Pro veřejný prostor je postava městského architekta důležitá, říká Zbyněk Ryška. Zastřešuje totiž jednotlivé projekty a stavební akce usměrňuje tak, aby tvořily jednotný celek, daly městu tvář a společně ladily. „Snažíme se navrhovat veřejný prostor tak, aby umožnil co nejvíce funkcí. Aby se tam mohlo odehrávat cokoliv, vánoční trhy, koncerty nebo různé setkávání lidí,“ říká Ryška, který je městským architektem ve Žďáru nad Sázavou a nově také v Novém Městě na Moravě. Mrzí ho však, že v české společnosti není odhodlání pouštět se do odvážnějších projektů.
Co považujete za nejlepší stavbu současné české architektury?
Co se týče poslední dekády v Česku, asi bych nedokázal vybrat. Stavby nejsou tak výrazné, jako bývaly dříve, například v 60. letech nebo v meziválečném období. Co se ale v poslední době povedlo, je znovuobjevení veřejných prostranství – náměstí, ulic a péče o ně.
Vrátili jsme se také k systému hlavních městských architektů, v Praze byl založen IPR (Institut plánování a rozvoje hlavního města Prahy připravuje urbanistickou a architektonickou koncepci pro celou metropoli a spolupracuje na významných urbanistických rozhodnutích – pozn. red.), v Brně KAM (Kancelář architekta města Brna – pozn. red.), v Bratislavě je Metropolitní institut Bratislavy a tak dále. V 90. letech po pádu režimu se městští architekti zrušili, teď se obnovili a i laici se začali o veřejná prostranství živě zajímat. Zabývají se také zelení a adaptací na změnu klimatu. Tohle považuji za to nejlepší, co se v poslední dekádě v české architektuře stalo.
Proč jsou městští architekti tak důležití?
O investicích ve městech rozhoduje samospráva, kde často chybí odborníci, a pak také úřednický aparát, což jsou sice odborníci, ale zase jsou za státní správu. Na radnicích a magistrátech není nikdo, kdo by akce nezávisle usměrnil, rozmyslel a připravil zadání. Také je důležité, aby někdo měl ucelenou, dlouhodobou architektonickou vizi města, což by měl mít právě městský architekt. Z této představy by pak měla vznikat jednotlivá zadání a investiční akce.
Lavičku musíte umět správně začlenit do veřejného prostranství. Místo dvaceti jich stačí umístit pět, ale pořádně.
A plní tuhle roli brněnští a pražští architekti, tedy IPR a KAM, dobře?
Myslím, že ano. Jsou to kvalitní instituce.
Když jsem se ptala na nejlepší stavbu současnosti, zmínil jste, že vás za poslední dekádu nic nezaujalo. Proč? Jaká je podle vás současná architektura?
Trochu to zmírním. Architektura v Česku má čím dál lepší úroveň. Oceňuji, že se snaží o pravdivost materiálu, pracuje s přiznaným betonem a tak dále. Mám rád, když je architektura pravdivá, na nic si nehraje a to se o soudobé architektuře říct dá. Byla třeba obrovská chyba, co se stalo na sídlištích, že se domy z 80. let začaly natírat pastelovými barvami na meruňkovou nebo zelenou. Sídliště byla kvalitní architektura, ve své době špičková. Tím, že se na domy začaly nalepovat polystyreny a natřely se barvami, ztratila sídliště autentičnost. Ať už jde o secesní dům nebo panelák, vždy bychom měli ctít původní architekturu, a ne jít proti ní.
Když se rozhodovalo o Kaplického knihovně na Letné, takzvané Chobotnici, byl jste pro, nebo proti?
