Univerzita v USA učí jít do boje a obhájit svou pozici, říká Švejnar

Rodák z Československa přijel do USA ve svých 17 letech sám, s batohem na zádech. Nyní učí globální politickou ekonomii na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, která se tradičně umisťuje v první desítce nejlepších univerzit na světě. I po více než 50 letech za oceánem ale slovy „u nás“ myslí Česko. „Je s podivem, že na škole nepotkávám studentů z Česka víc. Přitom se ještě nestalo, že by vybraný adept nemohl přijít studovat do USA jen kvůli financím,“ říká Jan Švejnar.

Když vedle sebe postavíme absolventa české a americké univerzity, v čem se budou lišit?

Pokud bychom srovnávali absolventy těch nejlepších univerzit v USA a v Česku, můžeme určitě říct, že ti američtí budou v případě doktorského studia připraveni na špičkový výzkum i na nástup u všech typů zaměstnavatelů. Měli totiž k dispozici špičkové profesory, výuku a vybavení. U nás systém ještě standardně neprodukuje lidi, kteří jsou na světové úrovni a jsou schopni globálně soutěžit. Existují samozřejmě výjimky.

Jak se to projevuje na bakalářské a magisterské úrovni?

Americký systém dává studentovi do vínku schopnost se prezentovat, zvládat takzvané public speaking, vystupování na veřejnosti. Zároveň je to také psaní esejí, které nutí člověka zamyslet se do hloubky nad danou tematikou a umět ji prezentovat. Student například dostane nějaký citát a dají mu za úkol: Argumentujte pro či proti. A pak se hodnotí, jak dobře je schopen obhájit svou pozici. Student v USA má být připraven jít do boje, obhájit si svoje a mít zdravou sebedůvěru, že to dokáže. Tohle se zatím v Česku moc neučí, zdravá sebedůvěra se tradičně lidem příliš nevštěpuje. V západní Evropě se tyhle prvky do kurikula vysokých škol již dostávají, ve střední a východní Evropě zatím nijak zvlášť.

Na Kolumbijské univerzitě učíte globální politickou ekonomii. Jsou vašimi žáky i Češi?

Zajímavé je, že na Kolumbijské univerzitě, konkrétně na oborech ekonomie a mezinárodních vztahů, studuje víc zahraničních studentů než Američanů. Například prakticky celá elita Latinské Ameriky je vzdělaná ve Spojených státech. Studují tu i Češi, vedou si dobře, ale není jich tu moc. Jsou to spíš jednotlivci na každém oboru. Je jich tu méně, než bych očekával pro desetimilionový národ.

Čím to podle vás je?

Je to kombinace důvodů. Samozřejmě jedním je finanční aspekt, ale na druhou stranu nejlepší americké univerzity mají systém stipendií a rády říkají: Ještě jsme nebyly v situaci, že by vybraný student nemohl přijít studovat z finančních důvodů. Jinými slovy, když už si škola studenta vybere, nedostatek peněz není překážkou. Zjišťuje se příjem rodičů, a to poměrně detailně. A pokud je to nutné, může uchazeč využít možnosti stipendia, půjček nebo může při studiu pracovat. Já například jako student pracoval v knihovně.

Pak bych ale řekl, že Češi mají tendenci být rádi doma, život v Česku se jim líbí, a proto tolik nevyjíždí. No a dále je to tvrdá konkurence, kdy opravdu uchazeč musí soutěžit se studenty z celého světa. A nejde jen o studenty, ale i o učitelský sbor. Při přijímacím řízení se hodně dbá na doporučující dopisy od učitelů ze střední školy či z gymnázia a my v Česku ještě nemáme úplně nastavenou kulturu, že by každý středoškolský učitel uměl a chtěl napsat kvalitní doporučující dopis v angličtině. Nejde totiž jen o všeobecné hodnocení, ale doporučující učitel či profesor musí napsat konkrétní příklad, v čem student dosahuje či nedosahuje excelence, a srovnat jej s ostatními studenty. Je to poměrně náročné a některé učitele to může odrazovat.

Sebeprezentace a umět sepsat esej, to se učí i na technicky orientovaných univerzitách?

Ano. A dává se důraz na to, aby člověk byl schopen prezentovat technický materiál například kolegům, ale i vzdělaným laikům, třeba manažerům.

Češi jsou hrdí na to, že jejich technické vysoké školy jsou na vysoké úrovni. Dají se srovnávat s těmi v USA?

