Bláznovství českých veřejných financí aneb Noční můra ze Strakovy akademie

Časy, kdy byly české veřejné rozpočty v Evropě téměř příkladné, netrvaly věru dlouho a jsou opět ty tam. Nyní jsme v situaci, kdy je jejich trajektorie jednoznačně neudržitelná. Ještě v roce 2019 byl schodek státního rozpočtu 28,5 miliardy korun, avšak následující čtyři roky jsou spíše jako noční můra ze Strakovy akademie: schodek 367 miliard v roce 2020, následovalo 420 miliard v roce 2021, tento rok to bude kolem 375 miliard a návrh na příští rok počítá se schodkem 295 miliard korun.

Tyto čtyři roky jsou také charakterizovány souslovím „neočekávaná krizová situace“. Tím totiž prakticky všichni, kteří rozpočet sestavují a schvalují, argumentují. Začalo to koronavirovou pandemií a opravdu, ale opravdu „nechytrým“ nápadem na výrazné snížení daní z příjmů fyzických osob. To bylo zkombinováno s dalšími záchrannými opatřeními a často jsme slýchali, že „si to přece můžeme dovolit, jelikož máme (rozuměj: měli jsme) jedny z nejzdravějších veřejných financí v Evropě“. A že jakmile pandemie přejde, vrátíme se do normálu. Nicméně pandemie a s ní spojená opatření trvaly déle, než jsme očekávali, a navíc tento rok přišla krize další – ruská válka na Ukrajině a mimo jiné i s ní spojená energetická krize. Další výdaje, další pomoc a další narativ o tom, že je to přece „neočekávané a jednorázové“.

Jistě, jedním z úkolů vlády je zmírňovat následky krizí. Neustálá pomoc ale bude mít za následek to, že si na ni leckdo navykne. Podobně jako na drogy nebo doping, a hrozí takzvaný efekt západky, kdy se některé výdaje již nikdy nevrátí na původní úroveň. Existence krize v sobě zároveň tak trochu předpokládá, že krizový stav jednou pomine. Jenže my poslední dobou jdeme z krize do krize a konsolidace veřejných financí se neustále odkládá. Navíc konsolidace stojí na předpokladu, že nenastane další výraznější krize v následujících třeba deseti letech. A pokud ano, tak opět budeme „jednorázově a neočekávaně“ zvyšovat výdaje.

Jediné, co vládě momentálně dost „pomáhá“, je inflace, která nejen zvyšuje nominální výběr daní a kvazidaní, ale také drží poměr veřejného dluhu vůči HDP stále relativně nízko, jelikož i HDP je v tomto případě nominální veličina, a tudíž i nyní výrazně roste. To je ovšem poněkud smutná útěcha.