To souvisí s vaší první otázkou, co považuji za nejlepší stavbu v Česku. Ono totiž výrazných věcí zase tak moc nevzniklo. Mám z toho pocit, že naše současná společnost není úplně připravená realizovat velké a výrazné stavby. Když se mohla postavit Národní knihovna, nebyli jsme toho z nějakých důvodů schopni. To samé filharmonie v Brně (moderní budova za dvě miliardy se zasekla, je hotová jen základová deska; od poklepání základního kamene přitom uplynulo už více než sedm let – pozn. red.), jde o letitou soutěž a pořád nejsme schopni ji postavit. Jsem zvědav teď na tu pražskou.
Co v zahraničí, jsou na tom lépe?
Když jste se ptala na stavby, které se mi líbí, tak například v portugalském Portu je krásná budova filharmonie, jmenuje se Casa da Música. Porto není co do počtu obyvatel ani tak velké jako Brno, Portugalsko nemá takový HDP na hlavu jako Česko, přitom umí zrealizovat takovou stavbu, a my ne.
A v Česku byste skutečně nic nenašel? Které tuzemské město je s architekturou nejdál?
Historicky samozřejmě Litomyšl. Je to sice otřepané, ale zatím se v tuzemsku nenašlo město, které by Litomyšl překonalo. Architektka Zdeňka Vydrová a vedení města tam dokázaly to, co u nás ještě nikdo. Nemám ani tak na mysli jednotlivé projekty, jako spíš fakt, že dlouhodobě vyhledávají dobrá partnerství a kvalitní zpracovatele i architekty a dávají jim poměrně volnou ruku. Respektují jejich návrh a snaží se jim pomoci a to se o mnoha jiných městech rozhodně říct nedá.
Byl jste v porotě mnoha architektonických soutěží. Jací jsou současní mladí architekti?
Jsou skvělí, ovšem krok ze školy do praxe je těžký. Když jsem já studoval, měli jsme povinný rok praxe mezi bakalářským a magisterským stupněm. Myslím, že to bylo velmi důležité, protože praxe architekta je úplně jiná než studium. Absolventi také musí mít chuť pracovat, což je dnes celkem často problém.
Zbyněk Ryška
architekt
Vystudoval architekturu na VUT v Brně.
V roce 2008 založil se společníkem Janem Skoupým architektonickou kancelář Refuel, pobočky má v Praze a Brně.
Působí jako městský architekt ve Žďáru nad Sázavou a v Novém Městě na Moravě.
Je organizátorem architektonických soutěží pro různé městské projekty.
Bydlí v Brně, je ženatý, má tři děti.
Jak to myslíte?
Když jsem po škole začínal v ateliérech, trávili jsme tam víkendy a noci. Na jednu stranu to samozřejmě bylo náročné, na stranu druhou to bylo fajn, protože člověk prací žil a hodně se naučil. Ale dnes z absolventů necítím, že by byli ochotni být v kanceláři přes víkend nebo do noci.
Žijete v Brně. Dokážete porovnat vývoj městské architektury v moravské metropoli?
Brno udělalo obrovský skok ve využívání centra a veřejných prostranství. Dříve tady o svátcích a prázdninách nebyla ani noha, teď jsou náměstí plná lidí a akcí. Velký pokrok udělala gastronomie, otevřely se zahrádky a také kulturní scéna vyšla z divadelních sálů do veřejného prostoru a lidé se s tím začali sžívat.
Když architekt plánuje veřejný prostor, co by měl dělat pro to, aby prostranství ožilo a skutečně sloužilo lidem?
My se snažíme navrhovat prostor tak, aby umožnil co nejvíce funkcí. Aby se tam mohlo odehrávat cokoliv, od vánočních trhů přes koncerty až po běžné setkávání lidí.
Zkusíte být konkrétnější?
Můžete prostor navrhovat tak, že funkce budou oddělené, že řeknete: Tady se bude jezdit autem, tady na kole a tady se bude parkovat. Ale cílem je integrovat funkce do sebe. Když potřebuji zpomalit auta, nezpomalím je značkou, ale tím, že do silnice začlením pomalejší prostranství jako cyklistické pruhy, místa pro pěší a tak dále. Když navrhuji parkování, nenavrhnu parkoviště, tedy místo určené jen pro auta, ale navrhnu parkoviště v jedné úrovni s chodníkem. Tedy když tam auto nestojí, mohu chodník využít třeba pro koncert.
