Moč je tekuté zlato. Chceme s ní hnojit městské parky, říká australská vědkyně

Někdy stačí jen jiný úhel pohledu, aby to, co se může jevit jako lehce odpudivá nutnost naší existence, získalo úplně jiný rozměr. Pro australskou vědkyni a aktivistku Caru Bealovou, která poskytla Hospodářským novinám exkluzivní rozhovor, má „obyčejná“ lidská moč neocenitelnou hodnotu. Pro udržitelné zemědělství zejména.

HN: Vážně považujete moč za „tekuté zlato“?

Ano, je to tak. Důvod je prostý: obsahuje totiž tři hlavní živiny, bez nichž se rostliny neobejdou – dusík, fosfor a draslík. Dusík přidáváme do hnojiv v půdě, aby rostliny prospívaly, naprosto běžně. Jenže abychom ho získali, stojí nás to spoustu energie i zdrojů. Musíme jej totiž extrahovat ze vzduchu. Přitom v naší moči je přítomný, tedy i využitelný. Dalším potřebným prvkem je pak fosfát. Pokud se ale spotřeby fosforu na planetě týče, blížíme se k hranici jeho vyčerpání. To je závažný problém. Je totiž důležitým stavebním kamenem buněk u rostlin i živočichů. Bez něj bychom nebyli. Kromě těžby ho můžeme získat právě z moči. Jenže místo toho, abychom ji uchovávali jako tekuté zlato, splachujeme ji do toalet.

HN: Byl to přímo váš nápad, že by se mohla využít při hnojení? Nebo za tím stojí ještě někdo další?

Lidé používali lidskou moč a výkaly k hnojení půdy po tisíciletí. V poslední době se tento způsob praktikuje v severní Evropě, konkrétně ve Švédsku. Co se týče Austrálie, byla jsem tu součástí jednoho z prvních experimentů, jež se zabývaly sběrem a zpracováním lidské moči a jejím následným využitím jako hnojiva. Nejsem ale přímo vedoucí projektu, podílím se na něm jako badatelka. Klíčoví jsou kolegové z Univerzity technologie v Sydney. Hlavním badatelem je profesor Hokyong Shon. Na tento výzkum jsme získali dvoumilionový grant (australských dolarů – pozn. red.). A bereme při něm v potaz sociální i ekonomickou stránku věci. Zabýváme se také právními předpisy, technologiemi a dalšími vědeckými aspekty.

HN: Čím konkrétně může moč pozitivně prospívat zeleni v parcích?

Jak se bude používat v parcích a na zelených plochách ve městech, se chystáme testovat. Potřebujeme mít jistotu, že je toto hnojivo neškodné pro naše zdraví a že nebude rostliny naopak hubit. Přirozené složky moči budou použity místo nebo na doplnění stávajícího hnojení v městských parcích. Pokud tento princip bude fungovat a bude bezpečný, pak je možné využít jej i v jiných oblastech. My se aktuálně soustředíme na dvě lokality: Brisbane na jihovýchodě Queenslandu a na Sydney, kde se hodláme zaměřit i na jiné plochy. Hnojivo tu využijeme také v zahradách.

HN: Potvrzuje se už, že může být hnojení lidskou močí opravdu ekonomicky i ekologicky výhodné?

Myslíme si, že ano. Některé vědecké práce v minulosti referovaly o tom, že existují určité faktory, které by ve výsledku mohly zapříčinit ekonomickou neefektivnost projektu. Zatím ale máme za sebou teprve první rok. Přicházíme s dalšími návrhy a nápady a snažíme se rozklíčovat, co přesně děláme. Už teď však víme, že je třeba sbírat, zpracovávat a aplikovat moč lokálně. Protože cestování s upravenou močí na dlouhé vzdálenosti už neefektivní a neekonomické skutečně je.

HN: Jak konkrétně vypadá přeměna lidské moči do tekutého hnojiva?

Na krystalizaci nebo převedení do čisté formy už technologii máme. Předchozí výzkum Stefana a Shawna, což jsou hlavní badatelé, již přinesl ověřený koncept. Získali také dva patenty na technologii. Teď jde jen o to, nakolik je to celé realizovatelné a ekonomicky a sociokulturně výhodné. Zároveň ani nemáme jistotu, jak se lidé popasují s oním „fuj“ faktorem. Jestli takové hnojivo vzniklé z moči přijmou. A netušíme zatím ani, jak se k tomu postaví regulační orgány a zdravotnický segment, který bývá většinou dost konzervativní. Nevíme, jestli by to byla i možná cesta pro farmáře a zároveň i pro společnosti zabývající se produkcí hnojiv.

