Elektronické informační zdroje postupně nahrazují ty tištěné. Stejně jako ony se však musí napřed nakoupit. Hlavním vyjednavačem jejich smluv je v Česku Martin Svoboda, ředitel Národní technické knihovny. Vyjednávání se uskutečňují prostřednictvím Národního centra pro elektronické informační zdroje (CzechELib) a mnohdy nejsou jednoduchá. „O nákupu databáze jsme již vyjednávali i dva roky,“ říká Martin Svoboda.

Chodí ještě vědečtí pracovníci do knihovny?

Nechodí. Dnes již mají vše v elektronické podobě. Sednou si na svou židli ve škole či v ústavu, zapnou počítač a v něm mají všechny potřebné články. Naší rolí je, aby je tam měli. Nakupujeme pro ně to, co by si jinak museli chodit číst k nám. Vlastně do knihovny už fyzicky chodí jen studenti do úrovně magistra. A i oni čtou elektronické zdroje a od profesorů připravené sylaby. Když se teď podíváte k nám do knihovny, je úplně plná, jsou v ní stovky studentů a skoro každý má před sebou notebook. Vědci k nám již nechodí. Je ale pravda, že disertace tu začínající vědci stále píší.

Jaká je v současnosti nabídka elektronických informačních zdrojů v Česku?

Téměř 90 procent elektronických informačních zdrojů (EIZ) ve finančním objemu nakupují výzkumné instituce přes nás, díky tomu máme přehled o tom, jaká je v současnosti jejich potřeba. Za tyto zdroje utratíme ročně tři čtvrtě miliardy korun a pokrýváme 70 procent požadovaných titulů od několika desítek klíčových vydavatelů. Poskytujeme kolem 18 tisíc odborných časopisů, přes 300 tisíc e‑knih a desítky specializovaných databází. Když k tomu připočtu ještě to, že podle průzkumů z minulých let si knihovny nakupují samy EIZ za dalších 50 až 60 milionů korun, dá se soudit, že nabídka je v Česku dostatečná a pokrývá potřebu. Prakticky se nestane, že by se někdo k nějakému důležitému zdroji nedostal.

Martin Svoboda

Je již 25 let ředitelem Národní technické knihovny (do roku 2009 nesla název Státní technická knihovna).

Narodil se v roce 1943 v Praze.

Vystudoval elektrotechniku na ČVUT. Od konce 60. let pracoval jako programátor ve výzkumných ústavech a státních podnicích.

V letech 1988–1997 se zabýval automatizací v Národní knihovně ČR, byl spoluzakladatelem projektu CASLIN (Česká a Slovenská knihovní síť).

Je duchovním otcem i řešitelem projektu CzechELib (spolufinancovaným EU z fondu OP VVV) i následného projektu Národního centra pro informační podporu VaVaI zahájeného v roce 2021.

Nyní připravuje projekt CARDS na zlepšení dostupnosti všech informačních zdrojů (tedy nejen elektronických) pro celé Česko.

Jak je časově náročné nakoupit takové databáze?

Čistě nákupu elektronických informačních zdrojů se v naší knihovně věnuje asi šest lidí. Vedle toho projektoví pracovníci kontrolují termíny podpisů smluv a samostatnou kapitolou je finanční oddělení, kterému přibylo dost práce. Roční obrat knihovny je kolem 100 milionů korun, s CzechELib je to o tři čtvrtě miliardy více. Za samotným vyjednáváním stojí mnoho schůzek. V některých případech jsou jednání rychlá, o jiných databázích jsme jednali i dva roky.

CzechELib - Národní centrum pro elektronické informační zdroje

 

Jak byste zhodnotil byznys kolem vědeckého publikování?

Jde o jeden z nejvýdělečnějších byznysů na světě. Snad hned za obchodem s bílým masem a drogami, z těch legálních za zbrojním a lehce před farmaceutickým průmyslem. Například největší nakladatelský dům Elsevier je posledních téměř třicet let na newyorské burze v černých číslech. Jeho marže před zdaněním je často až 40 procent. To je byznys snů.

Čím to je?

Celý kolotoč kolem vědy souvisí s tím, jak se věda podporuje. Státy do ní nalévají peníze a potřebují vědět, komu je dát. Strategie jsou různé. Jednou z nich, která donedávna byla i hlavním měřítkem v Česku, je míra publikování. Když vám dobrý časopis uveřejní článek, předpokládá se, že má nějakou hodnotu. To je velký byznys, proto se počet titulů časopisů ročně zvyšuje o pět procent a podobným tempem roste i počet autorů.

Kdo publikuje nejrychleji?

Rychlost publikování je důležitá v technických, přírodovědných, matematických či lékařských oborech. V nich se vědci snaží publikovat co nejdříve. Nejrychleji publikují jaderní fyzici. Ti mají už od začátku 90. let minulého století vlastní server, na kterém publikují své texty ještě před jejich vydáním v recenzovaném časopise. Díky tomu mají vysokou citovanost ještě před oficiálním uveřejněním.

Jak tedy vnímáte takto nastavený systém hodnocení, který v podstatě nutí vědce, aby neustále publikovali?

