Tři důvody, proč právě teď nechcete být Litevcem, a jeden, proč říct „Všichni jsme Litevci“

Litva je malá země na okraji Evropské unie, s bohatou historií, která ji do velké míry propojuje s Českou republikou. Litva je také spojenec v Severoatlantické alianci, který díky své historické zkušenosti umí pracovat s hrozbou z Východu. A současná Litva pod vládou prezidenta Gitanase Nausédy a premiérky Ingridy Šimonytéové ukazuje nejen Česku, jak může malý demokratický stát dělat sebevědomou zahraniční politiku, kterou brání hodnoty všech svých spojenců, jako je svoboda, i když u nich zrovna hodnotově založená politika není v oblibě. Důležitou roli v této politice má ministr zahraničí Gabrielius Landsbergis, vnuk legendárního vůdce hnutí, které prosadilo obnovení litevské nezávislosti. 

Vypadá to, jako by si Litevci osvojili politiku, kterou před dvaceti a více lety provozoval český prezident Václav Havel a na kterou Češi postupně zapomínají. Podívejme se na tři důvody, proč právě teď je těžké být Litevcem a především litevským politikem.

Ten první je, že Litva od dubna čelí nebývalé vlně uprchlíků, které na její území směruje sousední diktátorský režim Aleksandra Lukašenka. Je to odplata za dlouholetou litevskou podporu běloruskému disentu i za aktuální prosazení nových unijních sankcí proti Minsku. Ty přijala Evropská unie poté, co v květnu běloruský režim unesl letadlo společnosti Ryanair s běloruským disidentem na palubě, které směřovalo do Vilniusu.