Spřízněni svobodou. Před 30 lety dal vydavatel Českého deníku Kudláček šanci generaci polistopadových novinářů

Ten neobvyklý apel si dnes, po 30 letech, vybaví už asi málokdo. A přece byl svým způsobem přelomový. Psal se 3. prosinec 1991, když na stránkách novin krátce před tím přejmenovaných na Český deník vyšlo následující oznámení vydavatele: „Vyzývám ty pražské novináře, kteří se nebojí vysokých nároků na kvalitu i kvantitu požadované práce, ale především kteří nechtějí o nových časech jen psát, ale rovněž v nich i žít a pracovat, a kteří by měli zájem o spolupráci, byť vzhledem ke svým dosavadním závazkům zpočátku jen externí: Dostavte se, prosím, do redakce ČD…“

Výzva sice naléhavou dikcí připomínala známé „květnové“ volání rozhlasu o pomoc, ale v porevolučním kvasu a ve chvíli startujících lustrací či kuponové privatizace nijak zvlášť nevyčnívala. Čistek a všelijakých převratů v divadlech, podnicích i školách probíhaly v té době stovky. Jenže Josef Kudláček, tehdejší majitel Českého deníku, vzal svou revoluci nevídaně od podlahy. Ze dne na den rozpustil původní, osmdesátihlavý tým zajetých žurnalistů a otevřel dveře mlaďochům, často nezkušeným, zato však nezapleteným s minulým režimem a nadšeným ze svobodných poměrů.

Jistě, mělo to plusy i minusy. Redakcí prošly zástupy adeptů, než se ustálil aspoň trochu stabilní tým redaktorů. A projekt vlastně neuspěl – po pěti letech musel být titul kvůli ztrátovosti zastaven. Přesto lze s odstupem tří dekád přiznat Kudláčkovi nehynoucí zásluhu, že umožnil zformování čehosi, co by šlo s jistou nadsázkou i pokorou nazvat generací polistopadových novinářů.