Sexuální výchova se ze škol vytrácí. Na rozdíl od jiných předmětů se přitom s partnerstvím a sexem potká každý

Na rozdíl od mnoha jiných věcí, které se žáci ve školách učí, se s partnerstvím a sexem potká skutečně každý. Přesto se o něm ve školách relevantní informace dozvídá jen menšina z nich. Nejčastěji učitelé s dětmi mluví o AIDS a jiných pohlavně přenosných chorobách, antikoncepci a kybernásilí. Tato témata sice podle průzkumu České středoškolské unie z roku 2019 stále patří k žádaným, sexuologové ale upozorňují, že zapomínat by se nemělo ani na pornografii nebo partnerskou komunikaci. O té by se rádi dozvěděli něco víc i sami studenti. Jenže například o konsentu – tedy oboustranném souhlasu v partnerském a sexuálním životě – tři ze čtyř účastníků průzkumu ve škole nikdy nemluvili.

Loňská kauza poslance Dominika Feriho, který měl údajně sexuálně napadnout hned několik dívek, však k tomuto tématu strhla pozornost a znovu rozpoutala diskusi, zda mladí lidé mají dost informací o tom, jak se k sobě navzájem chovat, co je normální a co už nepřípustný ­nátlak.

„Sexuální výchova se bohužel ze škol vytrácí. Dnes se žáci dozvědí jen úplné základy,“ říká Irena Smetáčková z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy, která se zabývá sexuální výchovou a genderem. Sami studenti by ale o tématech souvisejících s partnerským životem rádi mluvili častěji. Uvítaly by to čtyři pětiny respondentů už zmiňovaného průzkumu České středoškolské unie. Přitom necelá polovina dotazovaných uvedla, že se o sexu ve škole nedozvěděla vůbec nic. Podle sexuologa Petra Weisse dokonce jen deset procent žáků projde ve škole adekvátní sexuální výchovou.

Probereme syfilis, ale dál opatrně

Co se mají o partnerském životě a sexu žáci ve škole dozvědět, určuje rámcový vzdělávací program. Témata v něm jsou ale formulována velmi obecně a záleží na jednotlivých školách, jakým způsobem do nich vstoupí. Často se obávají nesouhlasu rodičů, a tak se drží na bezpečné půdě. V biologii proberou antikoncepci a pohlavně přenosné choroby a do žádných větších diskusí se nepouštějí.

Samozřejmě ale existují školy, kde sexuální výchovu nezanedbávají. Dobrou metodu, jak rodiče naopak využít ke spolupráci, má například učitelka Lída Sobotková z pražské ZŠ Solidarita. Ta sexualitu s dětmi řeší už na prvním stupni v rámci přírodovědy. „Nejprve jsem napsala rodičům mail, že toto téma budeme probírat a že by bylo skvělé, kdyby si o tom nejdříve s dětmi promluvili doma. Většina z nich na to přistoupila a měla jsem od nich i hezkou zpětnou vazbu,“ popisuje. Jeden z žáků rozmnožovací cyklus vysvětlil ostatním, pak se bavili o všem, co děti zajímalo, a nikdo se nesmál, jak bývá běžné. 

O sexualitě se žáci dozvídají nejčastěji v přírodovědě či biologii a v občanské výchově, kde se řeší například témata kybernásilí, různých sexuálních poruch či odlišností, pornografie nebo konsentu. „Rok od roku pozoruji, že žáci více prahnou zejména po tom, moci si s někým ‚o tom‘ normálně povídat. Informací je všude spousta, ale jim chyběla schopnost se v nich orientovat,“ uvádí například Martin Müller ze ZŠ Kateřinice na Vsetínsku. Tuto zkušenost hojně potvrzují i další učitelé. Podle některých je výhoda, když si o sexu se žáky může promluvit někdo mimo učitelský sbor, kdo je běžně nezkouší třeba z ústavy. Podle jiných je ale to, že s učitelem už mají nějaký vztah, výhoda.

