Platíte často pokuty za parkování? Tak se s prací pro zpravodajské služby můžete rozloučit. Stahovali jste někdy načerno filmy nebo hudbu? Dveře do zpravodajských služeb pro vás zůstanou také zavřené. Dostávají se do nich jen elitní uchazeči, kteří prošli téměř rok trvajícím, velmi přísným výběrovým řízením, kde se mimo jiné podrobně zjišťuje, jestli nemají nějaký škraloup. A i drobnosti jako pokuty, nelegální stahování či pochybní přátelé uchazeče vyřadí.

Jan Paďourek sítem prošel a stal se náměstkem ředitele pro analytiku a zahraniční styky Úřadu pro zahraniční styky a informace (ÚZSI), což je jedna ze tří zpravodajských služeb v Česku a plní roli civilní zahraniční rozvědky. Nyní Paďourek vede oddělení mezinárodní spolupráce na Policejní akademii ČR v Praze a učí v CEVRO Institutu, ale hlavně je jedním z mála bývalých členů zpravodajských služeb, kteří o své práci otevřeně mluví. „Především neříkejte bezpečnostní služby. Tam spadají soukromé bezpečnostní agentury, které hlídají objekty nebo zajišťují převoz peněz. Rozvědkám se říká zpravodajské služby,“ upřesňuje hned na začátku Paďourek.

Pracovníci zpravodajských služeb vůbec nemusí mít vzdělání z policejních či vojenských vysokých škol. „Záleží na tom, co dělají. Jestli jsou v operativě, což je ta nejvíce citlivá, utajovaná a dobrodružná část zpravodajské služby, nebo například v analytické či v technické části. Podle toho mohou mít vystudované například IT, ale třeba i filozofickou fakultu,“ dává příklad Paďourek.

Zpravodajské služby v ČR

Úřad pro zahraniční styky a informace (ÚZSI) – zaměřuje se na politické zpravodajství a ekonomickou rozvědku. ÚZSI je podřízen ministru vnitra.

Bezpečnostní informační služba – zastupuje funkci civilní kontrarozvědky. Zaměřuje se nikoliv na zahraničí, ale na vnitřní záležitosti Česka. Analyzuje příchozí potenciální i reálné bezpečnostní hrozby, kterým se snaží předcházet.

Vojenské zpravodajství – armádní zpravodajská služba. Od letoška má v gesci i kyberobranu.

Zpravodajské služby nemají téměř žádné výkonné pravomoci, zajišťují pouze sběr informací, které pak předávají policii, vládě, Senátu, prezidentovi a dalším zákonným adresátům.

Na co se ale klade důraz ve všech odděleních, jsou jazyky, a to především v zahraniční rozvědce. A s vynikající angličtinou si už uchazeč zdaleka nevystačí, ta se bere jako samozřejmost. Velmi vítaná je podle Paďourka například ruština, arabština nebo čínština.

Nábor většinou končí neúspěchem

Když se zpravodajské služby rozhodnou posílit svůj tým, klidně si zadají klasický náborový inzerát, že hledají pracovníky. Běžně jsou takové inzeráty k vidění především v zahraničí, například v britských Financial Times. Stejně tak se může zájemce sám přihlásit na personální oddělení a nabídnout své služby. Rozvědka si může kandidáta také vytipovat a oslovit ho sama. Tady ale všechno, co si člověk představí pod typickým náborem, končí.

Když už se člověk rozhodne pracovat pro zpravodajské služby, musí počítat s tím, že výběrové řízení bude dlouhé – může trvat i osm měsíců – složité a ve většině případů nekončí úspěchem.
„U kandidáta se zjišťuje úplně všechno. Řízení obsahuje test fyzické kondice, podobně jako například u policie, dále uchazeč absolvuje řadu psychotestů a pohovorů. Především ale prochází velmi sofistikovaným, komplikovaným a dlouhodobým bezpečnostním prověřováním. Každý pracovník zpravodajské služby je totiž prověřen na nějaký stupeň utajení a v operativních a analytických pozicích mají vesměs na stupeň přísně tajné, tedy nejvyšší,“ upozorňuje Paďourek.

