Zázrak může být i to, co je nakonec smutné

Britská „slaďárna“ Láska nebeská už se stala vánoční filmovou klasikou. Právě k oblíbené komedii s hvězdným obsazením přirovnává režisérka Marta Ferencová svůj nejnovější počin Přání Ježíškovi − předělávku polského hitu Noc plná zázraků. „Přiznám se, že originál jsem si zatím ještě nepustila. Nechtěla jsem se porovnávat s tím, jak jiná herečka ztvárnila mou postavu. Kolegové, kteří původní film viděli, ale říkali, že jsme předlohu prý překonali,“ říká s úsměvem Elizaveta Maximová, která má ve snímku poskládaného z několika vzájemně propletených příběhů jednu z hlavních rolí. Vánoční komedie měla premiéru 11. listopadu a objevila se v ní například i Eva Holubová, Jaroslav Dušek nebo Richard Krajčo.

Věříte ve vánoční zázraky?

Já věřím v zázraky obecně, dějí se mi pořád. I když se tedy během let samozřejmě mění, co člověk za zázrak považuje. Jako malá jsem třeba s rodiči jezdívala nočním vlakem Kazaň−Moskva. Okolo druhé ráno se vždycky zastavovalo v malém městečku, kde na nástupišti čekali lidé, kteří klepali na okna, aby se všichni pasažéři vzbudili a vyšli z vlaku. Všude kolem byly postavené nádherné křišťálové vázy a lustry, od kterých se odrážela světla a pouštěla prasátka. Bylo to magické. Mezi všemi těmi světýlky pak postávali další lidé a drželi v rukou obrovské plyšáky. Vzpomínám, že jsem ve vlaku nikdy nechtěla usnout, abych mohla tu zázračnou zastávku zase vidět. Až jako starší mi rodiče prozradili, co za zázrak to ve skutečnosti je. V tom městečku totiž byly dvě fabriky − jedna na křišťálové výrobky a druhá na plyšové hračky. Zaměstnancům tam nedávali výplatu v penězích, ale ve zboží, které se pak snažili na vlakovém nádraží prodat. Někdy tedy můžeme vidět zázrak i v tom, co je ve skutečnosti hodně smutné.

Pokud jde o Vánoce, tak si každý rok na Štědrý den i na Silvestra něco přeju. Když pak odbíjí půlnoc, na malý papírek si napíšu novoroční přání, spálím ho a popel hodím do skleničky šampaňského, které vypiju. A téměř vždy se mi to splní, i když občas dožvýkávám ohořelý, rozmočený papír. Ale stejně si myslím, že jde hlavně o nastavení mysli, jak si člověk určité věci srovná v hlavě. Pak k němu zázraky prostě přicházejí samy.

Postava Nely, kterou hrajete v novém vánočním filmu Přání Ježíškovi, má ale nastavení úplně opačné než vy. Je uzavřená do sebe, zklamaná životem a rezignovaná na hledání štěstí. Bylo těžké se do ní vcítit?

Celý film se odehrává na Štědrý den, kdy mají být všichni zákonitě šťastní, spokojení a obklopení láskou. Pro moji postavu je ale čtyřiadvacátý prosinec nejnesnesitelnějším dnem v roce, i když se vlastně nic špatného neděje. Nela touží po lásce, kterou nenachází. Neustále o tom mluví a nevšímá si ničeho a nikoho kolem sebe. Nebylo těžké se do její nálady vžít, sama jsem si prošla takovými obdobími, i když tedy do rádia bych v rozhořčenosti určitě nevolala a moje představa o špatné náladě je taky o dost depresivnější, než vidíte ve filmu. Nela je navíc celkově mnohem jemnější a něžnější než já. Po pravdě musím říct, že jsem byla hodně překvapená, že ve mně režisérka Marta Ferencová tu křehkost viděla a já si mohla zkusit zahrát typ role, který ke mně ve filmu zatím přichází zřídka.

