Stavební spoření se dnes považuje za obecné spoření s podporou státu, i když by spíš mělo poskytovat občanům levné úvěry na financování jejich bytových potřeb. Je v tom rozpor, který oprávněně vyvolává diskuse. Navíc, stavební spoření ani neplní své cíle. Je tu ale možnost nápravy – stát může přimět stavební spořitelny k tomu, aby poskytovaly výhodné úvěry na bydlení. A není k tomu zapotřebí revolučních změn. Stačí, když se stát ujme svých pravomocí daných zákonem a přitlačí stavební spořitelny k plnění úkolů, které už dnes vyplývají ze zákona.
Stavební spoření vzniklo mezi světovými válkami v Německu jako nástroj pro podporu financování bydlení. Jeho hlavním cílem bylo poskytování úvěrů s nízkou a pevnou úrokovou sazbou, stavební spořitelny pro to ale potřebovaly nashromáždit dostatečně levné zdroje. Nabídka stavebních spořitelen tedy byla následující: ten, kdo bude ochoten spořit s nízkou úrokovou sazbou, získá po nějaké době výhodný úvěr na bydlení.
Problematickým bodem byl ovšem nedostatek vkladů, které by první stavební spořitelny mohly použít jako zdroje pro poskytování úvěrů. Zájemci o úvěr byli ochotni spořit s nízkou úrokovou sazbou, ale nechtěli na úvěr čekat příliš dlouho. Při krátké době spoření tak ve stavebních spořitelnách vznikl jen malý objem vkladů, který nepostačoval k uspokojení všech zájemců o úvěr. Důsledkem bylo rozčarovaní, nespokojenost a stížnosti klientů.
V tomto okamžiku vstoupil do stavebního spoření stát. Lidem, kteří spořili u stavební spořitelny, přidal státní podporu. A to bez ohledu na to, jak s naspořenou částkou naloží. Jaký to mělo důsledek? U stavebních spořitelen začali spořit nejen ti, kteří chtěli úvěr na bydlení, ale také lidé, kteří chtěli pouze spořit. Tím vzrostl objem vkladů, které mohly stavební spořitelny použít pro poskytování úvěrů, zkrátila se čekací doba na úvěr, zvýšily se objemy poskytovaných úvěrů a prodloužily jejich doby splatnosti.
Takto funguje německý systém stavebního spoření, který jsme převzali v roce 1993. Cílem stavebního spoření je poskytování levných úvěrů na financování bytových potřeb. Spoření se státní podporou je pouze prostředek, jak stavebním spořitelnám umožnit plnění jejich hlavního cíle.
V Česku jsou dnes dva korunové indexové fondy, které dávají smysl, říká poradkyně Janatová
V minulých letech jsme zažili období nízkých úrokových sazeb, kdy úvěry ze stavebního spoření skutečně nebyly potřebné. Když běžné banky poskytují hypotéky s dvouprocentní sazbou, je obtížné (a přiznejme i zbytečné) nabízet úvěr ještě výhodnější. O úvěry ze stavebního spoření přirozeně nebyl zájem a spořitelny se tomu přizpůsobily. Upravily své tarify a naučily se poskytovat překlenovací úvěry, které se staly hlavním úvěrovým produktem.
Už několik měsíců však úrokové sazby úvěrů na bydlení rostou. Sazby hypoték se blíží k sedmi procentům, úvěry nezajištěné nemovitostí jsou ještě dražší. Klienti stavebních spořitelen mají ve svých smlouvách sjednané právo na úvěr s mnohem nižší úrokovou sazbou, přesto se takových úvěrů poskytuje velmi málo. Jak je to možné?
Stavební spořitelny v minulých letech pracně přenastavily své fungování tak, aby přežily v prostředí s nízkými úrokovými sazbami. Dnešní růst úrokových sazeb je zaskočil. Nedokázaly se vrátit zpět do režimu normálního fungování, pro který byly zřízeny. Vedle přirozených ekonomických důvodů je setrvačnost další příčinou toho, že i dnes v nabídkách spořitelen převládají překlenovací úvěry s tržními (dnes vysokými) úrokovými sazbami. Nevíme, kdy a zda vůbec se vrátí k původnímu cíli, tedy k poskytování úvěrů ze stavebního spoření s nízkými úrokovými sazbami.
Je liché vyčítat stavebnímu spoření, že s ním nelze snadno a rychle pořídit nemovitost. K tomu nebylo vytvořeno. Racionální není ani vyčítat, že naspořenou částku včetně státní podpory může klient stavební spořitelny použít i na jiné než bytové potřeby. Státní podpora už s ohledem na svou výši (2000 Kč ročně) nemůže mít ambici financovat bytové potřeby. Jejím cílem je přivést ke stavebnímu spoření zájemce o uložení peněz, kteří pomohou vytvořit levné zdroje pro poskytování levných úvěrů na bydlení. A to je to, co by měl stát od stavebních spořitelen požadovat. S tímto cílem byl zákon o stavebním spoření v roce 1993 formulován a takto zní i příslušná důvodová zpráva.
To, co můžeme stavebním spořitelnám právem vyčítat, je, že se vezou na vlně rostoucích úrokových sazeb a i nadále preferují překlenovací úvěry. Je pravda, že také poskytují úvěry ze stavebního spoření se sazbou pod čtyři procenta, problém je ale v tom, že podle údajů ČNB je těchto levných úvěrů jen kolem 100 milionů korun měsíčně. A to je žalostně málo.
Stát má nástroje, kterými může stavební spořitelny přimět k tomu, aby jejich chování bylo v souladu s původními záměry zákona. Jde jen o to tyto páky použít. Již se objevují diskuse o podpoře dlužníků, kterým kvůli růstu sazeb vzrostly splátky hypoték. A možná nebude trvat dlouho a přijdou návrhy na jiné podpory, které by měly zlevnit úvěry na bydlení.
Nástroj máme, a i když nefunguje dobře, můžeme jej opravit.
