Jaký byl Gorbačov ekonom? Váhavý střelec, který často mířil mimo terč

Je nade vši pochybnost, že Michail Gorbačov vstoupí do dějin tím, co vlastně vůbec nechtěl, tedy rozpadem Sovětského svazu. Když byl v březnu 1985 zvolen do čela KSSS jako generální tajemník, vkládali do něj ti, kdo ho zvolili, velké naděje. I v přestárlém politbyru bylo jasné, že nikdo jiný než relativně mladý Gorbačov, kterému navíc umetl cestu v podobě změn ve stranickém aparátu Jurij Andropov, nemůže v čele komunistické strany stanout. Nešlo ani tak o to, že by toužili po hlubokých reformách, volbách, kde si mohou voliči skutečně někoho zvolit, a ne potvrdit toho, kdo je jim předložen, či po přechodu na tržní hospodářství. Ale že se něco musí změnit, o tom nikdo nepochyboval.

Pro Michaila Gorbačova byly hlavní částí jeho reformního úsilí politické změny, zatímco ekonomické bral tak nějak „bokem“. V první fázi přistoupil ke vcelku standardnímu přístupu komunistického aparátčíka, kterým koneckonců sám byl. Program „urychlení“ neměl jiný cíl než znovunastartovat sovětskou ekonomiku. Gorbačov chtěl provést restart masivními investicemi do průmyslu a nákupy zahraničních strojů, které budou vyrábět kvalitní výrobky, které se budou prodávat na zahraničních trzích atd. Recept vcelku tradiční, tradičně neúčinný. Žádné prudké zvýšení kvality nenastalo, spíše naopak.

Gorbačovova rozhodnutí (byť část z nich zdědil, hlavně od Andropova) měla často katastrofální následky. Protialkoholní tažení, které Gorbačov vnímal spíše jako morální problém, skončilo přes prvotní úspěchy fiaskem. Rozpočet přišel o peníze, musel stále více dovážet potraviny ze zahraničí, přičemž část z nich mizela na pálení alkoholu, trhání vinic popudilo hlavně Gruzínce a Moldavany proti sovětskému vedení. Možnost volit si management státního podniku a vybírat si své dodavatele a odběratele (po splnění povinného odvodu) zněla také logicky, ale vše skončilo tak, že si dělníci volili ty, kdo jim nejvíc slíbili. Vedení podniků, když se pak dostalo do čela, posílalo výrobky podniku svým spřáteleným kooperativům za regulované ceny, aby ty je následně prodávaly již za ceny tržní.

Michail Gorbačov měl zvláštní talent klopýtat za událostmi, které pomohl spustit. Ve chvíli, kdy umožnil drobné soukromé podnikání (zákon o individuální pracovní činnosti, zákon o kooperativech) a dal volnost státním podnikům, bylo už zřejmé, že se ekonomika ubírá jiným směrem. Jak uváděl Grigorij Javlinskij ve svém programu 500 dní, „čas postupných změn vypršel“. Javlinskij tím narážel na fakt, že Gorbačov se vlastně neodhodlal v ekonomice, ostatně ani v politice k dostatečně radikálním reformám, které snad mohly sovětskou ekonomiku opravdu změnit a zefektivnit (ani to není jisté). Dodat lze, že se neodhodlal k tomu, aby reformy zastavil a vrátil Sovětský svaz k nefungování brežněvovského období.

Pokud bylo něco podstatným rysem Gorbačovových reforem, pak to byla váhavost. Na jednu stranu chtěl reformovat (byť v prvním období takové slovo nepoužíval), ale nechtěl reformovat až zase tak moc. Když už bylo jasné, že se Sovětský svaz bez reforem a přechodu k tržnímu hospodářství neobejde, Gorbačov ztrácel čas neustálými zadáními na vypracování nových a nových plánů. Aganbegjan, Šatalin, Ryžkov, Javlinskij a další vypracovávali plány reforem různé míry radikálnosti, aby je Gorbačov všechny postupně odmítl. Neposouval tak věci kupředu, spíše pasivně čekal, kam se problém vyvine.

Upřímně, bylo by totálně ahistorické Gorbačova pohledem současných znalostí kritizovat. Zdědil zemi v mizerném stavu, po dlouhé Brežněvově vládě, která projídala budoucnost relativním blahobytem, následované krátkými intermezzy Andropova a Černěnka. Sovětský svaz musel nakupovat ve velkém potraviny, ceny surovin klesaly, výdaje na armádu válčící v Afghánistánu (což měla být krátká omezená akce, vnímaná brežněvovským vedením jako obranná) rostly, stagnující průmysl nebyl schopen vyrábět nic, co by připomínalo moderní výrobky. Problémů se dalo najít opravdu gigantické množství a je otázkou, jak by se s nimi vyrovnal kdokoli jiný.

Gorbačovovo fungování na postu generálního tajemníka ukazuje na otázku role osobnosti v dějinách, respektive to, nakolik je její vnímání ovlivněno podmínkami a nakolik schopnostmi. Problémy Sovětského svazu rozhodně nezpůsobil, on je pouze odkryl a hodlal i nějak řešit. Paradoxně právě to, že problémy, které zapříčinily roky „blahobytu“ před ním, řešil, způsobuje, že je v současném Rusku kritizován daleko víc než jejich viníci. Výchozí pozici měl extrémně těžkou, na druhou stranu ji ještě zhoršil svými rozhodnutími, respektive často spíše neochotou k nim. Zkráceně řečeno, ekonomiku zdědil před propastí a sám udělal (ne)rozhodný krok kupředu.