Na rozdíl od mnoha jiných věcí, které se žáci ve školách učí, se s partnerstvím a sexem potká skutečně každý. Přesto se o něm ve školách relevantní informace dozvídá jen menšina z nich. Nejčastěji učitelé s dětmi mluví o AIDS a jiných pohlavně přenosných chorobách, antikoncepci a kybernásilí. Tato témata sice podle průzkumu České středoškolské unie z roku 2019 stále patří k žádaným, sexuologové ale upozorňují, že zapomínat by se nemělo ani na pornografii nebo partnerskou komunikaci. O té by se rádi dozvěděli něco víc i sami studenti. Jenže například o konsentu – tedy oboustranném souhlasu v partnerském a sexuálním životě – tři ze čtyř účastníků průzkumu ve škole nikdy nemluvili.

Loňská kauza poslance Dominika Feriho, který měl údajně sexuálně napadnout hned několik dívek, však k tomuto tématu strhla pozornost a znovu rozpoutala diskusi, zda mladí lidé mají dost informací o tom, jak se k sobě navzájem chovat, co je normální a co už nepřípustný ­nátlak.

„Sexuální výchova se bohužel ze škol vytrácí. Dnes se žáci dozvědí jen úplné základy,“ říká Irena Smetáčková z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy, která se zabývá sexuální výchovou a genderem. Sami studenti by ale o tématech souvisejících s partnerským životem rádi mluvili častěji. Uvítaly by to čtyři pětiny respondentů už zmiňovaného průzkumu České středoškolské unie. Přitom necelá polovina dotazovaných uvedla, že se o sexu ve škole nedozvěděla vůbec nic. Podle sexuologa Petra Weisse dokonce jen deset procent žáků projde ve škole adekvátní sexuální výchovou.

Probereme syfilis, ale dál opatrně

Co se mají o partnerském životě a sexu žáci ve škole dozvědět, určuje rámcový vzdělávací program. Témata v něm jsou ale formulována velmi obecně a záleží na jednotlivých školách, jakým způsobem do nich vstoupí. Často se obávají nesouhlasu rodičů, a tak se drží na bezpečné půdě. V biologii proberou antikoncepci a pohlavně přenosné choroby a do žádných větších diskusí se nepouštějí.

Samozřejmě ale existují školy, kde sexuální výchovu nezanedbávají. Dobrou metodu, jak rodiče naopak využít ke spolupráci, má například učitelka Lída Sobotková z pražské ZŠ Solidarita. Ta sexualitu s dětmi řeší už na prvním stupni v rámci přírodovědy. „Nejprve jsem napsala rodičům mail, že toto téma budeme probírat a že by bylo skvělé, kdyby si o tom nejdříve s dětmi promluvili doma. Většina z nich na to přistoupila a měla jsem od nich i hezkou zpětnou vazbu,“ popisuje. Jeden z žáků rozmnožovací cyklus vysvětlil ostatním, pak se bavili o všem, co děti zajímalo, a nikdo se nesmál, jak bývá běžné. 

Více mluvit o sexu

Přibližně 80 procent dotázaných v průzkumu České středoškolské unie uvedlo, že považuje sexuální výchovu ve škole za užitečnou. Stejný počet respondentů také zmínil, že by si přál, aby se sexuální výchově ve škole věnovalo více pozornosti.

O sexualitě se žáci dozvídají nejčastěji v přírodovědě či biologii a v občanské výchově, kde se řeší například témata kybernásilí, různých sexuálních poruch či odlišností, pornografie nebo konsentu. „Rok od roku pozoruji, že žáci více prahnou zejména po tom, moci si s někým ‚o tom‘ normálně povídat. Informací je všude spousta, ale jim chyběla schopnost se v nich orientovat,“ uvádí například Martin Müller ze ZŠ Kateřinice na Vsetínsku. Tuto zkušenost hojně potvrzují i další učitelé. Podle některých je výhoda, když si o sexu se žáky může promluvit někdo mimo učitelský sbor, kdo je běžně nezkouší třeba z ústavy. Podle jiných je ale to, že s učitelem už mají nějaký vztah, výhoda.

