Zapomeňte na paštiky, Češi už chtějí v Chorvatsku víc: plachetnice, soukromé zájezdy, luxusní hotely

Pryč jsou časy, kdy jsme v Chorvatsku byli za paštikáře, kteří nosí do sandálů bílé ponožky. Zaprvé, do Chorvatska se dávno nejezdí na lacinou dovolenou a zadruhé – Chorvati mají vůči turistům z Česka zasloužený respekt.

„Vy Češi v jádru nejste turisti, vy jste avanturisti – dobrodruhové a průkopníci, avantgarda dobrých trendů,“ konstatuje splitský důchodce Pavo, bývalý učitel na střední škole cestovního ruchu. „Té energie, co vynaložíte, abyste dojeli k moři a využili všechny možnosti, které se tu nabízejí, a my sami je možná ani nevidíme – to je prostě obdivuhodné,“ dodává.

Pravda je, že řadu prvních ubytovacích zařízení na chorvatském pobřeží zakládali Češi. Pověstná byla Češka vila na ostrově Vis nebo hotel v letovisku Kupari. „Moje babička Josefa Zaoralová založila první penzion v roce 1936,“ říká Zorica Pezzi z dalmatského městečka Brela. „Bez vodovodu a elektřiny to stálo neuvěřitelné úsilí. Do starých kamen na dřevo se přikládalo ve dne v noci – vyvařovaly se cíchy, které se sušily na pláži, babička chystala pro hosty plnou penzi, pekla chleba a koláče, z mořské vody vysušovala sůl, kterou pak v pytlích nosila na zádech přes horu Biokovo, a výměnou získávala pšenici.“

Novátorství, hrdinství a odříkání spojené s touhou dojet na Jadran bylo patrné i v pozdějších desetiletích: Čedok, který už za první republiky nabízel organizované zájezdy, byl po válce jednou z prvních (ač znárodněných) cestovních kanceláří, která pomohla „nakopnout“ turismus na chorvatském pobřeží do pozdější masové podoby. Bylo to drahé a postupně jen pro vyvolené. Kdo chtěl do Chorvatska po vlastní ose, vytrpěl si svoje: jezdilo se desítky hodin v autě, která se každou chvíli zavařila, cestou necestou, přes rozpálenou Bosnu. Náklady na takovou cestu byly v poměru k obvyklým platům enormní. Na jejím konci však bylo – moře. 

Stigma těch, kteří se na Jadran harcují pomalu s celou kuchyní a veškerými potravinami a snaží se horečně ušetřit, Češi získali v druhé polovině 80. let. Většina našich samostatných turistů jezdila do kempů nebo do nejlevnějších hotelů a apartmánů, rozdíl mezi ekonomickou úrovní obyvatel Chorvatska a Československa byl skutečně markantní: oni měli zdánlivě všechno, my jsme neměli nic.

Po chorvatské válce za nezávislost se situace poněkud změnila: oni neměli nic. Vůbec nic – včetně základní infrastruktury a potravin, a především – neměli koho vítat, protože s navazující válkou v Bosně a dalších oblastech bývalé Jugoslávie získala většina Evropy i světa dojem, že v Chorvatsku není a nebude bezpečno. Prakticky jediný, kdo se tomu vymykal, byli opět Češi, kteří stále ještě neměli příliš, ale měli pořád výrazně více než Chorvati: ač cesta k Jadranu bezprostředně po roce 1995 připomínala kovbojku, naložili stany a zásoby a vydali se podél zaminovaných oblastí a siluet rozstřílených domů ke „svému“ moři. Dojetí, s nímž majitelé apartmánů a restaurací tehdy Čechy vítali, má jistou setrvačnost dodnes. „Vám Čechům bychom měli dignut spomenik – vztyčit památník,“ říká Nikola Pavlović, majitel apartmánů z ostrova Korčula. „Vy jste přijeli v roce 1995, viděli jste tu bídu, a stejně jste přijeli znovu a znovu – až do roku 2000 jste tu byli prakticky jen vy. Všichni vám za to zůstaneme vděční. I když i dneska někdy nosíte ponožky do sandálů,“ dodává s úsměvem.

Hvězda u Jadranu. Neodolali jsme kombinaci skvělý hotel, michelinská kuchyně a Dom Pérignon

11. 3. 2022 ▪ 6 min. čtení

S obnovou Chorvatska a s postupným zvyšováním životní úrovně Čechů se měnila i skladba turistů. Ti, kteří sem od 80. let každoročně jezdili do apartmánu na Makarské, najednou chtěli víc. Od roku 2000 začal prudce stoupat zájem o plavby na plachetnicích, soukromé túry a zájezdy, začalo přibývat českých hostů nejluxusnějších hotelů a nájemních vil, vzrostl zájem o koupi nemovitostí. Zároveň existuje silná komunita „srdcařů“, kteří jezdí po celá desetiletí na totéž místo, k téže rodině, nezřídka několikrát v roce a jsou aktivními členy různých početných facebookových skupin zaměřených na Chorvatsko. „Jezdíme poprvé někdy zjara, kolem Velikonoc, užíváme si prázdné pláže a procházky, ústřice, s domácími chodíme sbírat divoký chřest,“ říká Alena z Brna, která jede letos s manželem již potřicáté do rybářské zátoky nedaleko Zadaru. „V létě jezdíme na tři neděle, obvykle začátkem července, a pak na podzim – v říjnu, na vinobraní nebo sklizeň oliv.“

Právě na turismus mimo hlavní sezonu a také mimo nejznámější přímořské destinace se chtějí Chorvati do budoucna soustředit. Je opravdu co nabízet: chorvatské vnitrozemí skrývá množství přírodních krás, které většina hostů směřujících k moři v sezoně pouze míjí (např. pohoří Velebit, Národní park Risnjak, Rastoke, lázeňské město Krapina, Záhřeb a okolí, Karlovac). A na rozdíl od Česka i v dubnu či v listopadu tady bývá velmi příjemné počasí.