Na chodbě hlasitě zvoní a šestice chlapců spěšně usedá do lavic v jedné z menších tříd. Hana Sovová, striktní, ale přívětivá učitelka s mnohaletou praxí, rozdává dětem pracovní listy. Na první pohled vypadají nesrozumitelně, jsou na nich jen shluky černých teček. Chlapci ale hned brousí tužky a začínají tečky jednu po druhé spojovat, až nakonec vykouzlí souvislé obrazy ryb.
Jedná se o takzvanou Feuersteinovu metodu instrumentálního obohacování, což je jedna z mnoha terapeutických metod, které používají zde na soukromé Základní škole Integrál na pražských Vinohradech. Zaměřuje se na děti se specifickými poruchami učení, což může být například dyslexie, dysgrafie, dyskalkulie (specifická porucha dovednosti počítání a práce s matematickými symboly – pozn. red.) nebo dyspraxie (specifická porucha pohybové koordinace – pozn. red.) a mnoho dalších. Cílem učitelů je, aby se žáci i přes své poruchy dokázali plnohodnotně učit a dosáhli ve vzdělávání stejně dobrých výsledků a sebevědomí jako děti bez znevýhodnění.
„Podstatné je, že oni ty obrazce mezi tečkami nemají vidět, mají je vymyslet. Určí si klíč, podle kterého lze první obrazec sestavit, a podle toho postupují u dalších obrazců,“ vysvětluje učitelka Sovová, zatímco žáci v klidu pracují.
„Díky této metodě rozvíjejí prostorovou představivost. Ovšem už to, že dokážou po dobu čtyřiceti minut bez přestávky zaměřit pozornost na jeden úkol a pracovat podle návodu, je naprosto fantastická věc. A tahle schopnost soustředění už v těch dětech zůstane,“ chválí si Sovová metodu, kterou po druhé světové válce představil izraelský psycholog Reuven Feuerstein a pomáhal její pomocí například dětem, které se vrátily z koncentračních táborů a jež byly původně považované za nevzdělatelné. „Touto metodou se učí nejen zaměřit pozornost, ale stanovit si myšlenkový postup, tedy klíč, a aplikovat jej na řešení různých úkolů. Tuhle dovednost pak mohou překlápět i do dalších předmětů, například do úloh z matematiky nebo později do řešení životních situací,“ vysvětluje Sovová.
Jedním z prvních, kteří mají pracovní úkol hotový, je třináctiletý Jakub. „Když se na ty tečky kouknu, vidím už celkem rychle, jaká tečka by se měla vázat s další, a dokážu určit klíč k obrazci,“ zamýšlí se. „Pomáhá mi to s koncentrací, cvičím si u toho pozornost. Jinak jsem dost roztěkaný.“
Být sám sebou
Při muzikoterapii pracují žáci ve skupině a vede je třicetiletý učitel Tomáš Vacek. „Máme například děti s poruchou autistického spektra, které často nezvládají určité sociální situace. Využíváme hudby pro nácvik těchto sociálních situací,“ popisuje Vacek. Žáci při hodině hrají na rozličné nástroje, například na perkuse, bubny, kytaru nebo zpívají. Oproti klasické hudební výuce zde však nejde o precizní hudební přednes, nýbrž o tvůrčí proces, autentický hudební projev a o to, být sám sebou. Není výjimka, že žáci část hodiny protančí a další část sedí naproti sobě v kolečku a zkoušejí na jednotlivé instrumenty hrát.
Hodina začíná vždy takzvaným hello songem, což je jednoduchá písnička, v níž se děti a lektor zdraví. Zpívají svou náladu nebo ji hrají na hudební nástroj. Následuje rozehřívací aktivita a pak přichází hlavní činnost, například společná tvorba hudební skladby, hudební dialogy s nástroji mezi dětmi a další. Hodinu uzavírá relaxace, kdy děti tančí na relaxační hudbu nebo odpočívají na gauči či na žíněnkách.
„Mezi žáky jsou i děti s ADHD, takže pro práci s impulzivním chováním využíváme interakční hry na hudební nástroje. To znamená jeden zahraje začátek a druhý zahraje v reakci na něj. Nebo používáme i poslech hudby jako takový,“ dává příklady Vacek.
Konkrétní cíle terapie Vacek tvoří na začátku roku s rodiči dítěte, školní psycholožkou a s dalšími učiteli. Může se například jednat o rozvoj sociálních dovedností u žáků s poruchou autistického spektra, posílení sebevědomí, zklidnění u dětí s ADHD a další. Na konci roku se vždy výsledky terapie u jednotlivých žáků zhodnotí a určí se postup do dalšího roku.
Dramaterapie simuluje životní role
Jinou specifickou metodou na vinohradské škole je dramaterapie, kterou vede lektorka Lucie Horychová. Aktuálně tam probíhá pět různě orientovaných skupin. Podle zaměření vypadá i průběh jednotlivých lekcí. V jedné z místností například zní relaxační hudba a děti zde leží na kobercích a vnímají svůj dech. V jiném typu lekce se zase zaměřují na složité situace, kdy mají například strach někoho oslovit, vyjádřit svůj názor nahlas před třídou, vymezit se, když jim někdo dělá něco nepříjemného.