Můj dojem je, že co se týče úrovně výuky technických předmětů, jsou naše školy velmi dobré. České univerzity si ale všeobecně podle mezinárodních žebříčků vysokých škol zatím moc dobře nevedou. Mají některé velmi dobré jednotlivce a skupiny, například CERGE‑EI (Centrum pro ekonomický výzkum – pozn. red.), ale v první dvoustovce zatím nemáme ani jednu českou univerzitu. Většinou se pohybují od třístého nebo čtyřstého místa dále, což české studenty znevýhodňuje, pokud se hlásí do zahraničí na postgraduální studium nebo hledají zaměstnání za hranicemi. V těchto žebříčcích se však nehodnotí jen výuka, ale například i to, jestli jsou profesoři dané školy schopni publikovat svůj výzkum v prestižních mezinárodních časopisech, jestli jsou citováni a tak dále.

Takže diplom z Karlovy univerzity na Kolumbijské univerzitě nikoho neohromí.

Zatím příliš ne, ve světě není UK příliš známá. A je to něco, na čem by se mělo pracovat. V Česku je tato univerzita velmi prestižní a není důvod, aby nebyla prestižní i ve světě.

Tohle je ale problém i jiných zemí, že?

Ano, ale vezměme si například čínské univerzity, které také historicky nebyly dobré, avšak například Pekingská univerzita nebo Univerzita Tsinghua jsou už v první stovce. Takže dá se zařídit, aby i dříve méně známá univerzita vzkvétala a byla na špičkové úrovni.

Když český student přijde na některou z univerzit takzvané Ivy League (Břečťanová liga, představuje osm nejlepších amerických univerzit – pozn. red.), co bude úplně jinak?

Formální zřízení je podobné. I v USA funguje systém kreditů, některé předměty jsou povinné, některé volitelné a tak dále. V Americe se ale klade velký důraz na interakci profesorů a studentů. Nejlepší školy jsou i mimo Ivy League a chlubí se tím, že mají poměrně nízký počet studentů na jednoho profesora. Také mají špičkové vybavení a management. Bavíme se ale jen o těch nejlepších. Systém je vypracován tak, aby student, zvlášť pokud platí vysoké školné, dostal vysokou kvalitu. My profesoři vlastně poskytujeme studentům drahou službu, a tato služba tudíž musí být kvalitní.

V USA se univerzity řídí manažersky. Rektora vybírá externí rada a ta zadává cíle.

Když mluvíte o interakci se studenty, jak to reálně vypadá? Studenti sedí s profesory v kroužku a povídají si?

Může to tak být. Zrovna tak mohou sedět v kavárně, v kanceláři… ta interakce může být formální i neformální. Naopak menší důraz se dává na tradiční frontální výuku, kdy profesor řeční a studenti jen poslouchají. Snažíme se studenty spíš zaujmout a dostat je do konverzace s námi i mezi nimi navzájem a tuto komunikaci spíš jen usměrňujeme.

Takže vaším cílem není, aby se studenti nebavili, jak jsme na to zvyklí na našich školách, ale naopak.

Ano a já do té diskuse dodávám informace a řídím ji tak, aby se studenti museli zamyslet. Podporuji tím nezávislé myšlení. Naopak mnohem menší důraz kladu na biflování, na fakta. Ta si studenti mohou kdykoliv a rychle najít například na chytrém telefonu. Spíše je učím, jak informace chápat a jak je používat.

Můžete dát nějaký příklad, kdy se studenti místo biflování učí informace používat?

Všichni se například zpaměti učíme, že Univerzita Karlova byla založena roku 1348. Ale možná stačí vědět, že byla založena v první polovině 14. století a že univerzita v Heidelbergu je o něco málo mladší, tudíž přibližně stejně stará. Pokud se díváme na Adama Smithe jako na otce ekonomického myšlení, tak je dobré vědět, že to byl klasický ekonom a co zdůrazňoval. Ale znát přesně roky, ve kterých žil a kdy přesně napsal tu či onu knihu, to tak důležité není. To si student najde sám. Pro studenty je zásadní chápat, proč je daná postava důležitá, jak se její myšlení vyvinulo a co z jejích myšlenek nyní používáme a proč.

Co například spolupráce s místními podniky a institucemi? Jak tohle funguje na vaší univerzitě?