A tohle teď městští architekti dělají dobře?
Snažíme se o to. Ale je to těžké, protože předpisy a normy často tvoří velké překážky. Pohled občanů a úředníků může být úplně odlišný a spojit je bývá velmi těžké. Třeba hasiči a další servisní služby města mají své předpisy a vy je musíte naplnit. A to buď úplně jednoduchým způsobem, že prostranství navrhnete tak, jak se to běžně dělá a jak to oni potřebují, nebo je naplníte více tvůrčím způsobem a to bývá těžší cesta.
Teď se například ve Žďáru nad Sázavou zkolaudovala pěší zóna, pro niž jsme před čtyřmi lety vyhlásili soutěž. Ta zóna je přesně taková, jaká má být, učebnicový příklad, jak by to mělo fungovat. Zaprvé architekt byl vybrán ve veřejné soutěži, výběr byl transparentní a odborný. A projekt je navržen dobře, všechny části prostranství jsou v jedné rovině, je tam prostor jak pro pěší, tak pro cyklisty i pro zahrádky restaurací a pohodlně se tam dostane dopravní obsluha, hasiči. Tak by podle mě měl veřejný prostor vypadat.
Ve stavebnictví se nyní výrazně zdražuje. Jak se to promítá do práce městského architekta a do městského plánování?
Projevuje se to například ve výběrových řízeních na zhotovitele, kdy stavaři často ustupují od zakázek, protože nejsou schopni garantovat ceny. Najít zhotovitele čehokoliv je dnes těžké, ale snad se to už trochu uklidňuje.
V Česku se zatím nenašlo město, které by Litomyšl architektonicky překonalo.
A neděje se, že i rozjeté projekty se realizují úsporněji? Že třeba místo dvaceti laviček se do parku instalují jen dvě, aby se ušetřilo?
Zrovna co se týče laviček, nebylo by špatně instalovat jich méně. Ale spíše se děje to, že některé akce se nerealizují vůbec. Město řekne: Bohužel, tohle máme sice projekčně nachystané, ale nemáme na to peníze, takže se to odkládá. Často jde o projekty jako stavby mostu, náměstí. Ale z pohledu městského architekta to nevadí, nemusí se dělat příliš věcí najednou, klidně se mohou investice omezit na skutečně významné stavby.
Stáhněte si přílohu v PDF
A zpátky k těm lavičkám – zrovna teď zpracováváme standard mobiliáře a veřejných prostranství pro Žďár a s tím souvisí doporučení, že lavičku musíte umět umístit, správně ji začlenit do veřejného prostranství i technicky. S umisťováním mobiliáře by se celkově mělo pracovat opatrněji. Místo dvaceti laviček stačí umístit pět, ale pořádně.
Tento rozhovor vychází k příležitosti vyhlášení České ceny za architekturu 2022. K čemu jsou taková ocenění dobrá?
Jsou velmi důležitá z pohledu veřejnosti. Ať už je získá kdokoliv, se soutěží se často pojí putovní výstava, kde se jednotlivé projekty prezentují, je kolem toho PR a návrhy staveb se dostanou k veřejnosti. Navíc porota pak vybírá vítěze, takže veřejnost si může udělat obrázek o tom, co je v odborných kruzích považováno za špičkovou architekturu. Soutěže jsou tedy spíše krok k laické veřejnosti, než že by vypovídaly o tom, který architekt je lepší nebo horší. To se ani nedá hodnotit, s architekturou to není jako ve fotbale, že vyhraje ten nejlepší. Soutěže mají především architekturu lidem přiblížit.
Článek byl publikován ve speciální příloze HN Česká cena za architekturu.
