U kulturních památek je umisťování solárních zařízení obecně nežádoucí, uvádí Národní památkový ústav (NPÚ) v nově zveřejněné metodice o vztahu historicky cenných budov a solárních elektráren. Ústav tak reagoval na přibývající konflikty mezi společensky žádoucí památkovou ochranou kulturního dědictví a stejně tak žádoucí snahou o energetické samozásobitelství, snížení emisní stopy, závislosti na importech fosilních paliv z nedemokratických režimů, a v konečném důsledku i účtu za energie.
Sdělení památkářů je na první pohled formulováno poměrně striktně a zdá se, že majiteli historického domu nedává při snaze o zvýšení energetické efektivity příliš prostoru. „Osazování fotovoltaických systémů na střechy kulturních památek je pro nás těžko přijatelné,“ potvrzuje i generální ředitelka NPÚ Naděžda Goryczková.
A přesto už samotný vznik nedlouhého, šestnáctistránkového dokumentu lze chápat jako začátek pozitivního obratu vztahů mezi památkovou ochranou a moderní energetikou. Jak upozorňuje ministr kultury Martin Baxa, metodika nemá sice pro památkáře žádnou právní závaznost, ale do dosavadního anarchistického přístupu jednotlivých pracovišť NPÚ vnáší aspoň základ jakéhosi řádu. Doposud totiž žádná pravidla pro fotovoltaiky a památkově cenné stavby a území neexistovala. To mělo za následek, že památkáři nepovolovali téměř nic.
„Záleží na komunikaci s konkrétním úředníkem, ale obecně byli úředníci doposud velmi nevstřícní. Vůbec se tím nechtěli zabývat nebo vést diskusi,“ potvrzuje Vladimír Matajs ze společnosti Solární experti. A obdobné zkušenosti dává k dobru dokonce i sám ministr Baxa. Ten na případy zbytečné nevstřícnosti památkářů narazil v roli poslance za Plzeňský kraj. „Památková péče postupovala principem předběžné opatrnosti, tedy že se nic dít nebude,“ popisuje vlastní zkušenost ministr za ODS. To by se díky nové metodice mělo změnit.
Výjimky nežádoucí, ale možné
Jak vysvětluje ředitelka Goryczková, určité formy památkové ochrany dopadají na 2,34 procenta území republiky. Je však třeba zdůraznit, že její úrovně jsou různé. Do nejpřísnější kategorie kulturní památky spadá v Česku zhruba 40 tisíc z celkem 2,4 milionu domů. Obdobně přísné ochraně se těší i zhruba stovka městských a vesnických památkových rezervací. Prosadit v těchto oblastech fotovoltaiku bylo podle Matajse prakticky nemožné. Na tom se do budoucna změní jen málo. Žádnou povolovací horlivost například v centru Prahy nebo v Holašovicích v jižních Čechách očekávat nelze.
Vybalancování vztahů mezi památkovou péčí a bezemisní výrobou elektřiny je už na dohled.
A přesto metodika NPÚ mluví o tom, že fotovoltaika v takových územích je „nežádoucí“. To lze interpretovat i tak, že za určitých podmínek ze strany památkářů akceptovatelná je. Podle Goryczkové se bude každý případ posuzovat individuálně. Třeba u budov s plochými střechami, kde lze panely integrovat do střechy, nebo u industriálních památek to je to podle ní představitelné.
Za příklad dává dvě realizace, které památkáři schválili ještě před vznikem nové metodiky.
První jsou solární panely na střeše Nové scény Národního divadla. Druhou pak fotovoltaika na jednom z objektů vodní elektrárny v Přelouči. Tam vlastník elektrárny ČEZ instaloval solární zdroj už v roce 2009.
Vedle nejpřísněji chráněných objektů a území existují ještě památkové zóny či ochranná pásma, kde by přístup památkářů měl být benevolentnější, zvlášť pokud se bude jednat o novostavbu. Ze zveřejněné metodiky si lze odnést jednoduché pravidlo. Panely by měly být co nejneviditelnější a co nejméně tak narušovat vizuální dojem celé oblasti.
Podle Matajsových zkušeností se i v minulosti občas podařilo nalomit původní neoblomný postoj úřadů tím, že jim investor předložil vizualizaci. „Na základě vizualizace se to dá prosadit. Úředníci často vůbec nevědí, o čem se bavíme. Představují si modrý panel, který přitom může být třeba i červený nebo integrovaný do střešní krytiny a nemusí mít vůbec rušivý efekt,“ míní Matajs.
Panely naplocho instalované na rovné střeše tak mají vyšší šanci na schválení než na klasické a viditelnější zkosené konstrukci. Pravidlo vizuálního nenarušení přitom neplatí jen při žabí perspektivě z ulice, ale i z ptačího pohledu. Soláry nesmí být viditelné třeba ani z blízkých rozhleden.
Podle Goryczkové však památkáři kývli třeba na elektrárnu na střeše karlovarského hotelu Thermal. I centrum lázeňského města přitom patří k nejpřísněji chráněným rezervacím. Thermal ovšem svou výškou převyšuje veškerou okolní zástavbu a není moc šance, že by panely na jeho ploché střeše celkový dojem z města komukoliv vizuálně narušily. Na druhou stranu je podle Goryczkové jen velmi málo pravděpodobné, že by památkáři někdy schválili fotovoltaiku ve střešní krajině Českého Krumlova.