Jednou z organizací, které na školách pořádají workshopy, je například Konsent. Zaměřují se hlavně na prevenci sexuálního násilí. S ním se podle průzkumu pro organizaci Persefona z roku 2016 setká téměř 40 procent Čechů. Co všechno hrozí dětem na internetu, zase dobře ukázal předloňský úspěšný dokument V síti.

„Ve třídách je to rozdělené podobně jako ve společnosti. Někdo má velmi dobré povědomí o tom, co je souhlas a jak k němu přistupovat, další skupina podléhá stejným stereotypům jako majoritní společnost – tedy že si za to holky mohou samy,“ říká ředitelka společnosti Johanna Nejedlová. Skvěle podle ní funguje to, že si o tématu mladí lidé mohou promluvit mezi sebou. Pokud říká přímo dívka spolužákovi, že když má krátkou sukni, neznamená to, že chce mít sex, snáze se daří tyto představy vyvrátit. „Jsou v tu chvíli otevření, ochotni o tématu mluvit a naslouchat,“ uvádí.

Michal Pitoňák z Národního ústavu pro duševní zdraví také už delší dobu upozorňuje na to, že sexuální výchova na českých školách (až na výjimky) ani nepočítá s tím, že by mezi žáky mohli být i jiní než heterosexuální lidé. To potvrdil i průzkum České středoškolské unie. „Protože jsem homosexuál, když se začalo mluvit o sexuálním životě, bylo mi divně, jelikož v té době o mé orientaci nevěděli skoro žádní lidé. Na sexuální výchově se toto mně nepříjemné téma otevíralo, nechtěl jsem veřejný coming out, ani aby se mi posmívali,“ napsal jeden z respondentů.

Mluvit o pornu? Raději vyklízíme pole

Většina učitelů se sexuální výchovou začíná až v osmé či deváté třídě. A to je pozdě. „Například o pornografii se s dětmi musíme bavit dříve, než se s ní samy obvykle na internetu setkají, což bývá někdy na začátku druhého stupně,“ říká Irena Smetáčková z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy. Jinak vzniká vakuum několika let, kdy děti samozřejmě informace z internetu mají a nejsou nijak korigované.

Rozhovor

Pachatelé často ani nevědí, že se dopouští sexuálního obtěžování. Musíme o tom více učit ve školách, říká pedagožka

30. 5. 2021 ▪ 8 min. čtení

Když se desetileté dítě, které ještě nerozumí vlastním sexuálním potřebám, na internetu setká s explicitními pornosnímky, obvykle ho to zaujme, dívají se na ně třeba společně se spolužáky, aby si připadali starší. „Ponechat dítě s něčím tak nebezpečným samotné, bez dospělého ‚průvodce‘, který mu pomůže pochopit, že takto sex v naprosté většině případů v reálu nevypadá, mi připadá jako úplné zvěrstvo,“ tvrdí docentka Smetáčková s tím, že v případě, kdy dítěti zemře někdo blízký, nikoho ani nepadne nechat ho s tématem smrti vypořádat se samo a nemluvit o něm.

„V oblasti sexuality ale úplně vyklízíme pole,“ varuje. Proto by školy podle ní měly o sexu hovořit a suplovat rodiče, kteří o tom s dětmi sami včas většinou nemluví. „Děti mají jen kusé znalosti. Věta, která hovoří za vše: paní profesorko, vy jste za hodinu řekla slovo sex víckrát než mí rodiče za celý život,“ uvádí například Zuzana Kurdiovská z Gymnázia Tišnov.

Následky toho, že jsou děti s explicitní pornografií ponechány samy, přitom podle Smetáčkové můžeme pozorovat už nyní na sexuálně aktivní generaci mladých dospělých. „Sexuologové říkají, že se u nich zvyšuje výskyt různých poruch, které výrazně souvisí s tím, že mají jinak nastavené normy, a to na základě předobrazů, s nimiž se setkávali v minulosti,“ říká Smetáčková. O to důležitější podle ní je sexuální výchovu opravdu nepodceňovat.

