Pražské sloupy zdobily čínské vlajky a prezident Miloš Zeman si s čínským prezidentem Si Ťin-Pchingem na terase Strahovského kláštera připíjeli plzeňským pivem. Psal se rok 2016 a část českých politiků a byznysmenů si slibovala, že prohloubení vztahů mezi oběma státy přinese tuzemské ekonomice miliardy korun. Dnes je jasné, že mnoho těchto plánů nevyšlo.

Ve stínu vrcholné politiky česko-čínského sbližování probíhal tou dobou méně viditelný fenomén. Inspirováni celostátní politikou se tu mezi lety 2014 a 2017 rozjely partnerské projekty českých měst a krajů s čínskými protějšky. Při uzavírání memorand nechyběly, stejně jako v celostátní politice, zmínky o ekonomické prosperitě. Realita se v mnohém lišila.

„Ve většině případů se podepsaly smlouvy o partnerství a nic víc se nedělo. Města do toho jdou bez toho, aby měla jasný plán, a následně dost tápou,“ vysvětluje v rozhovoru pro HN Matej Šimalčík. Ten je výkonným ředitelem Středoevropského institutu asijských studií (CEIAS) a spoluautorem studie, která zkoumala vztahy 126 slovenských a 241 českých radnic s Čínou.

Jak doplňuje další spoluautor studie, analytik Asociace pro mezinárodní otázky Filip Šebok, spolupráce s autoritářskou Čínou představuje i rizika – to když si Číňané snaží do budoucna udělat vazby na potenciálně významné politiky. „Čeští ani slovenští představitelé často nevědí, že přicházejí do kontaktu se zástupci organizací napojených na komunistickou stranu,“ popisuje.

HN: Proč jste se pustili do analýzy lokálních partnerství s Čínou?

Matej Šimalčík: Měli jsme jen kusé informace o tom, jak fungují vztahy českých a slovenských měst s čínskými partnery. Známý byl případ Prahy a kontroverzí, které to s sebou neslo, ale chyběl nám komplexní pohled. V diskusi o česko-čínských vztazích se totiž převážně řešila vládní úroveň spolupráce. Níže postavení aktéři byli ignorováni. Přitom teoreticky jsme věděli, že Čína na prosazování své politiky využívá všechny úrovně.

Filip Šebok: V poslední době se takzvané paradiplomacii věnuje více pozornosti. Konkrétně Česko se ve své době prezentovalo jako lídr spolupráce v projektu 16 plus 1 (čínský projekt spolupráce se zeměmi střední a východní Evropy – pozn. red.) a my jsme chtěli vědět, jak to vlastně fungovalo.

Šimalčík: Zajímavé je, že v Česku existovaly alespoň nějaké kusé informace z médií o tom, jak ty vztahy probíhají. Na Slovensku nic podobného nebylo. Navíc jsme mohli srovnat, jak se budování vztahů lišilo v Česku a na Slovensku.

Zbývá vám ještě 80 % článku
Předplatné za 40 Kč na 4 týdny
  • První měsíc za 40 Kč, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se