Podle velvyslance pro otázky energetické bezpečnosti Václava Bartušky v přechodu na obnovitelné zdroje energie Česko zaspalo. Zbrzdil ho nezvládnutý fotovoltaický boom, neochota vlády investovat do malých projektů a zbytečně složitá administrativa. Pomohlo by zjednodušit legislativu a začít o proměně energetiky mluvit upřímněji. „Nebude to rychlé, levné ani bezproblémové. Ale dává to smysl,“ říká v rozhovoru.
Posledních šestnáct let působíte jako velvyslanec pro energetickou bezpečnost. Jak se za tu dobu proměnil postoj Čechů k obnovitelným zdrojům energie?
Nejprve se výrazně zhoršil. V roce 2006, kdy jsem začínal, byly obnovitelné zdroje málo známým pojmem. Zlom přišel okolo roku 2010 s fotovoltaickým boomem. To byl v zásadě velký švindl, který výrazně otočil vztah lidí k obnovitelným zdrojům na mnoho let dopředu. Což je škoda, protože obnovitelné zdroje smysl dávají. Ta myšlenka možná byla dobrá v zákoně z roku 2005, ale nepředpokládala tak rychlý pokles nákladů a to, co ve finále vzniklo, je závazek státu na dvacet let, který v podstatě vytvořil novou solární kastu. A ve velké části společnosti pocit, že obnovitelné zdroje jsou jen pro lidi, kteří mají známosti a umí si to zařídit.
Od té doby se tohle přesvědčení nepodařilo překonat?
Lidská paměť je dlouhá. Nejvíce obnovitelným zdrojům pomohl program Zelená úsporám. Protože lidem ukázal, že malé projekty dávají smysl. V Česku se bohužel nestalo to, co se podařilo například v Bavorsku, kde vláda investovala do toho, aby na každé druhé stodole byl solární panel. Tohle jsme zaspali a zůstali jsme s přesvědčením, že v našich klimatických podmínkách to nemá smysl, protože tu nemáme tolik sluníčka jako třeba ve Španělsku nebo v Itálii. Teď se ale i tohle povědomí u nás mění a především díky válce si lidé uvědomují, že odchod od fosilních paliv je něco, co se stát musí. A že právě obnovitelné zdroje mohou pomoci. Jen je škoda, že jsme na to přišli pozdě a ztratili celou dekádu.
Mnoho lidí v Česku se obává, že přechod na zelenou energetiku povede ke zchudnutí země a zhoršení kvality života. Jsou jejich obavy oprávněné?
Myslím, že v celé Evropské unii je zatím komunikace kolem „Zeleného údělu“ strašně nešťastná. Politici všem slibují, že to bude rychlé, levné, bezproblémové, zkrátka samospasitelné. A veřejnost je logicky nedůvěřivá. Zaprvé proto, že má k politikům jisté výhrady – řekněme, že pravdomluvnost nebývá vždycky jejich silnou stránkou –, zadruhé proto, že lidé už slyšeli příliš mnoho slibů, které se nenaplnily. Proto si myslím, že je potřeba mluvit o proměně energetiky mnohem upřímněji. Přiznat, že před sebou máme spoustu neznámých a nikdo dnes nedokáže relevantně odhadnout, kolik to celé bude stát.
Jak dlouho podle vás potrvá, než přestaneme využívat fosilní paliva včetně ropy a zemního plynu?
Myslím, že to bude trvat ještě několik desetiletí. A rozhodně s tím budou spojené obrovské náklady, protože většina těch technologií se musí ještě vyvinout. Pořád ještě nemáme vymyšlené, jak ve velkých kapacitách skladovat elektřinu a teplo. Umíme skladovat megawatthodiny, což je fajn, my ale potřebujeme terawatthodiny čili milionnásobky.
Bude někdy Česko energeticky soběstačné?
Větší šanci než malé Česko má Evropa jako celek. A to proto, že dokud nevyřešíme otázku skladování energií, je jediné řešení přebytků a nedostatků energie v propojování sítí. Když sledujeme například vzorce chování větru na různých mořích, vidíme, že v žádném konkrétním místě nelze předpovědět, jestli bude foukat hodně, málo nebo vůbec. Zato ale vidíme, že je minimum okamžiků, kdy okolo Evropy nefouká v jednu chvíli nikde. Vítr vždycky někde je. Podobně je to se sluncem. Proto dává smysl propojovat národní sítě. Ale samozřejmě to předpokládá obrovskou míru důvěry k našim sousedům.
A jak na tom s touto důvěrou jsme?
To si vyzkoušíme na letošní zimě a na těch příštích. Čekají nás tři složité zimy a uvidíme, jakou míru důvěry si naši sousedé zaslouží – a jakou si od nich zasloužíme my. Covid nám ukázal, že umíme být naprostí sobci a zároveň velmi solidární. Takže víme, že jsme schopni obojího, a ukáže se, jak se to projeví i v dalších otázkách.
Co dělá s mezinárodními vztahy současná obava o zdroje energií?
