Britská královna láme rekord v době vládnutí a možná také vaz celé královské rodině

Britská královská rodina je celosvětově nejdéle trvající institucí. Její pravomoci a vliv na chod státu jsou ale dnes už minimální a z královské rodiny se stal spíše rodinný podnik, jehož úspěch i zisk je v zásadě založený na jeho sebeprezentaci v očích veřejnosti. V souvislosti s nedávným 70. výročím usednutí královny Alžběty II. na trůn se znovu objevily spekulace o tom, jestli se tento podnik nechýlí ke konci. Pokud konec vládnutí královny opravdu s budoucností královské rodiny otřese, nejspíše to bude ze značné části vina právě Alžběty II.

Jejímu Veličenstvu se dostává stále velké přízně. Je jasné, že královna svou roli během celého svého vládnutí zvládala naprosto profesionálně, a že dokud bude vládnout, veřejnost bude královskou rodinu podporovat. Jeden zásadní nedostatek by se ale dle mého názoru našel: očividně zanedbala přípravu onoho rodinného podniku na to, až vládnout nebude.

Ne nadarmo se královské rodině přezdívá The Firm – a největší hrozbou pro jakoukoliv rodinnou firmu je mezigenerační obměna. Přežívá ji jen zhruba třetina z nich. Jediným řešením je si pořádně ujasnit, jak bude budoucnost podniku po odchodu dosavadního šéfa vypadat, kdy je možné ho očekávat a jakou v něm kdo chce mít roli. A to se s největší pravděpodobností v britské královské rodině nestalo anebo nepodařilo.

Jedním z důkazů je například odchod prince Harryho do civilu. Tento krok evidentně nadělal zlou krev v rodině jako takové. Princ Harry se přitom ze všech možných nástupců královny těšil největší popularitě, na které budoucnost královské rodiny coby instituce placené z veřejné kasy naprosto závisí.

Volba neúčastnit se rodinného podniku a seberealizovat se podle svého je naprosto legitimní. Uvědomit by si to měla jakákoliv rodina. Uvědomit by si ale měla také to, že jednoznačné rozhodnutí nepodílet se na pokračování rodinného projektu zpravidla plyne z frustrace, že se na něm nemohu podílet tak, jak bych si přál.

V případě britské královské rodiny je to právě nejasná role rodinných nástupců, a to dokonce přes dvě celé generace. Nástupnická strategie „to celé bude tvoje, až tu nebudu“ ji dostala do stavu, kdy se spekuluje o tom, zdali pro ni odchod Alžběty nebude znamenat začátek konce.

Svět v pozitivním smyslu žasne, že je královna Alžběta na trůnu tak dlouho. Žebříčku britských vládců podle délky vládnutí Alžběta II. vévodí už od roku 2015, kdy překonala 63letý rekord královny Viktorie. Z pohledu strategie ale setrvávání Alžběty II. na trůnu vůbec není dobře.

V rodinném podnikání se dlouhotrvající neochotě pustit do vedení mladší generaci říká syndrom prince Charlese. Ten se nyní nachází v nezáviděníhodné situaci. S největší pravděpodobností to bude on, kdo na trůn usedne. Napovídá tomu i fakt, že to byl on, kdo na oslavách královnu v řadě aktivit zastupoval. Jenže Charles není ani zdaleka tak oblíbený jako jeho matka. Jak asi bude na veřejnost působit, když nedostane krále se záštitou a důvěrou oblíbené Alžběty, ale starého prince se špatnou pověstí, který se konečně dočkal?