Je katastrofální a v nejhorších případech vede k nadprodukci, k takzvané salámové metodě, kdy se jeden výsledek výzkumu publikuje v několika článcích a je v podstatě jedno, v jak kvalitním časopise. Svět ale již přichází na to, že četnost publikování jako jediné kritérium nestačí. V Itálii se například prověřuje kvalita vědeckých týmů na základě tří nejlepších výsledků za posledních pět let a dalších kritérií, jako je počet doktorandů či přístup k výchově mladých vědců, rozsah mezinárodní spolupráce a další. V Česku se v některých institucích zase dává týmům většinou na pět let bianco šek a jejich výsledky se hodnotí zpětně. Evropa zahájila, s českou účastí, intenzivní debatu o nastavení spravedlivých pravidel hodnocení vědy podle řady kritérií, především podle kvality výsledku, nikoliv podle toho, v jakém časopise vyšel.

Bude se tedy postupně snižovat počet publikování a přibližovat se k tomu, jak to bylo dříve, kdy vědec pracoval na jedné knize skoro půlku života?

Takový by se dnes již neuživil. Soukromých docentů, jako byl pan Newton, kteří by měli svého mecenáše, je málo. Článek v kvalitním časopise stále zůstává důležitým faktorem hodnocení.

Pojďme se vrátit k roli Národní technické knihovny v digitálním věku. Jak funguje systém centrálního nakupování?

Všechny instituce, které chtějí naším prostřednictvím nakupovat EIZ, s námi sepíšou smlouvu. Ta nás opravňuje k tomu, abychom v jejich prospěch vyjednávali a sjednali smlouvy s dodavateli. Zároveň nám dají seznam zdrojů, o které mají zájem, a seznam zdrojů, které jsou pro ně prioritní. My se následně obracíme na vydavatele a vyjednáváme s nimi ceny a podmínky. Pro instituce je to hlavně úspora administrativní práce, nemusí se o nic starat, jsou jasně nastavená pravidla a celý systém se tím zprůhlednil.

Kupujete vše, co chtějí?

Nakupujeme zdroje, o které projeví zájem alespoň tři instituce zapojené do CzechELib. Nakupovat pro méně subjektů nedává ekonomicky smysl. I tak je toto pravidlo ještě měkké, například ve Finsku musí zájem projevit minimálně čtyři instituce, aby se nákup vůbec uskutečnil. Silný hlas při výběru zdrojů má Odborná rada účastníků projektu

Může Národní technická knihovna ohlídat kvalitu zdrojů?

Ne, a ani se na tom podílet nechceme. Ne ze zbabělosti, ale proto, že jsme technickým nástrojem, který usnadňuje, aby se k elektronickým informačním zdrojům lidé dostali, a poskytujeme jim bibliometrické údaje o citovanosti a podobně. Nemůžeme řešit to, zda je konkrétní článek špatný, či nikoliv. To je záležitostí a pýchou každé vědecké instituce, která by měla pečovat o to, co její autoři čtou a kde publikují.

Je v něčem Česko specifické?

Unikátní jsme v tom, jak masivní podpora nákupu EIZ u nás je. Tak velká není nikde na Západě, v postkomunistických zemích bývá velmi rozdílná a často těžko předvídatelná – někdy nic, někdy sto procent. U nás stát nákup podporuje z poloviny, ale například ve Finsku jen z 15 procent a v Nizozemsku vůbec.

Máme ale ještě další specifikum. Slušná znalost angličtiny roste, i kvůli dokonalému dabingu, jen pomalu. Zatímco v severských státech je angličtina doslova druhým mateřských jazykem a i v ostatních evropských zemích lidé běžně anglicky umí, u nás tomu tak není. Přitom 90 procent databází je v angličtině. V Česku proto tolik výhody přístupu k nim nepociťujeme a široká veřejnost nemůže konzumovat veškerý jejich obsah.

Vědecké publikování jako byznys

Stáhněte si přílohu v PDF

Jakou vidíte budoucnost EIZ a Národní technické knihovny?

Budoucností je podpora otevřeného přístupu. Smlouvy s vydavateli se budou překlápět z modelu poplatků za čtení na model poplatků za čtení a publikování, kdy autor platí, respektive jeho instituce zaplatí, aby jeho výsledek byl publikovaný v otevřeném režimu a „čtení“ bylo bez dalších poplatků. Bude třeba také najít rovnováhu mezi institucemi, které publikují hodně, a těmi, které málo, ale také potřebují číst. Zatím jsme v přechodném období k otevřenému přístupu. Dnes již ale začíná být zcela běžné, že pokud chce autor publikovat článek v časopise, musí k němu doložit balíček dat ukazující, jak k daným závěrům dospěl. Pro Národní technickou knihovnu, tedy tu část, která provozuje CzechELib, vidím budoucnost v nějaké formě agentury či obchodní společnosti, jak to je již běžné v zahraničí.

Článek vznikl ve spolupráci s Národní technickou knihovnou. Text nevyjadřuje názor redakce.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Vědecké publikování jako byznys.

CzechELib - Národní centrum pro elektronické informační zdroje

Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.

  • Veškerý obsah HN.cz
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Ukládejte si články na později
  • Všechny články v audioverzi + playlist