„Bojí se třeba, že nezvládnou písemku nebo prezentaci. Děti si mohou situace, ze kterých mají obavy, vyzkoušet nanečisto, a to bez zátěže, že udělají chybu nebo že selžou. Díky těmto tréninkům mají možnost přijít na to, co je v překonávání strachů může podpořit. Myslím, že je fajn získat zkušenost, že to, jak se cítíme, můžeme ovlivňovat,“ vysvětluje lektorka Horychová.
Dramaterapii popisuje jako magický prostor, do něhož se vejde reálný svět i svět „jako“. „Rozvíjí imaginaci, posiluje koncentraci a soustředění, učí nás vědomě zaměřovat naši pozornost. Pomáhá nám zbavovat se negativních emocí, odžívat si je a mírnit vnitřní napětí,“ vyjmenovává Horychová. Divadelní prostředky, které dramaterapie využívá, umožňují dětem vstupovat do různých rolí a situací. Mohou si tak vyzkoušet nové způsoby reagování a jednání a zjistit, v čem jim je dobře a co pro to mohou udělat.
Jedním z kurzistů dramaterapie je i čtrnáctiletý Daniel, hnědovlasý chlapec v brýlích a černé mikině. O dramaterapii mluví pomalu, soustředěně a z jeho hlasu je zřejmé, že kurz bere velmi vážně. „Baví mě moc. Každé pondělí se stane něco zázračného. Cvičíme tam různé aktivity a vztahy, abychom věděli, jak se k sobě máme chovat. Zrovna teď jsme řešili strach a stres,“ popisuje Daniel. Jak sám říká, dramaterapie jej hodně posunula. „Když jsem třeba měl mít před třídou referát, říkal jsem si, že to nedám. Díky dramaterapii jsem stres a strach odboural natolik, že už se prezentací před lidmi nebojím,“ hodnotí Daniel.
Hlásí se víc dětí, než mohou přijmout
Když člověk prochází chodbami Základní školy Integrál, vře to tu stejně jako na klasické základní škole. Chlapci i dívky se smějí, povídají si nebo se pošťuchují. „Pravou rukou ne, pravou píšeš! Bouchejte se levou,“ napomíná napůl ve vtipu ředitelka Alice Běhounková dospívající dívku, která na chodbě strká do své spolužačky. Dívky jsou však na této škole výrazně v menšině, je jich tu zhruba třetina. „Důvod je jednoduchý – poruchy učení mají častěji chlapci,“ vysvětluje Běhounková v ředitelně.
Na školu, jež začala fungovat krátce po revoluci, docházejí děti, u kterých je zřejmé, že trpí některou specifickou poruchou učení a mají doporučení z pedagogicko‑psychologické poradny nebo speciálně pedagogického centra. „Specifická porucha učení se projeví záhy, někdy krátce po nástupu do první třídy. Projevy mohou být různé, například se zjistí, že dítě nedokáže po písmenkách složit krátké slovo, nerozpozná stranově obrácené obrázky, nerozumí složitějším slovům nebo se neumí srozumitelně vyjádřit či neudrží pozornost,“ vyjmenovává Běhounková.
Na kritizované změny v inkluzi nedošlo, výhrady ke změnám v podpoře dětí se speciálními potřebami ale zůstaly
V žádném případě to ale neznamená, že všichni dyslektici chodí do Integrálu. „Státní základní školy jsou většinou velmi dobře fungující zařízení. Když se ale výuka dítěte nedá sladit s tím, jak to ve škole chodí, dítěti se musí vytvořit speciální režim, například ve spolupráci s rodinou, aby výuku zvládlo. Pokud i toto opatření selže, škola se domluví s rodiči,zda jsou ochotni jít s dítětem k odborníkovi, tedy do poradenského centra,“ líčí Běhounková. Následuje vyšetření, které ukáže, jestli dítě potřebuje například pomoc asistenta pedagoga, zvětšovat písmenka textu v cvičeních nebo zda je pro něj nejvhodnější nástup do školy pro děti s poruchami učení, jako je ZŠ Integrál.
Stáhněte si přílohu v PDF
Integrál je soukromá škola, platí se zde 40 tisíc korun ročně. Oproti běžným základním školám je ve třídách poloviční počet žáků, bývá jich maximálně 15, takže učitelé, asistenti pedagoga a terapeuté se jim mohou individuálně věnovat. Každý rok se sem hlásí mnohem více dětí, než kolik lze přijmout. Například vloni se do první třídy hlásilo 32 uchazečů, vzali pouze osm, což je běžný počet v nižších ročnících. Když dítě nastoupí do této školy, nemá zdaleka vyhráno. Nikde není zaručeno, že uspěje více, než kdyby chodilo do běžné školy. „Je to případ od případu, velmi záleží na naladění žáka a na spolupráci s rodinou. Jsou rodiče, kteří až tady pochopili, že když se svému dítěti budou opravdu věnovat, teprve pak to ponese ovoce a dítě bude mít výsledky,“ připomíná Běhounková.
Deváťáci z Integrálu nepokračují příliš často na gymnázia. Běžnější je, že volí maturitní i nematuritní obory středních odborných škol, často s uměleckým a kreativním zaměřením. Například hyperaktivní děti totiž bývají velmi tvůrčí, často se stanou úspěšnými výtvarníky, uměleckými kováři nebo řezbáři, grafickými designéry či fotografy. Mezi absolventy školy ale nejsou výjimkou ani lékaři, učitelé nebo manažeři.
Článek byl publikován ve speciální příloze HN Investice do vzdělání.
