Ano, za částí inflace stojí drahé energie a Rusko, které se nám energetickou krizi snaží osladit, jak jen může. To ale nezakryje fakt, že velkou zásluhu na vzedmutí cen mají samy západní země, které se inflaci snažily nastartovat s takovou vervou, až se to podařilo. Už i zmíněné energie jsou do značné míry důsledkem vlastních chyb, respektive trestuhodné rezignace Evropy na strategické uvažování v této klíčové oblasti.

V západní společnosti se po odeznění finanční krize pevně uhnízdil strach z toho, že ceny mohou přechodně klesat. Z dnešního pohledu jsme si užívali pozitivního nákladového šoku daného globalizací, levnou asijskou výrobou a efektivním obchodem. Během celé doby však centrální banky proti možné deflaci bojovaly jako proti největšímu zlu, a to s rostoucí kreativitou.

Některé kroky jsou dobře známé: snížení sazeb na nulu, někde až do záporu, pumpování peněz skrze nákupy dluhopisů a také fixace kurzů měn. Další prvky politiky tlačící vzhůru inflační očekávání jsou méně nápadné. Třeba v případě amerického Fedu: zavazoval se, že dlouhou dobu nezvedne úrokové sazby, že bude reagovat, až růst cen opravdu uvidí, že si počká na zvýšení průměrné inflace a podobně. Pozadu nezůstaly ani vlády, které dávno hodily za hlavu rozpočtovou disciplínu a zvláště během koronakrize se s rozdáváním peněz utrhly ze řetězu.

Nejde však o zpětné hledání viníků vysokých cen, jde o to, že v mnoha případech zůstáváme stále zamčeni v proinflačním uvažování: radši nebudeme inflaci tolik tlumit, protože riskujeme recesi. Když se zdražuje, tak si připlatíme, protože v nejhorším stát pomůže. Vlády rozdávají na všechny strany, a když rozpočet nestačí, nafoukne se dluh ještě o něco víc, protože to zatím ještě jde.

Že se všechny problémy řeší přisypáním hromady peněz, si zvykli nejen tvůrci hospodářské politiky, ale vlastně všichni. Tlak vychází zdola a o to těžší je zareagovat na novou realitu a ceny udržitelně ochladit.