Na to se klade velký důraz. Studenti mají široké možnosti stáží, ale také k nám jezdí mnozí návštěvníci. Jsou to jak profesoři z jiných univerzit, tak lidé z praxe. Kolumbijská univerzita sídlí v New Yorku, takže sem jezdí přednášet lidé z Wall Street a z mnoha globálních firem, které rovněž v New Yorku sídlí. Takže přechod z akademické výuky a vědy do praxe je velice plynulý a rychlý. Ve svém kurzu mám například hlavní ekonomy velkých bank celého světa, kteří k nám chodí buď fyzicky, nebo v posledních letech se připojují online.

Jan Švejnar

profesor, Kolumbijská univerzita, New York, USA

* 1952 v Praze.
‑ V roce 1970 odešel do USA. Studoval na Cornellově univerzitě, doktorát získal v oboru ekonomie na Princetonské univerzitě.
‑ Jako profesor přednášel také na Pittsburské a Michiganské univerzitě, od roku 2012 na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Od 90. let také na Univerzitě Karlově a Akademii věd.
‑ V 90. letech spoluzaložil centrum pro ekonomický výzkum CERGE‑EI, kde stále působí.
‑ Žije v ČR a v USA. Je vdovec, má dvě děti. Miluje lyže a hory.

Foto: David Bernard

Jací jsou američtí studenti, kteří si platí školné? Dávají nějak najevo, že jsou ze sociálně vyšší vrstvy?

Povětšinou jsou všichni normální. Člověk by ani nepoznal, který z nich pochází z bohaté rodiny a který z chudší. Samozřejmě jsou i výjimky, snobové, ale těch je tu opravdu jen pár. Já si třeba pamatuji, když jsem coby mladý profesor měl asistenta, který se mnou po nocích pracoval na počítači. A ukázalo se, že je to syn jednoho z nejbohatších lidí v Americe. Když jsem se to dozvěděl, říkal jsem si, podle čeho jsem to mohl poznat? Ale snad jedině podle toho, že měl mnohem lepší tenisky, než jaké jsem si tenkrát mohl dovolit já. Jinak vypadal úplně obyčejně.

Zmínil jste, že u vás na mezinárodní ekonomii studuje víc cizinců než Američanů. Jak to všechno dohromady funguje?

Ano, jsou tu Evropani, Indové, Číňani či Brazilci a mnoho dalších národů. Univerzita je pro ně kolbiště, kde spolu soupeří, ale také se tu přátelí a získávají kolegy a kontakty na celý život. Pro americké univerzity jsou velmi důležití jejich absolventi, takzvaní alumni. To v Česku ještě moc nefunguje, ve Státech naprosto běžně. Absolventi jsou velmi hrdí na svou univerzitu, podporují ji finančně, ale i službou. Jdou na ni například udělat přednášku nebo do své firmy najímají studenty na stáže právě ze své bývalé alma mater. Anebo také slouží ve výboru, který na univerzitu tvrdě dohlíží, včetně toho, že najímá a též odvolává rektora. To je mimochodem zásadní rozdíl v tom, jak jsou řízeny vysoké školy v USA a u nás. A právě tento odlišný způsob řízení, tedy manažerský v Americe a samosprávný u nás, se pak projevuje v kvalitě a i v těch mezinárodních žebříčcích.

Přibližte to, prosím.

Americké univerzity jsou řízeny manažersky odshora dolů. Je tu absolutní svoboda myšlení, ale to rozhodně neznamená, že nemusíte nic dělat nebo že si jen tak děláte, co chcete. Ano, výzkum si můžete provádět, jaký chcete, máte úplnou svobodu, ale musíte jej být schopen publikovat ve špičkových časopisech. Když ne, tak vám univerzita buď neprodlouží kontrakt, nebo vás zaměstná jinak, protože by kvůli vašemu slabému výkonu šla v žebříčku dolů a dřív nebo později by letěl děkan, popřípadě rektor. Opravdu jsou v tomhle pravidla velmi přísná a prostředí špičkových univerzit je jedno z nejvíce konkurenčních v celé ekonomice. Školy si navzájem konkurují, platy jednotlivých profesorů se liší, jsou určeny tržní silou každého jednotlivce a většinou nejsou veřejně známé. Jestliže jedna škola v nějaké oblasti inovuje, další to hned zkouší také. Je to dravější soutěž než v mnoha oblastech průmyslu nebo služeb. V žádném případě to není tak, že profesor na kvalitní univerzitě ospale sedí v kanceláři nebo v laboratoři. Všechno je tu velmi rychlé a dravé.

