Zákon schválnosti mluví jasně – když něco nosíte a pak to jednou nevezmete, můžete si být jisti, že to budete potřebovat. Nejhorší je, když tou věcí je první položka, která by měla být na seznamu každého zvířecího turisty. „Na každý výšlap se svým psem Marvelem nosím lékárničku. Chodíme několikadenní trasy a vždy ji mám. Nedávno jsem si ji ale nevzala. Šli jsme přibližně na hodinový výlet na Ondřejník v Beskydech a Marvela tam pokousal pes. Já se je snažila odstrčit a on pokousal i mě,“ vypráví cestovatelka Lucie Kutrová, známá jako Holka s Bucket Listem. „Všude byla krev a já neměla lékárničku. Naštěstí se mnou byla kamarádka, která vytáhla z batohu tu svoji. Mimochodem úplně stejnou, jakou jsem zapomněla doma. Marvela jsme rychle ošetřily, ale vůbec nevím, co bychom dělaly, kdybychom ji neměly,“ říká cestovatelka Lucie. První radou proto je mít seznam a přidat na něj i body, co zbývá čtyřnohého kamaráda naučit, než na dlouhý výšlap společně vyrazíte.
Začněte od štěněte
Psa je důležité na situace, které mohou na výletech nastat, navykat již odmalička. Jednou z nich je přenášení zvířete ve chvíli, kdy je to potřeba. „Většina lidí nemá psa naučeného na to, aby se nechal nést a zůstal v náručí. Za mě je to přitom jedna z nejdůležitějších věcí,“ nabádá k výcviku této dovednosti cestovatelka Lucie Kutrová. I když její husky Marvel váží 22 kilogramů, někdy se holt přenést musí. Občas spí i s akční Lucií ve spacáku. Třeba jako na jejich výletě v Dolomitech, kdy bylo na teploměru –14 stupňů Celsia. Ve chvíli, kdy majitel psa na podobné situace naučí, dá se s ním prakticky podnikat cokoliv.
„Například si lidé myslí, že na slovenský Velký Rozsutec nemohou jít s pejsky. My jsme na něm s Marvelem byli asi tisíckrát. Vyrostl v horách, takže je na vše naučený a vše přeleze sám. Pokud ale někde narazíme na lana, řetězy nebo se na nějakém místě bojí, vezmu ho do náruče a přenesu,“ říká s lehkostí v hlase Lucie Kutrová.
Při turistice, a platí to nejen při té se psem, je dobré předvídat. Dopředu zvážit, jaký je terén a jak fyzicky náročná a dlouhá bude trasa. Vše se musí uzpůsobovat věku a zdravotnímu stavu zvířete. Každý pes je jiný a tomu, co zvládne jedno plemeno, se ani zdaleka nepřiblíží druhé. Co překoná chlupáč, který chodí se svými páníčky odmalička, nezvládne ten, který se doteď jen povaloval. Jednou z největších chyb, kterou majitel může udělat, je vzít svého čtyřnohého parťáka na náročnou túru bez přípravy.
„Najdou se tací, kteří netráví s pejskem na horách příliš času a pak ho na ně vezmou a myslí si, že to ušlape. Jenže on na to není zvyklý. Celý život leží někde na gauči a zničehonic má jít 30 kilometrů. Najednou si lehne a už nebude moct,“ varuje před častou chybou Lucie Kutrová.
Jednodušší to mají ti, kteří naučili svého psa vydržet v turistickém batohu. „Věděla jsem, že pes může chodit do jeho jednoho roku jen tolik kilometrů, kolik je mu měsíců. Čtyřměsíční štěňátko může tedy ujít jen čtyři kilometry. Proto jsem Marvela odmalička učila, aby v batohu vydržel,“ dává Lucie Kutrová tip na to, jak se čtyřměsíčním štěnětem ujít dvacetikilometrovou túru, respektive jak ho 16 kilometrů nést. Tím se pes učí být za podobných situací v klidu.
Další z věcí, na kterou je třeba psa navykat již od štěněcího věku, je jízda lanovkou. Stačí pár jízd a pes si zvykne natolik, že v dospělosti na ní bude v klidu sedět a nebude hrozit riziko jeho pádu.
