ČNB vytáhla do boje s inflací, ale většina světa říká, že sama odezní. Kdo má pravdu?

Pandemie koronaviru vypukla loni na jaře a od samého začátku bylo jasné, že s ní spojený propad ekonomiky bude úplně jiný, než jaký přinesla světová finanční krize před dvanácti lety. Tehdy šlo o důsledek řady nemocí a neřestí bujících přímo uvnitř ekonomiky (a zejména ve finančním sektoru coby její páteři).

Oproti tomu tentokrát přišel šok zcela zvenčí: samotná ekonomika (a její finanční páteř) byla vcelku v pořádku. Žádnou zásadní korekci nebo očistu cestou zpomalení, nezaměstnanosti, úspor a osekání investičních plánů nepotřebovala. Tomu odpovídala shoda na tom, jak by správně měly reagovat hospodářské politiky: tak, aby se existující ekonomické vazby mezi firmami, zaměstnanci a firmami navzájem zpřetrhaly během krize co nejméně a návrat produkce k normálu po skončení pandemie nebyl zdržován zdlouhavým vytvářením vazeb nových. Obrazně řečeno, bylo třeba ekonomiku „dát k ledu“, tam ji udržet po dobu pandemie a následně ji zase rozmrazit do původní podoby.