Stagflaci i úvěrové krizi se ještě můžeme vyhnout

Zatímco začátek roku 2021 byl poznamenán obavami z nekontrolovaného šíření pandemie koronaviru, tak na jeho konci nás více znepokojují ekonomické důsledky protipandemických vládních opatření. Projevují se dramatickým světovým růstem cen energií a inflací.

Připomíná to období ropných šoků ze 70. let minulého století, které vyvolaly vysokou, v některých tržních ekonomikách až dvojcifernou inflaci. Ta vyústila ve stagnaci světové ekonomiky a někde až ve dvojcifernou míru nezaměstnanosti. Čeká nás téměř po 50 letech podobné drama s návratem ke stagflaci?

Rostoucí ceny energií se už nyní promítají do inflace, která v meziročním srovnání přesahuje šest procent. Tuto hranici překonala naposledy v roce 2008, v úvodním roce globální finanční a úvěrové krize. V jejím důsledku poklesl v roce 2009 výkon české ekonomiky o více než čtyři procenta. Na předkrizovou úroveň se vrátila až po šesti letech, přestože ČNB dlouhodobě udržovala nízké úrokové sazby. Evropská centrální banka sazby blížící se nule udržuje stále.

Nízké úrokové sazby zpřístupňují podnikatelům úvěrové prostředky, které zvyšují množství peněz v oběhu a posilují celkovou poptávku. Dochází-li zároveň k růstu výroby zboží a nabídky služeb, zůstává ekonomika v rovnováze. Problém nastává, dojde-li k nečekanému zvratu. A ten v důsledku protipandemických opatření a lockdownu nastal.

Po více než pětiprocentním poklesu HDP v covidovém roce 2020 zaznamenáváme letos oživení ekonomiky. Veřejné finance „napumpované“ do ekonomik k překlenutí hospodářských omezení a lockdownu způsobily v různých segmentech ekonomiky nerovnováhy. Projevují se převisy poptávky nad nabídkou a od pádu komunismu se poprvé setkáváme s nedostatkovým zbožím. Zkušenosti z minulých krizí a koordinovaný postup v rámci EU ale dávají naději, že národní ekonomiky neupadnou do stagflace 70. a 80. let ani do úvěrové krize uplynulé dekády.