Dědu Mráze, který na silvestra nosí dárky, jsem vyloženě nesnášela, protože se za něj převlékali opilí studenti, ze kterých táhla vodka a cigarety.

Je pravda, že většina vašich velkých rolí byla v dramatech. Neměla jste trošku obavy vrhnout se na tenký led, jakým je česká romantická komedie?

Nemyslím si, že komedie jako Češi neumíme. Máme skvělý smysl pro humor, miluju staré komedie, ale je pravda, že dneska bohužel často převládá kvantita nad kvalitou a plní se byznysmodel jen proto, aby se natáhlo do kina co nejvíc lidí. Přiznám se, že jsem už nějakou dobu po podobné roli, jako je ta Nely, toužila, stejně jako po spolupráci s Martou Ferencovou, u které mi půl roku předtím nevyšel casting na jiný film. Když mi pak zavolali z produkce s nabídkou a řekli, že Přání Ježíškovi bude točit právě Marta, bylo téměř rozhodnuto. Scénář mě pak dojal takovým způsobem, že jsem u jeho čtení brečela dojetím hned několikrát. A to se nepovažuju za plačku. Líbilo se mi, že postavy nejsou sterilní stále se usmívající lidé, co občas uklouznou na banánu, ale bytosti s reálným trápením a zajímavým životním příběhem.

Váš filmový partner Richard Krajčo zmínil, že Přání Ježíškovi by lidé měli vidět hlavně proto, aby věděli, že svět je ještě v pořádku. Myslíte, že skutečně je?

V našem filmu ano, ale na druhou stranu vím, že v reálném světě hlásí terapeuti i psychiatrie plno, jako řidič vidím agresi na silnicích a frustraci lidí v ulicích. Vnímám, že se se společností něco děje a většina z nás rozhodně není v pohodě. Když jsme začali film točit, potřebovali jsme ho jako tvůrci a věřili tomu, že diváci na tom budou podobně. Je to slepičí polévka pro duši a myslím, že po roce a půl covidu to pohlazení všichni potřebujeme.

Jak vlastně situace okolo pandemie ovlivnila samotné natáčení?

Museli jsme se extrémně hlídat, abychom se nenakazili, protože se točilo v největší „zombie apokalypse“, kdy vládl chaos, všechno bylo zavřené a my „best in covid“. Mimo plac se řešily statistiky, denní nárůsty a lidé seděli doma v depresi. A my jsme měli velké štěstí, že jsme se mohli ukrýt před tou apokalypsou do „bunkru“, kde to vonělo po vanilkových rohlíčcích, a i v té smutné době mít alespoň chvíli pocit normálního života. Kromě covidu nám však dělalo problémy taky počasí, kdy bylo všude okolo zeleno, takže třeba do Brna na náměstí nám musely sníh vozit náklaďáky. Šlo tedy o docela náročné natáčení, ale užila jsem si ho, hlavně společné chvíle s mojí kamarádkou a skvělou herečkou Hankou Vagnerovou a Richardem Krajčem, který mě jako člověk i herecký partner uchvátil hned během první čtené zkoušky.

Film poukazuje také na sílu a kouzlo vánočních tradic a zvyků. Vy pocházíte z ruské Kazaně, kde oslavy Vánoc probíhají později a odlišně než u nás. Jak jste je prožívala v dětství?