„Kdybych to Marvela nenaučila, když byl ještě malý, nikdy bych ho na lanovku nevzala. Bála bych se, že z ní spadne. Když jedeme s mými kamarády, mám někdy pocit, že jejich pes z ní určitě vyskočí,“ vypráví Lucie Kutrová.
Větší výdej potřebuje i větší příjem
Samotnou kapitolou je turistická výbava psa. Zásadní jsou tři věci – lékárnička, voda a dostatečné množství potravy. „Pokud jdu na delší trasu, i pes potřebuje dodat energii. Od toho máme různé iontové nápoje pro psy, sušené maso, které můžeme dát do vody a psa nezatíží jako krmivo, či masové konzervy, které jim můžeme nabídnout v určitém odpočinkovém čase,“ radí cvičitelka Klára Kučerová ze Školy výcviku psů.
Zvláště u vícedenních výletů se nesmí podcenit potřeba většího energetického příjmu. Pes naběhá mnoho kilometrů a jeho příjem by tomu měl odpovídat.
„Při našem první výšlapu jsme šli s Marvelem přes Nízké Tatry a já jsem tehdy s sebou vzala jen jeho denní dávku. Tenkrát to bylo kolem 250 gramů granulí na den. A on měl na tom výletě neskutečný hlad. Nakonec jsem mu musela spojit dávky a na poslední dva dny dokoupit maso,“ vzpomíná Lucie Kutrová. „Teď když vyrážím na trasu, beru mu o 100 gramů granulí více, než by měl normálně dostat, a přidávám mu i nějaké dobroty,“ dodává.
Co se další výbavy týče, jsou na túry vhodné dlouhé postroje, které zabraňují dušení na obojku. „Majitel si může pořídit i vodítko s amortizérem a pro sebe sedák, kterým udržuje psa ve své blízkosti a má při tom volné ruce,“ radí Klára Kučerová.
„Sedák bychom neměli dlouhodobě využívat vyloženě k tomu, aby nás pes táhl. Pokud jdeme dlouhou trasu, měla by to být společná práce. Postroje musí sedět psovi na míru. Neměl by ho nikde škrtit ani mu překážet v pohybu,“ pokračuje Klára Kučerová a varuje před běžnými postroji v pet shopech, které jsou často nedostačující a psovi nedovolí volný pohyb.
V létě pomůže chladicí vesta
Každé roční období má pro turistiku se psem svá specifika, která je třeba znát. V létě jsou to zejména teplotní a povrchové podmínky. „Nevystavujte psa dlouhodobému přímému slunečnímu záření a vyhýbejte se trasám, kde je až příliš horkého asfaltu či betonu,“ říká cvičitelka Klára Kučerová. Ta také doporučuje chlupáče na konci trasy nechat vychodit a nezavírat ho hned do auta. Stejně tak není vhodné na něj pustit klimatizaci.
Když teploty v létě atakují tropickou hranici, hrozí u psa přehřátí a kolaps. „V případě černých psů, těch s krátkým čumákem a rychle se přehřívajících psů je vhodné pořídit chladicí vestu či jen chladicí nákrčník, který pomůže zvířeti lépe regulovat teplotu,“ vysvětluje Kučerová. Podle ní není vždy řešením studená voda, která naopak může v těchto situacích čtyřnohému kamarádovi ještě více ublížit a prohloubit šokový stav. „Psa tedy nechladíme studenou vodou a nepoléváme. Naopak používáme vlažnou vodu a chladíme jej od spodních partií,“ zdůrazňuje cvičitelka.
Na hornatých stezkách je možné naučit psa chodit i v botičkách. „Nemyslím si ale, že je to v našich krajinách až tak potřeba. Samozřejmě se vše přizpůsobuje citlivosti daného psa,“ zamýšlí se Kučerová. Pokud jde o úpravu srsti v letních dnech, tak tu ani u dlouhosrstých plemen nedoporučuje stříhat. „Jejich srst, ačkoliv nám přijde na slunci horká, funguje termoregulačně a člověk by do těchto funkcí neměl zasahovat,“ dodává.