Řekl bych, že jsme zatím solidární, a to zejména díky tomu, že vnímáme vnější ohrožení. V tomhle nám vlastně Putin udělal obrovskou službu, když ukázal, jak moc nenávidí Evropu. Nejlépe lidi spojuje společný nepřítel. Rusko je znovu společný nepřítel nás všech. To je asi nejcennější zkušenost pro Evropu z celé té strašné války.
Pokud jde o alternativní zdroje energie, které z nich podle vás nejvíc opomíjíme?
Biometan a biopaliva. Zčásti proto, že to vypadá složitě, a zčásti proto, že se u nás jeden podnikatel stal vládcem velké části biopaliv, a tím pádem to ve společnosti zarezonovalo stejně negativně jako fotovoltaika. Tím podnikatelem je Andrej Babiš. A je to podle mě neštěstí, protože používat rostlinné přebytky pro výrobu energie všude tam, kde to jde, mi dává smysl. Babiš Nebabiš.
Proč se u nás nestaví větrné elektrárny?
Protože máme předpisy, které v zásadě znemožňují výstavbu větrného parku na více než 90 procentech území našeho státu. Zbyl na ně prostor jen tam, kde by měly nejmenší výkonnost. Když se podíváme na větrnou mapu Česka, největší potenciální výkon je samozřejmě v pohraničních horách, kde jsou národní parky a chráněné krajinné oblasti. Na příkladu Německa a dalších okolních zemí vidíme, že se větrná elektrárna dá postavit i tam, kde nefouká tolik. Otázka ale je, jaká je pak její ekonomická návratnost. Vítr je navíc nejméně předvídatelný zdroj energie. My spíš potřebujeme obnovitelné zdroje, které jsou zároveň kontrolovatelné. A to jsou právě biopaliva.
Co nám tedy brání v jejich větším využívání?
Nejvíc asi to, že máme složité stavební předpisy a nejsme pružní. Ukážu to na příkladu z Nizozemska: letos v září premiér Fiala otevíral terminál v Eemshavenu, kde máme pronajatou kapacitu tří miliard kubíků plynu ročně. Rozhodnutí postavit Eemshaven padlo v březnu letošního roku, v dubnu byly hotové všechny papíry a 8. září bylo otevřeno. Kdyby byl Eemshaven u nás, tak ho otevíráme za deset let. Země jako Německo, Nizozemsko a Francie na rozdíl od nás dramaticky zkrátily schvalovací řízení. Jestli k nám dnes fyzicky teče zemní plyn i po uzavření plynovodu Nord Stream, je to díky tomu, že Němci během jara a léta tohoto roku velmi zásadně posílili svou síť. Od srpna už k nám neteče žádný ruský plyn. Máme tu norský, nizozemský a plyn z terminálu LNG. A je to díky tomu, že Němci velice rychle udělali přeložky sítí a posílili soustavu. Zatímco u nás pořád platí stejné předpisy, jaké platily 23. února letošního roku. My jsme zatím vůbec nevyužili příležitost říct si: Bacha, je válka, musíme některé věci změnit.
A může nám v tom nějak pomoci EU?
Ne, musíme si pomoci sami. My se pořád vymlouváme na Evropskou unii, že nám něco znemožňuje nebo že nám v něčem pomůže. Ale je to přece naše země! Němci nebo Nizozemci si nastavili pravidla tak, jak potřebovali, a nikoho se na nic neptali. Ten mýtus o Evropské unii, která všechno řídí, je nesmysl. Jsme bohatá země, a pokud něco potřebujeme, tak to prostě musíme udělat. Za svoje a rychle.
Domácnosti, obce i podnikatelé. Kdo může žádat o finance pro energetiku
Stáhněte si přílohu v PDF
Co nás tedy může postavit na nohy?
Nevím. Myslel jsem si, že šok z války by nás postavit na nohy mohl, ale zdaleka se to ještě pořád neděje. Od vstupu do Evropské unie naší zemi říkám Hobitín. Tady je klídek. Věřil jsem, že po únoru letošního roku lidé pochopí, že se něco zásadního děje, ale ani válka s tím moc nepohnula. Teď žijeme v situaci, kterou někteří označují za permakrizi – dlouhodobé, možná desetiletí trvající období nejistoty. Covid, válka, klimatická změna… mnoho zásadních parametrů našich životů se mění najednou. K tomu, abychom přežili, bude nutná flexibilita.
Myslíte si, že dokážeme být flexibilní alespoň na regionální úrovni?
I regionům a obcím by hodně pomohlo zjednodušení legislativy. Když projíždíte českým a moravským venkovem, tak vidíte obrovský rozdíl mezi jednotlivými městy a obcemi. Záleží na tom, kde je jaký starosta. Často máte vedle sebe vesnici, která si postavila takřka všechno, co potřebovala, a vesnici, kde vám řeknou, že nic nejde. A obě jsou od sebe vzdálené třeba jen dva kilometry! Rozdíl je v tom, jak samostatně se k řešení problémů postavíme. Tahle nejistota, ve které teď žijeme, neskončí pozítří ani za půl roku. Bude nás provázet možná po desetiletí. A budeme se muset naučit postarat se o sebe sami.
Článek byl publikován ve speciální příloze HN Energetická nezávislost.
