Pryč jsou časy, kdy jsme v Chorvatsku byli za paštikáře, kteří nosí do sandálů bílé ponožky. Zaprvé, do Chorvatska se dávno nejezdí na lacinou dovolenou a zadruhé – Chorvati mají vůči turistům z Česka zasloužený respekt.

„Vy Češi v jádru nejste turisti, vy jste avanturisti – dobrodruhové a průkopníci, avantgarda dobrých trendů,“ konstatuje splitský důchodce Pavo, bývalý učitel na střední škole cestovního ruchu. „Té energie, co vynaložíte, abyste dojeli k moři a využili všechny možnosti, které se tu nabízejí, a my sami je možná ani nevidíme – to je prostě obdivuhodné,“ dodává.

Pravda je, že řadu prvních ubytovacích zařízení na chorvatském pobřeží zakládali Češi. Pověstná byla Češka vila na ostrově Vis nebo hotel v letovisku Kupari. „Moje babička Josefa Zaoralová založila první penzion v roce 1936,“ říká Zorica Pezzi z dalmatského městečka Brela. „Bez vodovodu a elektřiny to stálo neuvěřitelné úsilí. Do starých kamen na dřevo se přikládalo ve dne v noci – vyvařovaly se cíchy, které se sušily na pláži, babička chystala pro hosty plnou penzi, pekla chleba a koláče, z mořské vody vysušovala sůl, kterou pak v pytlích nosila na zádech přes horu Biokovo, a výměnou získávala pšenici.“

Novátorství, hrdinství a odříkání spojené s touhou dojet na Jadran bylo patrné i v pozdějších desetiletích: Čedok, který už za první republiky nabízel organizované zájezdy, byl po válce jednou z prvních (ač znárodněných) cestovních kanceláří, která pomohla „nakopnout“ turismus na chorvatském pobřeží do pozdější masové podoby. Bylo to drahé a postupně jen pro vyvolené. Kdo chtěl do Chorvatska po vlastní ose, vytrpěl si svoje: jezdilo se desítky hodin v autě, která se každou chvíli zavařila, cestou necestou, přes rozpálenou Bosnu. Náklady na takovou cestu byly v poměru k obvyklým platům enormní. Na jejím konci však bylo – moře. 

Blanka Čechová

Žije už více než deset let střídavě v Dubrovníku a v Česku. Je autorkou humoristických knih o jadranské snoubence, které popisují život v rybářské vesnici na jihu Chorvatska. Napsala i knihy Totál Balkán nebo Mým divákům: rozhovor s Ladislavem Smoljakem. Několik let se živila jako právnička, nyní se věnuje převážně psaní. Ve svých letních textech pro HN vám bude představovat Chorvatsko zevnitř. Dobrodošli!

Stigma těch, kteří se na Jadran harcují pomalu s celou kuchyní a veškerými potravinami a snaží se horečně ušetřit, Češi získali v druhé polovině 80. let. Většina našich samostatných turistů jezdila do kempů nebo do nejlevnějších hotelů a apartmánů, rozdíl mezi ekonomickou úrovní obyvatel Chorvatska a Československa byl skutečně markantní: oni měli zdánlivě všechno, my jsme neměli nic.

Po chorvatské válce za nezávislost se situace poněkud změnila: oni neměli nic. Vůbec nic – včetně základní infrastruktury a potravin, a především – neměli koho vítat, protože s navazující válkou v Bosně a dalších oblastech bývalé Jugoslávie získala většina Evropy i světa dojem, že v Chorvatsku není a nebude bezpečno. Prakticky jediný, kdo se tomu vymykal, byli opět Češi, kteří stále ještě neměli příliš, ale měli pořád výrazně více než Chorvati: ač cesta k Jadranu bezprostředně po roce 1995 připomínala kovbojku, naložili stany a zásoby a vydali se podél zaminovaných oblastí a siluet rozstřílených domů ke „svému“ moři. Dojetí, s nímž majitelé apartmánů a restaurací tehdy Čechy vítali, má jistou setrvačnost dodnes. „Vám Čechům bychom měli dignut spomenik – vztyčit památník,“ říká Nikola Pavlović, majitel apartmánů z ostrova Korčula. „Vy jste přijeli v roce 1995, viděli jste tu bídu, a stejně jste přijeli znovu a znovu – až do roku 2000 jste tu byli prakticky jen vy. Všichni vám za to zůstaneme vděční. I když i dneska někdy nosíte ponožky do sandálů,“ dodává s úsměvem.

S obnovou Chorvatska a s postupným zvyšováním životní úrovně Čechů se měnila i skladba turistů. Ti, kteří sem od 80. let každoročně jezdili do apartmánu na Makarské, najednou chtěli víc. Od roku 2000 začal prudce stoupat zájem o plavby na plachetnicích, soukromé túry a zájezdy, začalo přibývat českých hostů nejluxusnějších hotelů a nájemních vil, vzrostl zájem o koupi nemovitostí. Zároveň existuje silná komunita „srdcařů“, kteří jezdí po celá desetiletí na totéž místo, k téže rodině, nezřídka několikrát v roce a jsou aktivními členy různých početných facebookových skupin zaměřených na Chorvatsko. „Jezdíme poprvé někdy zjara, kolem Velikonoc, užíváme si prázdné pláže a procházky, ústřice, s domácími chodíme sbírat divoký chřest,“ říká Alena z Brna, která jede letos s manželem již potřicáté do rybářské zátoky nedaleko Zadaru. „V létě jezdíme na tři neděle, obvykle začátkem července, a pak na podzim – v říjnu, na vinobraní nebo sklizeň oliv.“

Právě na turismus mimo hlavní sezonu a také mimo nejznámější přímořské destinace se chtějí Chorvati do budoucna soustředit. Je opravdu co nabízet: chorvatské vnitrozemí skrývá množství přírodních krás, které většina hostů směřujících k moři v sezoně pouze míjí (např. pohoří Velebit, Národní park Risnjak, Rastoke, lázeňské město Krapina, Záhřeb a okolí, Karlovac). A na rozdíl od Česka i v dubnu či v listopadu tady bývá velmi příjemné počasí.