Deník uprchlice: Už jsem tady měsíc. Dohnalo mě zdraví a cítím prázdno. Ale chci žít jako Češi

Praha, 3. dubna. Jmenuji se Svitlana Miščenko, je mi 25 let a jsem uprchlice z Ukrajiny. Narodila jsem se ve Vinici, v malém krásném městě na hranicích s Moldavskem. Tam jsem získala bakalářský titul v oboru učitelství, ale před válkou jsem pracovala jako specialistka na sociální média v Kyjevě. Nejdříve jsme z Ukrajiny utekli do Moldavska a pak přes Rumunsko a Maďarsko k vám do České republiky. Spolu se mnou tu jsou i moje mladší, patnáctiletá sestra a maminka. Tatínek zůstal na Ukrajině. Pořád nemůžu uvěřit, že Rusko napadlo Ukrajinu. Rusko jsem několikrát navštívila, měla jsem tam přátele. S většinou z nich jsem ale přestala komunikovat kvůli ruské propagandě. Ráda bych se s vámi podělila o to, jak prožíváme dny u vás v Česku, o čem sníme a jaké jsou naše myšlenky a plány. Zde je další díl mého blogu. (První dva najdete zde.)

Nahromaděný stres z útěku, nového prostředí, starosti o naše blízké, kteří zůstali na Ukrajině, nemohl jen tak odejít. Teď, po třech týdnech se projevil. Začali jsme jeden po druhém zdravotně odpadat. Každý den se objeví nová komplikace. Včera mi bylo špatně, dnes už mě bolí v krku. Čas od času u každého z nás nastoupí horečka nebo silná bolest hlavy.

Nemůžu spát, a pokud ano, mám noční můry. Ve snech se mi každou noc přehrávají různé scénáře, ale všechny mají jedno společné: hrůzu, strach a děs. První vteřiny po probuzení vždy slyším tlukot svého srdce a cítím silnou úzkost. V duchu si opakuji – byl to jen sen, jenom sen! Rozhlížím se, vpíjím se do detailů zařízení našeho pokoje. Tady je okno, skrz něj svítí slunce. Tady je stůl. Tady stojí knížky… ale… závěs se trochu kýve… vydechnu. Co je za ním?! Každé ráno zkrátka potřebuji nějaký čas, abych se vzpamatovala a uklidnila. Je to zvláštní – protože v prvních dnech po příjezdu do Česka jsem spala velmi dobře. Snad to odezní.