Pandemie covidu-19 jako dobrá škola, jak to už nikdy nedělat

Uplynuly tři roky od chvíle, kdy začaly z Číny přicházet zprávy o nové, zatím neznámé nemoci. Zpočátku nevinnou informaci (koho fakticky ve střední Evropě zajímá, co se děje lidem na druhém konci světa) následovaly roky noční můry. Roky, kdy se politický systém ohýbal tak, jak to nikdo v novodobé historii neviděl. Roky, kdy byla omezována svoboda pohybu i slova. Kdy se lež a dezinformace staly mainstreamem v zájmu dobra. A také doba, na které se dalo vydělat nejvíc od „báječných“ devadesátek.

Léta s covidem jsou spjata s těžkou asketickou masírkou, kdy byl zakázaný nejen zpěv a jakákoliv zábava, ale vlastně jakýkoliv osobní styk. A to vše kvůli nemoci, o níž bylo poměrně záhy zcela zřejmé, že hrozí především imunitně oslabeným lidem a celková úmrtnost se pohybuje maximálně v jednotkách procent (nakonec šlo ve vyspělých zemích o desetiny procenta). Jen pro informaci později narozeným, v 90. letech tu byla hrozba nákazou virem HIV a také tady tehdy vládly obavy ze snadného přenosu nákazy, třeba i podáním ruky, a kdy tehdejší úmrtnost dosahovala sto procent.