Jednou z organizací, které na školách pořádají workshopy, je například Konsent. Zaměřují se hlavně na prevenci sexuálního násilí. S ním se podle průzkumu pro organizaci Persefona z roku 2016 setká téměř 40 procent Čechů. Co všechno hrozí dětem na internetu, zase dobře ukázal předloňský úspěšný dokument V síti.

„Ve třídách je to rozdělené podobně jako ve společnosti. Někdo má velmi dobré povědomí o tom, co je souhlas a jak k němu přistupovat, další skupina podléhá stejným stereotypům jako majoritní společnost – tedy že si za to holky mohou samy,“ říká ředitelka společnosti Johanna Nejedlová. Skvěle podle ní funguje to, že si o tématu mladí lidé mohou promluvit mezi sebou. Pokud říká přímo dívka spolužákovi, že když má krátkou sukni, neznamená to, že chce mít sex, snáze se daří tyto představy vyvrátit. „Jsou v tu chvíli otevření, ochotni o tématu mluvit a naslouchat,“ uvádí.

Michal Pitoňák z Národního ústavu pro duševní zdraví také už delší dobu upozorňuje na to, že sexuální výchova na českých školách (až na výjimky) ani nepočítá s tím, že by mezi žáky mohli být i jiní než heterosexuální lidé. To potvrdil i průzkum České středoškolské unie. „Protože jsem homosexuál, když se začalo mluvit o sexuálním životě, bylo mi divně, jelikož v té době o mé orientaci nevěděli skoro žádní lidé. Na sexuální výchově se toto mně nepříjemné téma otevíralo, nechtěl jsem veřejný coming out, ani aby se mi posmívali,“ napsal jeden z respondentů.

Mluvit o pornu? Raději vyklízíme pole

Většina učitelů se sexuální výchovou začíná až v osmé či deváté třídě. A to je pozdě. „Například o pornografii se s dětmi musíme bavit dříve, než se s ní samy obvykle na internetu setkají, což bývá někdy na začátku druhého stupně,“ říká Irena Smetáčková z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy. Jinak vzniká vakuum několika let, kdy děti samozřejmě informace z internetu mají a nejsou nijak korigované.

Když se desetileté dítě, které ještě nerozumí vlastním sexuálním potřebám, na internetu setká s explicitními pornosnímky, obvykle ho to zaujme, dívají se na ně třeba společně se spolužáky, aby si připadali starší. „Ponechat dítě s něčím tak nebezpečným samotné, bez dospělého ‚průvodce‘, který mu pomůže pochopit, že takto sex v naprosté většině případů v reálu nevypadá, mi připadá jako úplné zvěrstvo,“ tvrdí docentka Smetáčková s tím, že v případě, kdy dítěti zemře někdo blízký, nikoho ani nepadne nechat ho s tématem smrti vypořádat se samo a nemluvit o něm.

„V oblasti sexuality ale úplně vyklízíme pole,“ varuje. Proto by školy podle ní měly o sexu hovořit a suplovat rodiče, kteří o tom s dětmi sami včas většinou nemluví. „Děti mají jen kusé znalosti. Věta, která hovoří za vše: paní profesorko, vy jste za hodinu řekla slovo sex víckrát než mí rodiče za celý život,“ uvádí například Zuzana Kurdiovská z Gymnázia Tišnov.

Následky toho, že jsou děti s explicitní pornografií ponechány samy, přitom podle Smetáčkové můžeme pozorovat už nyní na sexuálně aktivní generaci mladých dospělých. „Sexuologové říkají, že se u nich zvyšuje výskyt různých poruch, které výrazně souvisí s tím, že mají jinak nastavené normy, a to na základě předobrazů, s nimiž se setkávali v minulosti,“ říká Smetáčková. O to důležitější podle ní je sexuální výchovu opravdu nepodceňovat.

