Pro stát musí pracovat lidé, kteří usínají a budí se s tím, že chtějí něco změnit, říká Jakub Drbohlav

Má zkušenosti z práce na strategických projektech pro největší firmy v Evropě. Teď už ale Jakub Drbohlav rok a čtvrt pracuje pro stát, konkrétně na ministerstvu školství je zástupcem ředitele odboru řízení regionálního školství. Může tak srovnávat, jak efektivně fungují velké firmy v soukromém sektoru a tuzemské úřady, a zjišťovat, čím by se státní správa mohla od byznysu inspirovat.

HN: Je česká státní správa efektivní?

Státní správa není jednoduchý homogenní organismus, o kterém by se to dalo říct. Jsou v ní více a méně efektivní části. Myslím si, že rozhodně nemá pověst toho, že by byla efektivní – a to jak u občanů, tak často ani u samotných úředníků.

HN: Co ta efektivita vlastně znamená, podle čeho se posuzuje?

Hlavním cílem státní správy by mělo být to, aby vytvářela prostředí, ve kterém se nám všem co nejlépe žije. V tomto ohledu si myslím, že hrozně málo sleduje dopad toho, co dělá, a málo to nějak systematicky měří. Například zvládání covidové krize jednoznačně ukazuje, že určitá část státní správy, která ji má na starosti, efektivní není. A to nejenom v Česku, ale v celé středovýchodní Evropě, protože máme mnohem větší počet nadúmrtí než v západních a severských zemích. Ten rozdíl se dá částečně připsat právě kvalitě státní správy.

HN: Co by tu situaci mohlo zlepšit, kde začít?

Při kontinuálním rozvoji jakéhokoliv systému jde o to, že ho musí mít na starosti lidé, kteří se budí a usínají s tím, že chtějí například zlepšit české vzdělávání nebo že chtějí vyřešit covidovou krizi nebo že chtějí vyřešit přechod naší ekonomiky a společnosti na bezemisní. Za tu oblast cítí zodpovědnost a potřebují k tomu mít zdroje, dost kvalitních lidí kolem sebe, kteří jsou schopní jim s tím pomáhat. Státní správa potřebuje lídry na nejvyšších místech, kteří se ji primárně snaží posunovat kupředu, k řešení problémů, a až sekundárně jim jde o to, aby si udrželi místo a aby neudělali nějaký problém.

HN: Kde takové lidi vzít? Jejich nedostatek řeší nejen stát, ale také firmy a podnikatelé.

Státní správa má jednu ohromně velkou výhodu, a to že se stará primárně o blaho nějakého většího celku. To spoustu lidí motivuje a táhne a dává jim smysl. Když šikovní lidé dostanou příležitost skutečně něco měnit, ta změna se rozjede a oni vidí výsledky, tak jsou ochotní akceptovat i třeba horší platové ohodnocení, které tady oproti soukromému sektoru je, nebo i nějakou těžkopádnější kulturu a byrokratičtější pravidla.

HN: Existuje i nějaký recept, jak k práci pro stát nalákat mladé lidi?

Hodně inspirativní je příklad Velké Británie, kde je státní správa nejpopulárnějším zaměstnavatelem mezi čerstvými absolventy škol. Podařilo se jí toho dosáhnout díky programu Fast Stream – každý rok do něj vyberou talentované zájemce o práci ve státní správě a dva až čtyři roky je nechávají kolovat po různých projektech napříč státní správou a po těch letech mají garantovanou nějakou úroveň platu. Tohle je mechanismus, který není drahý, který lze převzít a který bychom měli spustit taky.

HN: Co přetáhlo ze soukromého sektoru vás?

Už jsem měl v nějakém ohledu dost toho jenom pomáhat vydělávat víc peněz akcionářům, i když mi to hodně dalo a bylo to pro mě rozvíjející, obohacující. Měl jsem ale pocit, že bych měl dát něco zpátky společnosti a mít práci, která mě bude naplňovat nějak hlouběji než jenom v soukromém sektoru.

HN: Nějakou významnou reformu státní správy si přeje 80 procent Čechů. Co si pod tímto léta skloňovaným pojmem představit?

Volání po reformě není jen od veřejnosti, přeje si ji podobné procento státních úředníků a u těch, kteří pro stát pracovali někdy v minulosti, je to ještě víc. Obsah té reformy by měl směřovat minimálně do tří pilířů – práce s lidmi, to znamená dostat do státní správy a vychovat tam co nejlepší lídry a zaměstnance, druhý by se měl zaměřit na vytváření veřejných politik založených na evidenci a třetí na digitální transformaci. Všechny tři jsou propojené a souvisí spolu navzájem. Je nutné uchopit je dohromady.

HN: Co myslíte tím „vytvářením veřejných politik založených na evidenci“?

Jde právě o to, abychom veřejné politiky vytvářeli tak, aby řešily primárně dopad na občany: ten musíme sledovat, měřit a vyhodnocovat. Rozhodnutí bychom měli mít vždy podpořené důkazy toho, že budou fungovat, jak si představujeme: buď na základě pilotů, experimentů nebo na základě existujícího výzkumu anebo zkušeností s podobnými zásahy z jiných zemí. Dnes proti tomu praxe často vypadá tak, že se rozhodujeme podle individuálních zkušeností a názorů státních úředníků, politiků a klíčových hráčů v dané oblasti. Místo na základě dat a faktů se často rozhodujeme na základě intuice – a to bychom měli omezit.

HN: Státní správa také u většiny Čechů vzbuzuje negativní asociace: 82 procent lidí ji vidí jako byrokratickou, 70 procent jako zkorumpovanou. Opravdu je situace tak tristní?

S čistým svědomím můžu říct, že okolo sebe jsem ve státní správě za těch 15 měsíců, co tady pracuji, nepotkal nikoho, kdo by jakkoliv přemýšlel o tom, že by dělal nějakou korupci, nebo že by chtěl nějak nezodpovědně nebo s nekalými úmysly zacházet s veřejnými penězi. Naopak ten důraz na korupci vede k hrozné imobilitě – všichni okolo se obávají něco koupit nebo do něčeho investovat právě kvůli tomu, že kontrola Nejvyššího kontrolního úřadu, médií i veřejnosti se přehnaně soustřeďuje na potenciální zneužití veřejných peněz.

HN: To je přece v pořádku, stát by se měl chovat jako řádný hospodář…

Jenže ta současná situace vede k atmosféře, ve které se odpovědní lidé bojí dělat velká rozhodnutí, protože kvůli nim mohou mít problémy. Tenhle tlak na minimalizaci jakýchkoliv nákladů a investic veřejné správy je velmi kontraproduktivní, protože potom nemůžete nic systematicky rozvíjet, pokud do toho neinvestujete. To platí ve veřejné sféře stejně jako v soukromém sektoru.