Vážnému dilematu kvůli stagflačním tendencím v ekonomikách nečelí jen centrální banky, ale i vlády. A řešení, ke kterému budou stále více sklouzávat, už nějaký čas sledujeme napříč Evropou. Může jít o obrat jednoho silného trendu.
Do období slabší ekonomiky a vysokého růstu cen vstoupila rozpočtová politika ve většině západních zemí nastavená na silnou podporu po koronakrizi. A vlády nyní čelí otázce, jak zareagovat. V zájmu zkrocení inflace by se nabízela úsporná politika, tedy škrty v rozpočtu. Bylo by však naivní něco takového čekat poté, co si ekonomické subjekty rychle navykly na podporu a čekají další, když se do jejich příjmů, byznysu i majetku zakusuje inflace.
Takže naopak navýšit výdaje? To by šlo jen na úkor vyšších deficitů nebo daní. Deficity jsou už tak vysoké, dluh je navíc podstatně dražší a taková expanze by působila ve výsledku proinflačně. Vyšší výdaje by proto volaly po ještě přísnější reakci centrálních bank. A plošně zvýšit daně je v současné situaci politicky extrémně nepopulární krok.
Nejprůchodnější jsou tedy nástroje na přerozdělení peněz: zastropování cen, sektorové, solidární či majetkové daně a proti tomu dotace, dávky, kompenzace… K takovým krokům zdaleka nesahají jen levicové vlády, jak by se mohlo zdát – viz třeba britští konzervativci. To jen potvrzuje, že za dané situace se těžko vymýšlí něco lepšího. A předpokládáme, že takové tendence budou nabírat na síle spolu s tím, jak poroste tlak veřejnosti na „řešení drahoty“.
Období po finanční krizi kromě jiného charakterizuje nárůst příjmové nerovnosti a koncentrace majetku. Notně k tomu přispívaly nízké úrokové sazby a silné zhodnocení kapitálových investic. Můžeme zmínit i snižování firemních daní (např. USA) či zmírnění daňové progrese u fyzických osob (ČR). Nyní to vypadá, že se trend může obrátit. Nejde o jediný trend a vyšší přerozdělování není plavbou do neznámých vod. Je však třeba dávat přednost systémovým krokům, které zbytečně nezvyšují v ekonomice nejistotu.