To potvrzuje i sexuolog Petr Weiss. „Děti by měly vědět, že porno je pohádka pro dospělé a ve skutečnosti sexuální akt probíhá jiným způsobem,“ upozorňuje. Polovina dvanáctiletých dětí už přitom nějaké pornovideo viděla a je důležité, aby na takovou zkušenost byly děti připravené. Proto by sexuální výchova měla začínat už na prvním stupni. 

Mluvit s dětmi v pubertě o těchto tématech není jednoduché, a ne každý učitel se na to cítí. Navíc je na to většinou nikdo nepřipravuje. Sexuální výchova se na pedagogických fakultách přímo neučí, pouze výchova ke zdraví, a to ještě ne na všech. Praxe je navíc většinou taková, že tato témata ve škole spadnou víceméně na náhodného učitele.

Sexuální výchova ve školách vždy byla ožehavým tématem. V roce 2010 dokonce hádky o to, jak moc by měla zůstat na bedrech rodičů a kolik by se toho měli žáci dozvědět od učitelů, přinesly demonstrace ochránců tradičních hodnot pod vedením Aliance pro rodinu, stažení nově vydané příručky o sexuální výchově a seškrtání tohoto tématu v povinném učivu na naprosté minimum. Jenže navzdory snahám Aliance pro rodinu a jí podobným organizacím se děti o sexualitě a tématech spojených s partnerským životem stále nedozvídají od rodičů, jak by si možná mnozí přáli, ale od kamarádů nebo z internetu.

Nyní se chystá revize rámcových vzdělávacích programů a podle Ireny Smetáčkové je to příležitost, jak to, o čem mají učitelé s dětmi v rámci sexuální výchovy ve školách diskutovat, více konkretizovat. Dosud se jí změnu společně s kolegy prosadit nedařilo, nyní by to podle předsedy expertního panelu k velkým revizím vzdělávacích programů Jana Jiterského z ministerstva školství mělo být na dobré cestě.

„Samozřejmě diskutujeme o všech důležitých tématech včetně kyberšikany, domácího i sexuálního násilí, bezpečného chování nejen v kyberprostoru a podobně. Hledáme cesty a způsoby, aby nebyla tato témata pouze součástí revidovaného dokumentu, ale propsala se do konkrétních činností pedagogů a praxe škol,“ napsal HN.

Investice do vzdělání

Stáhněte si přílohu v PDF

Podle Smetáčkové je velmi důležité, aby bylo povinné učivo v rámci sexuální výchovy co nejkonkrétnější, aby se učitelé nebáli ve školách otevírat ani pro část společnosti kontroverzní témata. „Když bude dokument stručný, školy se budou stále dostávat na tenký led a těmto věcem se raději vyhýbat,“ míní. Pokud má učitel matematiky v rámcovém vzdělávacím programu napsáno, že žák dokáže užívat adekvátní početní operace, žádný z rodičů se s ním asi nebude hádat, když bude učit násobilku. Ovšem jakmile tam zůstane podobně obecný výstup, který se týká stereotypů a role kultury v chování žen a mužů, může narazit.

„Jsem přesvědčená, že by měl existovat alespoň nějaký výkladový materiál, který školám přesně řekne, co učit,“ říká Smetáčková. Například co si představit pod výstupem: žák uplatňuje tolerantní chování k druhému pohlaví. Taková formulace může být interpretována zcela stereotypně – tedy že máme klukům říkat, podívejte se, holky jsou úplně jiné a musíte se k nim chovat ochranitelsky, a dokonce jim můžeme tvrdit, že holky někdy říkají ne, ale ve skutečnosti myslí ano. Nebo že se k opačnému pohlaví chováme respektujícím způsobem bez ohledu na to, zda se jedná o muže, nebo ženu.

I o tom je důležité s dětmi mluvit, protože je to základ pro prevenci sexuálního násilí. „Muži si k ženám prostě nemohou dovolit to, co si k nim mohli dovolit před sto lety, svět se mění. I to by se mělo ve školách probírat,“ míní Smetáčková.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Investice do vzdělání.