsložitější klienti jsou ti, kteří sem přijdou bez diagnózy. Tedy trpí závislostí, ale nemají diagnostikovanou psychickou poruchu. My až po nějakém čase na terapii zjistíme, že kromě například alkoholu daný člověk bojuje i s úzkostmi,“ přibližuje Hanzal.
Ergoterapie, tedy pracovní terapie, má ještě jeden zásadní terapeutický přínos a tím je denní režim. Jak Pavel Hanzal připomíná, když je člověk na drogách, žádný řád prakticky neexistuje. Drogově závislý člověk často ani neví, jestli je noc, nebo den. Péče o hospodářská zvířata a o zahradu ale pravidelný režim vyžaduje. Klienti tu vstávají v půl sedmé ráno a mají přesně rozdělené funkce i rozvrh práce. Část skupiny se stará o farmu, část o zahradu, někdo o kuchyň a jiný zase udržuje budovy a jejich okolí.
Nejsilnější byl porod kůzlat
Místní komunita si vyrábí vlastní tvaroh, mléko, pěstuje zeleninu v biokvalitě, jí maso ze zdejších zvířat, nepoužívá žádnou chemii. Všechno zde vyrobené mají pro svou potřebu, na trh nic nedodávají. „Pořád jsme terapeutická komunita, ne zemědělský podnik. Nemůžu tu nikomu nadávat, že špatně ošetřil zeleninu. Ti lidé nejsou moji zaměstnanci, přišli se sem v první řadě léčit,“ vysvětluje Hanzal, zatímco prochází kolem skupinky klientů, která právě valí obrovský balík sena do kravské stáje, vesele u toho pokřikuje a chichotá se.
Je mezi nimi i osmadvacetiletý Jan, štíhlý, krátce střižený muž s náušnicí v uchu. Usmívá se, je milý a vstřícný a až překvapivě pokorný. Jeho výraz prozrazuje, že toho navzdory svému věku už hodně prožil. Léčí se tu ze závislosti na alkoholu a na pervitinu. V Magdaléně je už devátý měsíc, předtím absolvoval pětiměsíční detoxikační léčbu v Psychiatrické nemocnici v pražských Bohnicích.
„Dnes mám na starosti zvířata, čistíme ubikace krávám a kozám. Jindy se starám o zahradu. Se zvířaty mě to baví mnohem víc, naučil jsem se třeba dojit krávy. Jednou jsem pomáhal rodit kůzlata, což pro mě byl jeden z nejsilnějších zážitků,“ líčí Jan.
Za půl roku bude muset z Magdalény odejít, jeho terapie skončí. Rád by využil startovacích bytů od společnosti Podané ruce v Brně. Jan je sice z Prahy, ale jak říká, z metropole chce pryč. „Bojím se, že pražské prostředí by mě do toho vtáhlo zpátky. Musím změnit místo bydliště, proto se chci odstěhovat tak daleko,“ vysvětluje. Dodává, že proti Bohnicím je pobyt v Magdaléně asi jako jít ze základní školy na střední. Oproti terapii v psychiatrické léčebně je zde mnohem individuálnější péče. V terapeutické skupině není čtyřicet lidí, ale například jen čtrnáct.
„Navíc v klasické léčebně si můžete lehnout, požívat léky a čekat, až se vyhrabete z toho nejhoršího. Tady musí klienti pracovat, mají tu režim, intenzivní terapeutický program, zodpovědnost za zvířata, za farmu. Připravují se na skutečný život tam venku,“ vysvětluje rozdíl psychoterapeut Hanzal.
Vrátit to společnosti zpět
Velkou část čtrnáctihektarového areálu, kudy procházíme, tvoří borovicový les. Půda je plná kamenů, protože armáda ji pochopitelně nijak zemědělsky nevyužívala. Hanzal nabírá do ruky hrst kamenů a štěrku.
„Vidíte, a tohle je naše půda. De facto hospodaříme na skále. Část kamenů jsme už vyházeli a snažíme se to tady zúrodnit. Zde v lese, kolem bývalých muničních skladů, jsou teď pastviny,“ říká Hanzal a naučeným signálem písknutí přivolává stádo koz a ovcí.
Jedno kůzle, které odrodili a vypiplali místní klienti, takže je odmalička na lidi zvyklé, se nechá i pohladit. „Dali mu i jméno, což by se nemělo,“ říká Hanzal. Hlavně klienti, kteří si prošli domácím násilím nebo psychickým týráním, se totiž často na zdejší zvířata upínají. Dávají jim jména, protože je vnímají jako domácí mazlíčky. To je ale podle Hanzala chyba, protože jsou určena k porážce, což pak klienti špatně nesou.
Terapeutická komunita Magdaléna v Mníšku pod Brdy je součástí širší neziskové organizace Magdaléna, jež má několik dalších center především v Praze a ve středních Čechách. Klientům léčícím se ze závislosti poskytuje nejen terapii, ale po jejím skončení se stará i o to, aby se zdárně začlenili do společnosti. Nabízí jim například startovní byty nebo rekvalifikační kurzy.
„Mnoho našich klientů, kteří se úspěšně vyléčili, cítí, že by rádi společnosti tuhle službu vrátili. Často si pak volí práce jako sociální pracovníci, sanitáři v nemocnicích, ošetřovatelé a podobně,“ podotýká Pavel Hanzal.