Metodika NPÚ
Popisuje, jestli vůbec a jak mají majitelé domů na objekty umisťovat fotovoltaické panely. Navrhuje také různé varianty podle stupně památkové ochrany místa.
Klíčové slovo integrace
Klíčovým slovem ve vztahu památkové ochrany a výroby obnovitelné elektřiny je přitom integrace, tedy zasazení solárního systému do fasády či střechy domu. Právě ta sehrála důležitou roli při povolení několika málo výjimek v minulosti. A rozhodující roli při případném povolování fotovoltaiky bude hrát i v budoucnu. „České prostředí pracuje většinou jen s klasickými panely, ale ve světě existuje celá řada integrovaných řešení, která jsou pro památkovou péči vizuálně daleko přijatelnější. Z dálkového pohledu jsou takové panely téměř neviditelné a to jsou případy, kdy památková péče fotovoltaické systémy povoluje,“ vysvětluje šéfka NPÚ.
Podle Matajse je přitom například ve Francii integrovaný systém dokonce podmínkou pro získání dotace. Existuje několik možností. „Jsou to třeba i klasické panely, které však nejsou nad střešní krytinou, ale dokážou se do ní integrovat. Kopírují rovinu a nikde nevystupují. Výhoda je, že to vypadá jako střešní okno nebo okno do ateliéru,“ popisuje Matajs. Další, ovšem draží možností pak je, když je fotovoltaický článek přímo součástí stavebního materiálu, například střešní tašky.
Takovou tašku nedávno představil na tuzemském trhu rakouský výrobce cihel a dalšího stavebního materiálu Wienerberger. „Naše moduly jsou vyrobeny z dvojité vrstvy tvrzeného skla, která na jednu stranu zaručuje odolnost například při krupobití a na straně druhé i teplotní stabilitu a z toho vyplývající vyšší účinnost modulu. Dále díky bezrámové technologii nedochází k degradaci fotovoltaických článků, jako je tomu u běžných panelů,“ popisuje „solární tašku“ produktový manažer Wienerbergeru Daniel Frejvald.
Výhodou modulů je podle něj i nižší hmotnost oproti klasickým krytinám. I to by mohl být pro památkáře důležitý aspekt. Vedle estetických kritérií může totiž při vydání či nevydání povolení u historické budovy hrát roli i statika. „Fotovoltaické systémy jsou poměrně zátěžové a ne všechny historické krovy je dokážou unést,“ uvádí Goryczková.
Solární moduly od Wienerbergeru budou v Česku v prodeji až od příštího roku. Podle Frejvalda Wienerberger ještě před startem oficiálního prodeje jedná s památkáři, aby solární tašku vyladil podle jejich požadavků. Již nyní však společnost zaznamenává o produkt vysokou poptávku. Modul totiž získal druhé místo v soutěži E.ON Energy Globe. Prestižní ocenění lze bez velkého přehánění nazvat tuzemským ekologicko‑energetickým Oskarem.
Cenu výrobce zatím nestanovil. Integrované systémy jsou však podle Matajse nákladnější než klasické instalace. „Pokud vezmete klasické panely integrované do střech, tak je to dražší o elementy, díky kterým nenateče do budovy. Bavíme se o prodražení instalace o desítky procent,“ říká Matajs. U solárních tašek je pak řeč o násobku. Skutečnost, která ještě nedávno mohla hrát významnou roli v návratnosti investice, a tedy i v tom, zda se nakonec realizuje, či ne, pozbyla však už dnes významu. Vzhledem k vysokým cenám elektřiny je přijatelná návratnost zaručená prakticky u jakéhokoliv solárního projektu.
Další změny na cestě
Stáhněte si přílohu v PDF
Další vybalancování vztahů mezi památkovou péčí a bezemisní výrobou elektřiny je už na dohled. V době uzávěrky vydání procházela druhým čtením ve sněmovně novela energetického zákona, tzv. lex OZE I. Ta má především navýšit limit pro malé fotovoltaiky a zjednodušit tak povolování nových zdrojů. Pro takové zdroje do výkonu 50 kilowattů by již nebylo třeba stavebního povolení. „V případě stavebního povolení však platí výjimka, a to pro stavby vodního díla, kulturní památky, zvláště chráněného území památkové rezervace a památkové zóny. V těchto případech bude povolení nadále vyžadováno,“ upozornil ovšem při projednávání poslanec zpravodaj Róbert Teleky.
A přesto by podle důvodové zprávy i schvalování solárních zdrojů na historických budovách měla novela usnadnit. Jak dalece a zda vůbec, ukážou podle Matajse až další navazující předpisy. „Novela má zjednodušit a nastavit jasný vztah mezi investorem a památkáři, ale možná bude výsledkem i další zkomplikování,“ zůstává po letech preventivní opatrnosti památkářů dál preventivně skeptický i solárník Matajs.
Článek byl publikován ve speciální příloze HN Energie.
Přidejte si Hospodářské noviny
mezi své oblíbené tituly
na Google zprávách.
Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.
- Veškerý obsah HN.cz
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Ukládejte si články na později
- Všechny články v audioverzi + playlist
