Dánský architekt Jan Gudmand‑Hoyer svolal v roce 1964 skupinu přátel, aby prodiskutovali možnosti komunitního bydlení. Koupili pozemek na okraji Kodaně a plánovali 12 řadových vil rozmístěných kolem společného domu a bazénu. Ačkoli městští úředníci plán podpořili, sousedé nikoli a skupina nakonec pozemek prodala, aniž by cokoli postavila. Gudmand‑Hoyera však prvotní neúspěch neodradil. O čtyři roky později publikoval článek, v němž popsal myšlenky své skupiny a její projekt.
Text vyšel v celostátních novinách Dagbladet Information a vzbudil velký ohlas. Autor totiž navrhoval, aby komunitní bydlení zohledňovalo potřeby jednotlivých obyvatel, ale zároveň podporovalo jejich společné aktivity a vypomáhali si navzájem například s péčí o děti. Gudmand‑Hoyer tak podnítil vznik komunitního bydlení, které se postupně rozšířilo nejen po celé Evropě, ale také v zámoří.
Ve své bublině
Pro dánské seniory je takový typ bydlení obzvlášť atraktivní, protože mohou zůstat soběstační, a přitom se necítí osaměle, protože bydlí poblíž svých vrstevníků. Do takového typu domů má zájem se nastěhovat přibližně 80 tisíc seniorů.
Být nablízku dětem a vnoučatům a bydlet mezi vrstevníky – proto se novinářka Abelone Gahnová před rokem nastěhovala s manželem do seniorského komunitního bydlení na předměstí Kodaně. Byla to pro ně radikální změna, protože řadu let bydleli v bývalé venkovské škole, která je hodinu a půl jižně od metropole. Měli prostory 600 metrů čtverečních a najednou se ocitli v kodaňském bytě, který má necelých 70 metrů čtverečních.
Komunitní bydlení
Život na venkově jim vyhovoval, ale byli příliš daleko od rodiny. Hledali proto možnosti v Kodani a objevili komunitní bydlení Lundevangen, kde jsou pouze lidé, kterým je 55 a více let. Kromě řadových domků se 154 byty je pro obyvatele k dispozici recepce, knihovna, jídelna, přednášková místnost, bazén a sklad. „Původně jsme vůbec neplánovali, že do něčeho takového půjdeme, ale nakonec jsme se rozhodli, že tu koupíme byt. Už jsme si nechtěli jen tak něco pronajímat. Cenově by nás to sice vyšlo nastejno, ale teď jsme rádi, že jsme ve svém. Je tady příjemné bydlení uprostřed zeleně, k rodině to máme necelou půlhodinu cesty, bydlí zde spousta našich vrstevníků. Jsme sice trochu v takové věkové ‚bublině‘, ale nám to nevadí. S mladou generací jsme v kontaktu díky našim vnoučatům a to nám úplně stačí,“ říká Abelone Gahnová.
Gahnová patří mezi mladší obyvatele komunity, letos oslavila 67. narozeniny, a je tedy oficiálně v seniorském věku, ale stále pracuje. V této komunitě jsou také lidé o třicet i více let starší. Někteří se aktivně podílí na dobrovolnických programech, ale jiní už na podobné aktivity nemají sílu. „Život v komunitě je hodně založený na dobrovolnosti. Vždycky potřebujete aktivní tahouny, kteří se budou starat o provoz a budou vymýšlet nejrůznější akce. Já trávím ještě dost času v práci, tak se do našeho komunitního života zatím moc nezapojuji, ale samozřejmě sleduji, co je na programu. Vím, že tu je několik dobrovolníků, kteří se opravdu všemožně snaží a dělají něco pro ostatní – organizují přednášky, společné vaření nebo výlety po Kodani,“ říká Gahnová.
Tři fáze výstavby
Komunitní bydlení je nyní v Dánsku dobře zavedenou možností bydlení. Vloni odborníci z Aalborg University zveřejnili výsledky dvouletého průzkumu, který mapoval situaci po celém Dánsku. Aktuálně je v této skandinávské zemi zhruba 400 komunit, které sestávají z 10 tisíc bytů.
Vývoj této formy bydlení se rozděluje do tří částí: v 80.–90. letech vznikaly převážně věkově smíšené obytné komunity, v letech 1997–2007 přibývalo seniorských komunit. Od roku 2016 do současnosti jsou komunity smíšené i pouze pro nejstarší generaci.