Profesoři ve Státech berou svou práci jako službu studentům. Vybrali jsme si je a vážíme si jich.

To je ten manažerský způsob řízení?

Ano. Oproti tomu u nás je rektor volen akademickým senátem univerzity. Ale to jsou lidé zevnitř univerzity, takzvaní insideři – profesoři, studenti, administrátoři. Nikoli externí jedinci, kteří na univerzitu dozírají a ženou ji co nejvýše v žebříčcích. Rektor se u nás tudíž musí snažit, aby těmto insiderům vyšel vstříc, aby jim vyhovoval. Ale kdyby je příliš hnal do tvrdé mezinárodní konkurence, tak by podstupoval riziko, že si zvolí raději někoho, kdo je nebude nutit k tak obrovskému výkonu. Navíc velká část pravomocí je v rukou děkanů, kteří jsou též voleni zevnitř univerzity. A to se potom samozřejmě projevuje v těch žebříčcích. Oproti tomu v Americe volí rektora externí rada, říká se jí Board of Trustees nebo Board of Regents. Jsou to vlivní lidé, většina z nich jsou absolventi dané univerzity. Tito lidé vědí, že jejich cílem je, aby univerzita dosáhla co nejvyšší kvality a aby tak byla hodnocena. To je úplně zásadní. Protože když se vybírá rektor, tak mu tahle rada de facto řekne: Univerzita je dnes na 400. místě na světě. Očekáváme, že během pěti let bude na 300. místě. Máte k dispozici a musíte dále získat takové a takové prostředky. Jaká je vaše strategie k dosažení tohoto cíle? Co zavřete, co naopak posílíte? Budete nás průběžně informovat a za pět let si sedneme a buď se rozloučíme, nebo budete pokračovat dál. A samozřejmě rektor v tu chvíli musí rychle začít pracovat na tom, aby se škola dostala v žebříčku výš.

Říká se, že na amerických školách studenty neustále motivují, aby byli ambiciózní a kariérně šli co nejvýš. Cítíte to i vy?

To ano. A studenti se velmi rozvíjejí už kontaktem s ostatními ambiciózními spolužáky a tím, co dělají dohromady, ať už je to sport, nebo nějaké zájmové aktivity. Profesorský sbor tomu velmi napomáhá.

Zmínil jste sport, což je pro USA takový fenomén. Je skutečně pravda, že každý student na americké univerzitě musí dělat při studiu nějaký sport?

Je to tak. Pramení to z toho, že školy takzvané Ivy League na východním pobřeží USA mezi sebou pořádaly četná sportovní utkání. Byla to sportovní liga, proto Ivy League. A sport jako tradice na těchto univerzitách zůstal. Na většině z nich platí povinnost, že student musí dělat alespoň jeden sport, absolvovat jeden sportovní kurz, byť třeba jen golfu nebo v Kalifornii kdysi začalo frisbee. Bez toho vás nepustí k promoci. Měl jsem třeba kamaráda, který splnil všechny předpoklady, doufal, že ho od sportu osvobodí, ale nakonec skutečně musel přes léto hrát golf, aby mohl studium zakončit.

Investice do vzdělání

Stáhněte si přílohu v PDF

Řekl jste, že profesoři v USA svou práci berou tak, že poskytují službu studentům. To je zajímavý paradox proti Česku, kde jsou profesoři vůči studentům nadřazení a někdy má student spíš pocit, že je svými požadavky obtěžuje. Jak se tenhle přístup konkrétně projevuje?

Ano, my jsme služebníci. Našich studentů si vážíme, vybrali jsme si je a víme, že jsou velmi schopní, protože právě na základě meritu, tedy zásluh, jsme je přijali. Chceme je zároveň posunout co nejdál. Na té nejvyšší, doktorandské úrovni, si přejeme, aby byli lepší než my sami. Snažíme se je tedy nasměrovat tak, abychom později byli rádi, že nás náš student překonal, a to například v kvalitě výzkumu, kdy objeví ještě něco většího než my. Toho se snažíme docílit a celý ten systém je takto nastavený. Když jste pak seniorní profesor, vyzdvihuje se, že jste vychoval tu či onu významnou osobnost ve vašem oboru.

A vám se podařilo vychovat studenta, který je lepší než vy?

Ano, rozhodně. Dokonce s jedním stále spolupracuji, je nyní profesorem na Kalifornské univerzitě v Berkeley.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Investice do vzdělání.