Rozvědka nehledá toho, kdo se rád ukazuje

Uchazeč se tedy musí zcela odhalit, a jak Paďourek s nadsázkou říká, svléknout se až do trenek. „Zpravodajská služba hledá lidi, kteří v ní budou pracovat dlouhodobě. Určitě nemá zájem o někoho, kdo tam nakoukne, nechá se vyškolit a za tři roky odejde. I proto, pokud někdo nemá trpělivost na takto dlouhé a zevrubné řízení, sítem neprojde,“ podotýká Paďourek. Dodává, že z velké míry platí, že pokud jednou člověk ze zpravodajské služby odejde, už se tam nikdy nevrátí.

Součástí náboru je také velmi podrobné prověřování uchazečovy minulosti i současnosti, která musí být zcela bez poskvrny. „Například i pokuta za parkování ukazuje na to, že jste nedisciplinovaný, nedodržujete zákony a zbytečně na sebe upozorňujete,“ vysvětluje Paďourek. Stejný problém bude, když rozvědka zjistí, že se uchazeč vulgárně vyjadřuje na sociálních sítích nebo že až příliš komunikuje veřejně a je nějakým způsobem narcistní.

„Zpravodajská služba nehledá lidi, kteří jsou hodně vidět. Hledá ty, kteří jsou kompetentní, vzdělaní, ale ne ty, kteří koukají z prvních stránek novin,“ usmívá se Paďourek. Neprojdou ani uchazeči, kteří mají například příliš velké dluhy, jež nezvládají platit, protože to vypovídá o jejich neserióznosti.

Stejně tak se prověřuje okruh uchazečových přátel a známých. „Zjišťují se závadné kontakty, například s lidmi trestanými, kteří mají problémy s policií či s drogami, alkoholem a tak dále. Můžete se pak dostat do situace, že náborem neprojdete kvůli těmto známým, ale ani se to nedozvíte. Zpravodajská služba nesděluje důvody nepřijetí,“ připomíná Paďourek.

V čele zpravodajců jednou bude žena

Velmi vítané jsou ve zpravodajských službách ženy, i když celkově jsou oproti mužům početně v menšině. Zajímavostí je, že ženy zde zastávají i vysoké řídící funkce. „Myslím si, že Česko dříve nebo později bude mít ženu jako ředitelku zpravodajské služby. Je to věc ve světě úplně běžná, vzpomeňme například CIA, kterou vedla žena Gina Haspelová,“ říká Paďourek.
Dodává, že ze svých vlastních zkušeností z vnitřku zpravodajských služeb usuzuje, že v nich pracují velmi vzdělané, inteligentní a ambiciózní dámy, které mohou stanout i v čele svých organizací.

Ženy pracují ve všech odděleních zpravodajských služeb, a to jak mezi operativci a analytiky, tak i mezi technickými pracovníky.

K odposlechům je třeba povolení soudu

Jak Paďourek připomíná, veřejnost má často pocit, že zpravodajci mohou používat ke sledování neomezené prostředky. Faktem ale je, že pokud chce zpravodajec v rámci své mise třeba odposlouchávat telefon nebo nahlédnout do cizích e‑mailů, vždy to musí být odůvodněné a potřebuje k tomu povolení předsedy senátu vrchního soudu. „Musí soudu dokázat, že daná osoba je rizikem pro bezpečnost země, že je například spojená s terorismem a tak dále,“ upozorňuje Paďourek.

Práci zpravodajcům v posledních letech komplikuje fakt, že se již běžně používají biometrické údaje jako otisky prstů či obraz oční sítnice, takže například cestovat do zahraničí v přestrojení je pro ně složitější. Chytré technologie na letištích hned poznají, že se jedná o jiného člověka, než za kterého se vydává. Jak Paďourek s povzdechem dodává, práce zpravodajců je celkově poněkud nevděčná. „Jejich úspěchy nejsou vidět. Když svoji práci dělají dobře, poznáte to podle toho, že se nic výjimečného neděje. A jejich úspěchy například v podobě odvrácení hrozby se z taktických důvodů nezveřejňují,“ krčí rameny Paďourek.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Obrana a bezpečnost.