Budoucnost českého průmyslu vidím nadějně, tedy pokud se jí nebudeme bát a vyhýbat. S kolegyněmi a kolegy, kteří přemýšlí podobně, jsme proto založili iniciativu 2. transformace ekonomiky. Společně v ní prosazujeme názor na nutné změny, bez kterých se nestaneme úspěšnou a respektovanou ekonomikou. Jedním ze zlozvyků, kterých se musíme zbavit, je naše zahleděnost sama do sebe.

Zúčastnil jsem se listopadové klimatické konference OSN COP26. Rozdíl v atmosféře oproti našim domácím diskusím ve stylu „počkáme si a uvidíme“ byl i zde hodně patrný. Zatímco u nás vedeme debaty o smyslu dekarbonizace, situace v dalších vyspělých zemích je už dávno jinde. Realizují projekty, experimentují, učí se. Nám reálně hrozí, že nám vlak inovací a modernizace velmi brzy ujede.

Nepochopení tohoto faktu bude mít pro naši ekonomiku velmi negativní dopady. Místo toho, abychom nová, lépe zaplacená zelená řešení vymýšleli a vyráběli u nás, budeme za ně muset platit jiným. Mnohé země a města již vytvořily poptávku po řešení dekarbonizace a trh i firmy na to reagují. Tamní vlády upravují daně, regulace i dotace. Jsou mnohem dál, než si my s naším věčným váháním uvědomujeme.

Naše domácí debata připomíná diskuse o rybách v rybníku, jehož hráz je již dávno protržená. Vše je ponecháno na individuální aktivitě jednotlivých firem, což je zatraceně málo. Cíle, které nám nová dekarbonizovaná ekonomika dává, vyžadují interaktivní spolupráci všech, kteří k tomu mají co říct: politiků, podnikatelů, vědců a samozřejmě i celé veřejnosti. Cítím u nás velkou nervozitu z toho, co bude. Nervózní bychom ale spíše měli být z našeho postoje než ze změn, které přicházejí. Měli bychom si více věřit a náš tradičně skeptický a nedůvěřivý postoj změnit v aktivní přístup.

Samozřejmě že kolem zelené ekonomiky je i mnoho balastu, ideologie a nesplnitelných představ. Základ je ale daný. Čeští podnikatelé mají silný předpoklad k tomu, aby to nejen zvládli, ale aby získali konkurenční výhodu a dokázali modernizovat ekonomiku. Tím zároveň dají podnět celé společnosti.