To potvrzuje i sexuolog Petr Weiss. „Děti by měly vědět, že porno je pohádka pro dospělé a ve skutečnosti sexuální akt probíhá jiným způsobem,“ upozorňuje. Polovina dvanáctiletých dětí už přitom nějaké pornovideo viděla a je důležité, aby na takovou zkušenost byly děti připravené. Proto by sexuální výchova měla začínat už na prvním stupni. 

Internet vede

Žáci v průzkumu označili školu jako nejméně častý zdroj informací o sexuálním a partnerském životě. Vede internet před vrstevníky, následují média a před školou jsou ještě rodiče.

Mluvit s dětmi v pubertě o těchto tématech není jednoduché, a ne každý učitel se na to cítí. Navíc je na to většinou nikdo nepřipravuje. Sexuální výchova se na pedagogických fakultách přímo neučí, pouze výchova ke zdraví, a to ještě ne na všech. Praxe je navíc většinou taková, že tato témata ve škole spadnou víceméně na náhodného učitele.

Sexuální výchova ve školách vždy byla ožehavým tématem. V roce 2010 dokonce hádky o to, jak moc by měla zůstat na bedrech rodičů a kolik by se toho měli žáci dozvědět od učitelů, přinesly demonstrace ochránců tradičních hodnot pod vedením Aliance pro rodinu, stažení nově vydané příručky o sexuální výchově a seškrtání tohoto tématu v povinném učivu na naprosté minimum. Jenže navzdory snahám Aliance pro rodinu a jí podobným organizacím se děti o sexualitě a tématech spojených s partnerským životem stále nedozvídají od rodičů, jak by si možná mnozí přáli, ale od kamarádů nebo z internetu.

Nyní se chystá revize rámcových vzdělávacích programů a podle Ireny Smetáčkové je to příležitost, jak to, o čem mají učitelé s dětmi v rámci sexuální výchovy ve školách diskutovat, více konkretizovat. Dosud se jí změnu společně s kolegy prosadit nedařilo, nyní by to podle předsedy expertního panelu k velkým revizím vzdělávacích programů Jana Jiterského z ministerstva školství mělo být na dobré cestě.

„Samozřejmě diskutujeme o všech důležitých tématech včetně kyberšikany, domácího i sexuálního násilí, bezpečného chování nejen v kyberprostoru a podobně. Hledáme cesty a způsoby, aby nebyla tato témata pouze součástí revidovaného dokumentu, ale propsala se do konkrétních činností pedagogů a praxe škol,“ napsal HN.

Investice do vzdělání

Stáhněte si přílohu v PDF

Podle Smetáčkové je velmi důležité, aby bylo povinné učivo v rámci sexuální výchovy co nejkonkrétnější, aby se učitelé nebáli ve školách otevírat ani pro část společnosti kontroverzní témata. „Když bude dokument stručný, školy se budou stále dostávat na tenký led a těmto věcem se raději vyhýbat,“ míní. Pokud má učitel matematiky v rámcovém vzdělávacím programu napsáno, že žák dokáže užívat adekvátní početní operace, žádný z rodičů se s ním asi nebude hádat, když bude učit násobilku. Ovšem jakmile tam zůstane podobně obecný výstup, který se týká stereotypů a role kultury v chování žen a mužů, může narazit.

„Jsem přesvědčená, že by měl existovat alespoň nějaký výkladový materiál, který školám přesně řekne, co učit,“ říká Smetáčková. Například co si představit pod výstupem: žák uplatňuje tolerantní chování k druhému pohlaví. Taková formulace může být interpretována zcela stereotypně – tedy že máme klukům říkat, podívejte se, holky jsou úplně jiné a musíte se k nim chovat ochranitelsky, a dokonce jim můžeme tvrdit, že holky někdy říkají ne, ale ve skutečnosti myslí ano. Nebo že se k opačnému pohlaví chováme respektujícím způsobem bez ohledu na to, zda se jedná o muže, nebo ženu.

I o tom je důležité s dětmi mluvit, protože je to základ pro prevenci sexuálního násilí. „Muži si k ženám prostě nemohou dovolit to, co si k nim mohli dovolit před sto lety, svět se mění. I to by se mělo ve školách probírat,“ míní Smetáčková.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Investice do vzdělání.