Nikdy jsme neslavili pravoslavné Vánoce v lednu, protože je komunistický režim v podstatě vymýtil. Hlavním svátkem a nejdůležitější nocí v roce pro nás tedy vždycky byl silvestr. Už odmalička jsem milovala všechny ty přípravy a o půlnoci jsem měla pocit, že se změní celý život a začne se nanovo. Na dědu Mráze, který v ten večer nosí dárky, jsem se ale netěšila. Vlastně jsem ho vyloženě nesnášela, protože se za něj převlékali opilí studenti, ze kterých táhla vodka v kombinaci s dalším alkoholem a cigaretami. Prokoukla jsem, že je to celé podvod, a každoročně jsem se schovávala ve skříni a nechtěla vylézt. Všechno ostatní jsem ale samozřejmě milovala − dárky, stromeček, rachejtle, jídlo i filmy. V televizi vždycky běžel klasický sovětský film Ironie osudu, u toho se připravovaly tradiční saláty a celá velká slavnostní tabule, samozřejmě včetně sleďů pod kožichem, což je pro zbytek světa nepochopitelná záležitost, jelikož jde o sledě pod červenou řepou s majonézou a bramborami. Když jsme se pak v mých sedmi letech odstěhovali do Prahy, silvestr s jednohubkami a chlebíčky mi přišel strašně smutný. Pamatuju si, že tehdy jsem si říkala, že takhle tedy rozhodně nevypadá nejzářnější noc v roce (směje se).

Po čase jste ale prý maminku přemlouvala, abyste doma začali slavit i české Vánoce. Co vás na nich lákalo?

Maminka ten rozhovor, ve kterém jsem to řekla, četla a vynadala mi, že to není pravda, protože jsme prý „české“ Vánoce slavili už dávno předtím. Maminka je filoložka se specializací na pohádky Dickense, takže sice Štědrý den slavila datově, ale byly to spíš anglické Vánoce s pudinkem a husou. Jenže mě lákaly ty klasické české. Už dlouhou dobu jsem věděla, že všichni slaví 24. prosince, že se u toho jí kapr, salát a polévka a že se dávají pod stromeček dárky, ale děti kolem mě si vyprávěly něco o olovu, jablkách, vosku, svíčkách a skořápkách. Tehdy mi to znělo jako nějaký pohanský rituál, jako něco magického, co pro mě zůstávalo dlouhá léta tajemstvím. A já ho chtěla samozřejmě odhalit. Když jsem se pak jednou konečně ocitla na Vánoce v české rodině, očekávala jsem nějakou ohnivou show s olovem. Ale nic takového se nekonalo, což pro mě tehdy bylo samozřejmě obrovské zklamání.

Magazín Vánoce

Stáhněte si přílohu v PDF

Předpokládám ale, že nějaké české zvyky jste do svého vánočního programu zařadili, takže Štědrý večer ve vašem podání musí být asi docela multikulturní záležitost.

My jsme si nakonec převzali i celou tu ohnivou show (směje se). Děláme taky kapra, bramborový salát a dáváme šupinky pod talíř. Ale samozřejmě nesmí chybět ani husa nebo krocan, koláče a Vánoční koleda od Dickense. Prostě takový česko-anglický Den díkůvzdání. Ruská jídla pak na menu přidáváme podle toho, jak se zrovna chce mamince. Já jsem každopádně na Štědrý den každoročně už od rána naměkko, všechny objímám, dojímám se u poslouchání koled, sleduju Lásku nebeskou, pohádky, peču a pomáhám mamince, se kterou spolu s nevlastním tatínkem a bráškou Vánoce slavím. No a na silvestra pak jezdím každý rok do Ruska za tátou a prarodiči.

Silvestrovská Moskva musí být impozantní.

Když si člověk odmyslí politiku, která za tím vším stojí, je to opravdu působivé. Celé centrum Moskvy je nádherně ozdobené, všude jsou světýlka, tisíce lidí a mezi nimi tanečníci, ke kterým se přidávají celé bulváry. Líbí se mi, že Moskva nikdy nespí, seženete tam cokoliv 24 hodin denně. Samozřejmě jsou všude šestihodinové zácpy, nikdo nestíhá, a jelikož jsou od silvestra až do 14. ledna v Rusku prázdniny, lidé zběsile všechno vykupují, aby se mohli po tu dobu zavřít a moc nevycházet. Žádné bujaré večírky ale na silvestra nepodnikám, trávívám ho většinou doma, stejně jako Vánoce. Je to pro mě velký rodinný svátek.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Magazín Vánoce.