V komunitě nejste na nic sám
Propojení dětí a rodičů velmi vyhovovalo podnikatelce Adrianě Hansenové, která bydlela na předměstí Aarhusu – druhého největšího města Dánska. Před jedenácti lety řešila nenadálou rodinnou situaci – její matka náhle zemřela, otec byl nemocný a s manželem čekala první dítě. „Cítila jsem se velmi osamělá, částečně i proto, že jsem se stala matkou poměrně mladá. To znamenalo, že mé kamarádky nebyly ve stejné situaci jako já, a to pocit osamělosti ještě posílilo. Neměla jsem nikoho, ke komu bych mohla vzhlížet, žádné sourozence nebo matku, se kterými bych se mohla podělit o zkušenosti nebo od kterých bych mohla získat dobrou radu,“ říká Hansenová.
Proto hledala místo, kde by byla s ostatními rodiči, na bezpečném místě a kde by si její syn mohl hrát. „Kde by nás bylo víc dospělých, kteří by dohlíželi na děti, vařili a pomáhali si navzájem se vším praktickým,“ vysvětluje, proč se nastěhovali do areálu, kde v řadových domcích bydlí šest až sedm rodin s malými dětmi. „Měli jsme společnou kuchyň a zahradu. Moc se mi líbilo, jak jsme se navzájem respektovali. Člověk na jednu stranu potřebuje soukromí pro vlastní rodinu, ale na druhou stranu v komunitě nikdy nemá pocit, že je na něco sám. Záleží, co zrovna v danou chvíli potřebujete,“ říká Hansenová.
Peníze na dialog s budoucími obyvateli
Inovativní projekty nevznikají v Dánsku pouze pro jednotlivé věkové skupiny, ale staví se také mezigenerační komunitní domy, či dokonce celé bloky, kde se prolíná bydlení pro nejmladší i nejstarší generaci. Jedním z takových developerských projektů je Solund of the Future o rozloze 38 tisíc m², který se buduje přímo v centru Kodaně a dokončení je plánováno na rok 2026. V areálu bude domov pro seniory, školka a byty pro mladé lidi.
Architekt Mads Mandrup Hansen je členem týmu renomovaného architektonického studia C. F. Moller, který stojí za vítězným návrhem soutěže, již vyhlásilo kodaňské sdružení pro veřejné bydlení. Podle Hansena bylo v projektu naprosto klíčové prozkoumat, co vše potřebují obyvatelé mezigeneračního bloku. „V Dánsku je běžné, že součástí rozpočtů jsou nejen finance vyčleněné na dialog s klientem, ale také další částka pro dialog s lidmi, kteří tu budou bydlet či pracovat. Zajímalo nás, co potřebují zaměstnanci školky, domova pro seniory a co preferují mladí lidé. Ptali jsme se, jaký je jejich každodenní život a co by jim usnadnilo mezigenerační soužití,“ vysvětluje architekt, jehož tým vymyslel zajímavý koncept, který respektuje potřeby jednotlivých obyvatel a zároveň je motivuje, aby se navzájem přirozeně potkávali.
Stáhněte si přílohu v PDF
Jednotlivé byty si každý klient vybaví dle vlastního přání, pouze v části, kde se chystá bydlení pro seniory, budou speciální zdravotnické postele. Na každém patře vzniknou styčné body pro mezigenerační setkání jako například opravna kol, kde senioři naučí mladé lidi, jak opravit kolo, jinde zase část pro sdílení zkušeností s řemeslnou prací. V přízemí areálu bude školka a poblíž takzvané centrum volnočasových aktivit pro seniory, přednáškový sál nebo jídelna, kde si mohou obyvatelé Solundu společně připravit jídlo.
V nejvyšších patrech bude část pro seniory, kteří již potřebují stálou zdravotní péči, to ale neznamená, že budou izolovaní od dění v celém areálu. Z jejich bytů bude výhled na centrální dvůr. „Náš návrh vychází z toho, že už není moc přirozených křižovatek, kde se potkává nejmladší a nejstarší generace, a to je škoda. Chceme pro ně vybudovat místo, které bude příjemné na bydlení a zároveň motivující pro mezilidské vztahy. Pro nás je totiž dobrá architektura nejen o vzhledu, ale také o tom, jak zlepšuje náš každodenní život,“ říká Hansen.
Článek byl publikován ve speciální příloze HN Stavba.
Komunitní bydlení
