Zora Vansteenkiste, rozená Hloušková, si v posledních letech prošla zkušeností, kterou drtivá většina Čechů nezažije. Při teroristickém útoku v Belgii jí zahynula švagrová, sestra jejího belgického manžela, a tenhle okamžik před necelými sedmi roky zásadně změnil její život.
„Jako by ta bomba vybuchla v našem obýváku. Všechno je najednou jinak,“ říká pro HN pětapadesátiletá Češka.
Světoběžnice, která s manželem Philippem žila všude možně, zůstává od té doby v Belgii – kvůli jejich třem dětem, které tu zapustily kořeny, a manželovým rodičům. Zora s Philippem se zároveň snažili hned zjistit, co se ten den stalo a proč přesně zemřela tehdy jednapadesátiletá Fabienne Vansteenkiste. Z otázek a obcházení úřadů se pro manželský pár rychle stala nejprve celodenní činnost a později i práce na plný úvazek.
Philippe Vansteenkiste spolu se ženou a přáteli založil v Belgii sdružení V-Europe na pomoc přeživším teroristických útoků. Dnes jsou účastníky ostře sledovaného soudu s pachateli atentátu, který začal v prosinci, a daří se jim měnit zákony země.
Soud s teroristy
Od prosince loňského roku běží před belgickým soudem hlavní líčení s pachateli teroristických útoků v Bruselu 22. března 2016. Obžalovaných je deset. Jsou mezi nimi i Mohamed Abrini a Salah Abdeslam, kteří se podíleli už na teroristických útocích v Paříži v roce 2015. Abrini a Abdeslam byli za to loni ve Francii odsouzeni na doživotí. Porotní soud v Bruselu tvoří dvanáct laiků z řad občanů Belgie. Líčení se koná v bývalém sídle NATO v Bruselu za přísných bezpečnostních opatření, protože jakýkoli incident by mohl celý proces zhatit. Obžalovaní si stěžují na porušování lidských práv kvůli tomu, že před každým převozem z věznice do místa konání musí projít nazí osobní prohlídkou, mnozí kvůli tomu varují před zneužitím procesu k extremistické propagandě. Čeká se, že řízení bude kvůli stovkám účastníků probíhat nejméně do konce letošního června. Na konci února bude před soudem podávat svědectví i Philippe Vansteenkiste.
K atentátu došlo v Bruselu brzy ráno 22. března 2016. Sebevražední džihádisté napojení na buňku Islámského státu, která rok před tím stála za útokem v pařížském klubu Bataclan, se odpálili na dvou místech – na bruselském letišti Zaventem a poté ve stanici metra Maelbeek. Zabili 32 lidí a více než 300 zranili.
Pro Zoru Vansteenkiste začal ten den jako každý jiný – s manželem rozváželi děti do škol kousek od Bruselu. Philippe chtěl poslouchat zprávy, Zora ale naléhala, ať radši pustí nějakou muziku. Že v Belgii právě došlo k nejkrvavějším teroristickým útokům od konce druhé světové války, se tak dozvěděli až po nějaké době z nervózního telefonátu Philippových rodičů.
Fabienne Vansteenkiste pracovala na letišti Zaventem jako pozemní letuška a 22. března 2016 ráno jí zrovna končila noční směna. Přesněji řečeno, skončila jí v šest hodin, ještě ale chvíli zaskakovala za kolegyni a zrovna odcházela odletovou halou domů, když se odpálil první a poté i druhý atentátník. K explozím došlo v 7:50.
„Rodiče se nemohli sestře dovolat, ale já jsem byl v klidu. Říkal jsem si, že je na letišti teď asi chaos a ona má hodně práce, ale že se Fabienne určitě ozve,“ vrací se ke dni Philippe Vansteenkiste.
Po další půlhodině, co se sestra neohlásila a telefony nikdo nezvedal, ho poprvé přepadl „pocit“, že se opravdu něco stalo. „Že je zraněná nebo že už není,“ říká čtyřiapadesátiletý Belgičan.
O smrti Fabienne dva dny poté informovala belgická média, když zveřejnila seznam obětí, a po čtyřech dnech nakonec přišel i telefonát policie, která to potvrdila.
Přestože se Fabienne Vansteenkiste v té chvíli nacházela poměrně daleko, úlomky z nálože jí způsobily vnitřní zranění, kterým podlehla.
Reportáž z Bruselu: Proč bychom se měli bát? Teroristé chtějí, abychom přestali žít svůj život, říkali lidé po útoku
Pro česko-belgický pár následovaly dny, kdy se snažili zorientovat v nové situaci. Velmi záhy zjistili, že kamkoli vykročí, je buď zeď, nebo nejasnosti. Belgie do té doby neměla jednotný systém, jak přistupovat k přeživším teroristických útoků, a vyřizování dědictví, pojistky nebo shánění psychologické pomoci dál komplikovala složitá vnitrostátní struktura země.
„Ve Valonsku, frankofonní části Belgie, se nemusí platit daň z dědictví po oběti teroristického útoku. Ve Flandrech ale ano. Vy jako pozůstalý to samozřejmě nevíte. A takových věcí je tisíc,“ zmiňuje Češka. „Člověk se navíc nemůže v prvních měsících pořádně soustředit a všechno se zdá komplikované,“ dodává.
Tyto a další poznatky postupně Zoru a Philippa přivedly k rozhodnutí, že založí sdružení na pomoc lidem, kterým zasáhl do života teroristický útok. To se koncem roku 2016 skutečně stalo.
V-Europe získala akreditaci od belgické vlády coby oficiální zástupce přeživších i rodin obětí teroristických útoků v Bruselu. Sdružení má několik set členů a se svými dnes už šesti zaměstnanci, z toho třemi pracovníky neustále v terénu, pomáhá s vyřizováním nepřeberného množství administrativních úkonů, s žádostmi o finanční pomoc, zprostředkovává odbornou psychologickou péči, organizuje debaty ve školách a věznicích.
Jejich práce v nedávné době motivovala v Belgii i zrod několika nových zákonů uznávajících práva přeživších teroristických útoků – jejich status a nárok na odškodnění.
„Terorismus usiluje o rozpad naší společnosti. Přeživším útoků se musí pomoci právě proto, aby neměli pocit, že se na ně zapomnělo. Aby nedošlo k rozpadu a teroristé nevyhráli,“ říká Philippe Vansteenkiste.
Jeho žena zmiňuje, že první dva roky nemohli pořádně spát, a i proto se téměř 24 hodin denně věnovali sdružení. Teď je to se spánkem prý o něco lepší, „člověk ale přijde o pocit jistoty, že věci dobře dopadnou“.
„Když se dnes děti zpozdí, je pro mě těžké zůstat klidná,“ říká Zora Vansteenkiste, původní profesí sociální pracovnice. „Je to, jako kdybyste jezdili autem a na každé křižovatce pochybovali, jestli vám ostatní fakt dají přednost zprava,“ pokračuje.
O odchodu z Belgie do společnosti, která s terorismem podobného rozsahu nemá zkušenosti, rodina podle ní neuvažuje. Jednak kvůli manželovým rodičům, jednak proto, že „útěk před tím je iluze“.
„Žili jsme na Novém Zélandu, kam odešla řada Američanů po 11. září, a i tam došlo k teroristickému útoku,“ říká Zora Vansteenkiste.
„Ani v Česku si nemůžete být ničím jistí. Můžete to tam jen snáz ignorovat. Jenže to my už kvůli Fabienne nemůžeme,“ uzavírá.