Zda dávat psovi obleček, řeší majitel nejen v zimním období, ale také v létě. „Je to kapitola sama o sobě a názory se liší. I u dlouhosrstých plemen se však dá používat pláštěnka, která minimálně pomůže udržet v suchu srst, jež pak nepropustí mokro až na kůži. Opět záleží na tom, jak je pes zvyklý a jak dlouho se venku pohybujete. Pes se chladí především tlamou. Pokud je v pohybu a svítí slunce, může mu naopak obleček ublížit. Zvíře se opět přehřívá a přehnaným dýcháním si může uhnat zápal plic či nachlazení,“ přidává další rady cvičitelka Klára Kučerová.
Buďme ohleduplní
Běží‑li pes na volno, měl by zvládat stoprocentně přivolání. Zvláště na horách se každou chvíli v dálce objeví nějaké zvíře, za kterým by se chlupáč mohl rozběhnout. Hrozí, že se při tom ztratí či zraní. Volně pobíhající psi představují problém také pro ostatní pejskaře. „Pes na volno chodí výrazně vpředu před majitelem a není hlídaný. Pokud máme reaktivního nebo bázlivého psa, představuje tato situace pro okolí problém. Ani my nechceme takovéto psy bez majitele potkávat,“ říká cvičitelka Kučerová. „Měli bychom být vůči sobě tolerantní a mít psa ve své blízkosti, aby jiné neobtěžoval,“ apeluje na ostatní.
Stanování jako extra kapitola
Pes si musí na stan navyknout. Zkušební stanování na zahradě je k tomu ideální. Vyplatí se pořídit i o trochu větší stan. Někteří mazlíčci jsou prostorově výraznější a štěstí přeje hlavně připraveným. Někdy se ale může stát, že i tak vás něco vykolejí. Třeba lesní zvěř.
Nejbližší civilizace čtvrt hodiny autem. Ležíme ve stanu. V Rumunsku u skalních pyramid nedaleko města Sebes. V přírodní rezervaci Rezervatia Naturala Râpa Rosie. Je půlnoc a vše kolem pohltila nepopsatelná tma. Naprosté ticho, ze kterého až mrazí, sem tam prorazí zvuk noční zvěře. Přemýšlet nad tím, co se děje venku, nejde. Veškerou energii věnujeme tomu, co se děje uvnitř. Ve stanu je s námi pes. Shiba‑inu, plemeno se silnými loveckými pudy, které chce vyběhnout ven.
„Většina běžných psů se v noci spíše bojí a nemají tendence utíkat a honit zvěř jako během dne. Večer spíše hlídají majitele, jedná se o smíšenou strachovou agresi, kdy pes neví, jak s takovouto situací naložit, pokud se již dříve neobjevila,“ říká k mému osobnímu příběhu cvičitelka Klára Kučerová ze Školy výcviku psů.
Stáhněte si přílohu v PDF
„Majitel by měl mít psa zabezpečeného tak, aby se nedostal z dosahu. Nejjednodušší je mít pro psa klec, ve které spí, a tu mít umístěnou v kufru auta. Riziko se dá minimalizovat také dlouhým vodítkem, které drží kolík v zemi. Ovšem většina majitelů si menší psy nechává ve stanu,“ doplňuje Klára Kučerová.
Dalším úkolem majitele by mělo být pomoci psovi tuto situaci správně pochopit. „Ideální je na něj naprosto běžně promlouvat a odměnami ho motivovat k tomu, aby se zase položil. Je třeba komunikovat normálním hlasem. Hlazení a příliš jemná tónina hlasu mohou psa naopak dostávat do vyššího napětí, kdy se jeho nežádoucí chování bude stupňovat. Buď ho přemohou lovecké pudy, nebo se začne ještě více bát. Majitel by měl vnímat signály a reagovat s ohledem na to, zda pes opravdu jeví lovecký pud, nebo pouze reaguje na podněty, které nezná. Někdy naopak pomáhá se psem vyjít ven a prohlídkou okolí se ujistit, že se nic neděje. A pak se vrátit se do stanu,“ dodává Klára Kučerová.
Článek byl publikován ve speciální příloze HN Život se zvířaty.