HN: Máte nějakou zpětnou vazbu, jak se k takovému nápadu staví lidé v Queenslandu?

Dobrá otázka, kterou bohužel doplním otřepanou odpovědí: Ideálně byste se mě měla zeptat za rok či dva. (smích) První projekt, který se realizoval před 15 lety, se ale touto otázkou zabýval. Zjistili jsme, že lidé, pro něž jsou otázky životního prostředí důležité a kteří myšlenku udržitelnosti vnímají jako nosnou, vyhodnotili projekt pozitivně a aktivně se do něj zapojili. Chtělo by to však zaangažovat do výzkumu i konzumní část obyvatel. Možná cesta se ovšem rýsuje: Vzhledem k tomu, že olympijské hry, které se mají konat v Brisbane v roce 2032, jsou už plánované jako doposud „nejudržitelnější“, myslím si, že veřejnost začíná situaci chápat. To i proto, že máme za sebou povodně, požáry buše, překonávali jsme pandemii. Lidé vidí, že se životní prostředí mění, a tudíž jsou otevření novým cestám. Jenže stále tu budou jedinci bojující s oním „fuj“ faktorem. Ty si musíme získat na svoji stranu.

HN: Odkud byste moč čerpali?

Existovaly by na ni speciální toalety na odvádění moči, které vypadají na pohled naprosto běžně, ale uvnitř jsou rozdělené. Aby moč a fekálie s papírem odtékaly zvlášť. Část by putovala do kanalizace. Moč by se ale nevylévala. Po načerpání by byla ošetřená a následně zpracovaná. Náš plán je, že bychom podobné toalety chtěli rozmístit třeba v parcích, kde by lidé byli přesně informovaní, k jakému účelu jejich moč slouží. Věříme, že by je to mohlo motivovat a že by se do této „záchodové“ komunity rádi zapojili. Zároveň bychom chtěli návštěvníkům připravit názornou ukázku toho, jak hnojení funguje. Nasadili bychom v dosahu pšeničné trávy a jiné typy rostlin a vegetace, aby ona komunita mohla sama vyhodnotit, jak experiment, na němž de facto kooperuje, probíhá v praxi.

HN: Někteří lidé argumentují tím, jak jste i sama zmínila, že moč zapáchá. Po úpravě by tomu tak nebylo?

Jak je možné minimalizovat zápach, je jednou ze stěžejních věcí, které budeme zjišťovat. Čpavek, a je jedno, jestli je to složka moči či forma dusíku, zcela určitě zapáchá. Je cítit jako zkažená vejce a to je odporné. Zatím je zvládnutý zápach v místě sběru – tedy v toaletě tím, že je trubka zahnutá. Pach hnojiva ale pravděpodobně nebudeme schopní příliš vylepšit, protože každé hnojivo, když ho rozděláte, zkrátka zapáchá. Určitě se však budeme nadále zabývat tím, jak tento zápach eliminovat. Prostředky na to máme a je to zásadní klíč k tomu, aby bylo takové hnojivo přijaté.

Zemědělství a lesnictví

Stáhněte si přílohu v PDF

HN: S jakými institucemi na výzkumu spolupracujete?

Spadáme pod Australskou radu pro výzkum, která je centrem průmyslového výzkumu. Z tohoto důvodu velmi úzce spolupracujeme s průmyslovými společnostmi. Přizpůsobujeme se v rámci výzkumného projektu tomu, co potřebují. Například pokud jde o společnosti vyrábějící hnojiva, máme od nich zpětnou vazbu, že náš výsledný produkt rády vyzkouší. Musí mít ovšem nastavenou cenu tak, aby pro ně byla ekonomicky atraktivní. Z toho tedy následně vycházíme.

HN: Moč může obsahovat hormony, zbytky léčiv a antibiotik. Je složité tyto nežádoucí složky odstranit?

Ve své nejpřirozenější formě, pokud by neprošla žádnou fekální kontaminací, nikdo by nejedl nic jiného než vodu a zeleninu, by byla moč sterilní. Ve skutečnosti to je ale jinak. Moč je dnes plná léků a rezistentních bakterií, které jsou problematické. Stejně tak hormony i další nežádoucí prvky. Z toho důvodu se musíme zabývat mikrobiologickými bakteriemi i viry, jež by mohly rozšiřovat nemoci nebo které by se mohly koncentrovat v rostlinách sloužících jako potrava pro zvěř. Musíme vzít v potaz všechny možné dopady – chemické i biologické. Do čtyř let bychom chtěli mít celý koncept prověřený, abychom jej pěkně úhledně svázaný mašlí následně mohli veřejnosti představit. A i když úspěch závisí na řadě proměnných, celé je to velmi vzrušující.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Zemědělství a lesnictví.