Prosinec přináší debaty, co čekat v příštím roce. U měnové politiky je asi analyticky nejpoctivější odpovědí – cokoliv. Centrální banky dlouho překvapovaly inovativností ve směru uvolňování měnové politiky. V současnosti nazrává situace spíše pro opačná překvapení.

Klíčová je míra spolehlivosti, či spíše nespolehlivosti současných makroekonomických prognóz. Na přelomu května a června ČNB čekala pro konec letošního roku inflaci pod třemi procenty, podobný výsledek čekal v USA i Fed. Realitou v USA je inflace kolem 5,5 procenta, u nás asi sedm procent, pokud odmyslíme efekt přechodného snížení DPH u energií. I když obě instituce mají ty nejlepší nástroje a mozky v zemi, aktuálně to pořád není dostačující.

Když centrální bankéři nevědí, kam směřuje inflace, tak nevědí ani to, jaké budou jejich další kroky. Nejistota v prognóze je nejistota u výhledu sazeb. Domácí ČNB v květnu začala mluvit o zvyšování sazeb a na podzim pak úroky zvedala násobným tempem ve srovnání s předchozími 20 lety.

Inflace v USA je na úrovních, kde nebyla téměř 40 let, a polovina populace takový vývoj nikdy nezažila. Mediánový věk v USA je 38 let. Centrální bankéři v USA pomalu opouští myšlenku, že inflace je zvýšená jen přechodně. Klíčovou otázkou zůstává, jak razantní bude utažení měnové politiky. Finanční trhy doufají, že obrat bude pozvolný, Fed napřed přestane s nakupováním dluhopisů a pak postupně příští rok zvedne sazby dvakrát či třikrát o čtvrt procentního bodu. Bývalý člen vedení Fedu a pak i ministr financí Timothy Geithner říkával, že doufat není strategie.

Co když Fed bude kráčet ve šlépějích ČNB? Kam Fed může zvednou sazby příští rok? Jsou třeba čtyři procenta málo, nebo moc?

Aktuálně čeští centrální bankéři naznačují, že už na začátku příštího roku se domácí sazby mohou dostat na čtyři procenta. Kdo, a to včetně členů bankovní rady ČNB, si to dokázal představit třeba v srpnu?