Strmá a úzká ulička, jakých je v centru gruzínského hlavního města Tbilisi mnoho. Z hrbolatého chodníku směřují schody do sklepních obchodů, vináren, dílen a barů. Vývěska na jednom z vchodů ale není ve většinově nesrozumitelné gruzínské abecedě, ale v azbuce. Hlásá Plocho, v ruštině „špatně“. V miniaturní místnosti na zdi pak svítí neonový nápis „Tak špatně, až je dobře“.
Tento bar s místním řemeslným pivem je jedním z místních center ruské a běloruské opozice. Patří lidem, z nichž někteří pracovali pro ruskojazyčný server Mediazona. Ten je nyní v Rusku zablokovaný a označený za „zahraničního agenta“.
„Teď se tu podobné podniky doslova rojí. Bar Cheers patří Bělorusům, o ulici níž je ukrajinský podnik, jedni ruští známí otevřeli před deseti dny další hospodu, ani jsem tam ještě nebyl, nestačím to sledovat,“ říká Dmitrij Okrest, novinář a autor několika knih, včetně jedné o rozpadu socialistického bloku ve východní Evropě. On sám přijel do Gruzie několik týdnů před ruským útokem na Ukrajinu. „Dělíme se na tři vlny. Ti, kteří přijeli ještě před válkou, pak ti, kteří odjeli z Ruska hned po vypuknutí války, a ty, kteří přijeli v posledních týdnech,“ říká ruský novinář.
Proč si Rusové, Bělorusové a částečně také Ukrajinci vybírají zrovna Gruzii? Důvodů je několik. Především protože na rozdíl od zemí Evropské unie nepotřebují víza. Mohou zde pobývat rok a poté musí alespoň na jeden den odjet ze země a lhůta běží od začátku. A roli hraje také mírné klima, moře, skvělá kuchyně a příslovečná gruzínská pohostinnost. I když ta má své limity.
Na sociálních sítích i mezi lidmi na ulicích totiž zaznívá, že Rusů je v Gruzii až příliš. Oficiální čísla nejsou veřejná, podle těch neoficiálních sem ale od počátku války přijelo osmnáct tisíc Rusů, asi čtrnáct tisíc Bělorusů a zhruba deset tisíc Ukrajinců. Při procházce po hlavním bulváru Šota Rustaveli ve Tbilisi může vzniknout pocit, jako kdyby byla turistická sezona v plném proudu. Ta přitom ještě ani nezačala.
A vidět už jsou i praktické důsledky. Jako první začaly prudce stoupat nájmy. „Protože jsem přijel ještě před válkou, tak jsem si pronajal třípokojový byt ve čtvrti Vake za 350 dolarů měsíčně. Dneska se podobný byt pronajímá minimálně za čtyřnásobek. Majitel už se mě několikrát snažil přesvědčit, že bych mohl byt pustit. Ale naštěstí jsem tehdy trval na právníkem ověřené smlouvě, takže mě nemůže vyhodit,“ vypráví Dmitrij. Žije tak i nadále v prestižní čtvrti, kterou si oblíbili diplomaté a takzvaní expati. Nově příchozí platí třeba 500 dolarů za garsonku na sídlišti.
Ulice Tbilisi jsou vyzdobeny ukrajinskými vlajkami, ve vitrínách obchodů jsou nápisy Sláva Ukrajině a Ne válce. Poblíž „špatného“ baru je podnik s názvem Black Dog. Nad pípou visí nápis „Nemluvíme rusky“. „Já všude mluvím anglicky a nikdy jsem neměl problém,“ říká k tomu Dmitrij.
Podle něj v Gruzii na začátku války panovala napjatá atmosféra. „Byli lidé, kteří tvrdili, že když tady bude moc Rusů, tak se Putin rozhodne je ochránit a vojensky zaútočí. Paradox je v tom, že pokud by Rusko skutečně zaútočilo, tak vím, že mám asi dvě hodiny na to, abych se dostal na letiště a utekl. Protože kdyby Moskva vyhrála, tak skončím v base, a pokud ne, tak tady také nebudu moci žít,“ hořce se usmívá ruský novinář.
Obavy Gruzínců podle něj místy dostávaly bizarní podoby. „Na zdech někdo sprejoval takové trojúhelníky a začalo se říkat, že to ruští rozvědčíci označují budoucí cíle pro bombardování. Policie oznámila, že zadržela dvě dívky slovanského původu. Jenže pak se zjistilo, že autorem je gruzínský sprejer a ornament je stylizovaný portrét jeho kocoura,“ říká Dmitrij.
Panice nahrával i opatrný postoj gruzínské vlády pod kontrolou nejsilnější strany Gruzínský sen. Tu zhruba před deseti lety založil miliardář Bidzina Ivanišvili, který byl v letech 2012 až 2013 premiérem. Dnes žádnou oficiální funkci nemá, stranu, a tedy i vládu, ale kontroluje – a také financuje – ze zákulisí dál. Svůj majetek přitom Ivanišvili získal v 90. letech v Rusku a jeho kritici ho obviňují, že i nadále má úzké vazby na Kreml. Objevila se i nahrávka telefonního rozhovoru, kdy Ivanišvili mluví s ruským oligarchou Vladimirem Jevtušenkovem o možném obcházení západních sankcí.
Například ředitelka gruzínské pobočky Transparency International Eka Gigauriová nicméně vysvětluje, že strach se šířil hlavně v prvních týdnech války. „Teď se to uklidnilo, lidé pochopili, že to jsou lidé, kteří utíkají před Putinovým režimem,“ říká Eka. Ostatně značná část pracovníků moskevské pobočky této organizace je nyní podle ní v Tbilisi.
Jak dlouho Rusové a Bělorusové v Gruzii zůstanou, zatím naprostá většina z nich neví. „Uvidí se v létě, teď se nedá plánovat. Spousta lidí utekla z Ruska, chtěli by do Evropy, ale téměř není, jak získat víza, pokud nejste známý aktivista nebo slavný novinář. Hodně lidí také neumí pořádně jazyky, co budou dělat někde v Německu, když umí jen špatně anglicky?“ pokládá si rétorickou otázku Dmitrij.
Ve výhodě jsou programátoři a další, kteří mohou pracovat na dálku. Problémem je ovšem integrace do společnosti. „Starší generace a ti, kteří pracují v turistice, ještě rusky umí, mladí zase často umí anglicky, ale to samozřejmě nestačí. Chtělo by to naučit se jazyk, ale to opravdu není nic jednoduchého,“ říká běloruský novinář Seviarin Kviatkouski, který byl loni v Bělorusku zatčen, podmínečně propuštěn a následně nelegálně opustil zemi a dostal se právě do Gruzie.
Sám by se někdy chtěl přestěhovat do Polska. „Pronajal bych si byt někde v Bialystoku u hranic a každé ráno bych se díval směrem k Bělorusku. Jednou se tam přece vrátím,“ říká smutně běloruský novinář.
