Při víkendovém fotbalovém zápase Zbrojovky Brno s Líšní došlo k pozoruhodnému incidentu. Na hřiště vběhli excitovaní fanoušci Zbrojovky, a když se je pořadatelé pokusili vyvést, začal jeden z agresorů do pořadatele hrubě kopat. Hráč Líšně Jan Silný se na to nemohl dívat a násilníka zpacifikoval. Načež mu rozhodčí dal červenou kartu za „hrubě nesportovní chování“. A trenér svému svěřenci vynadal, že oslabil mužstvo, které nakonec prohrálo. 

Je to dokonalá ukázka konfliktu legality a legitimity. Tedy toho, co se „smí“, a toho, co je správné. Z jedné strany rozhodčímu není možné vyčítat, že Silného vyloučil. Řídil se podle striktního výkladu pravidel. Ale z druhé strany každý vidí, že vyloučení bylo hrubě nespravedlivé. Co je „nesportovního“ na tom, že někdo brání slabšího před brutálním útokem? Bylo by snad „sportovní“, kdyby mladí hráči incidentu jen přihlíželi a nechali pořadatele násilníkem zkopat do krve? Všechny situace se přece do pravidel nevejdou.  Kdyby rozhodčí hráče nechal po incidentu na hřišti, dalo by se to morálně obhájit a získal by si nepochybně sympatie.  

Zarazí ale hlavně postoj trenéra Líšně, který hráči Silnému, bránícímu pořadatele před útokem násilníka, vyčinil s tím, že ho „neskutečně naštval a ani se mu nechce vyslovit jeho jméno“. To už je ukázka totální fachidiocie, která nezná nic jiného než snahu jít za vítězstvím za každou cenu. V tomto případě skoro doslova přes mrtvoly. Úplně se vytrácí sportovní duch, který je definován v našich podmínkách – omlouvám se za patetismus – anglickým gentlemanstvím, sokolskou přímostí a morálním kodexem. 

Co aktéři incidentu zaslouží? Hráč Silný poděkování za to, že se choval ne podle kritérií momentální výhodnosti, ale tak, jak mu velel přirozený cit pro spravedlnost. Rozhodčí, který Silného vyloučil, zaslouží zpytovat svědomí, jestli je vždy nutné rozhodovat podle striktního výkladu pravidel a jestli to náhodou není někdy pouhý alibismus. A trenér Líšně? Ten zaslouží, aby se nějakou dobu nevyslovovalo jeho jméno, protože legalistická fachidiocie není dobrou směrovkou pro rozhodování nejen ve fotbale, ale v čemkoliv.  

Zlu se prostě má odporovat tak, jak na to člověk stačí. Vždy a všude. Přestože je to někdy v rozporu s pravidly, která koneckonců nikdy nemohou postihnout všechno. Pravidla se mění, morálka ne. Když budeme dělat, co je správné, bez vypočítavosti a alibismu, bude svět lepší. Takže hráči Janu Silnému ještě jednou velký dík za to, že nám to, i za cenu osobní oběti, připomněl.