Zchudnout kvůli záchraně planety? Nesmysl, lidé mají přirozenou touhu po stále větším bohatství

Klimatická katastrofa je vážná hrozba a skutečně nastane, pokud nesnížíme emise téměř na nulu. Ale není pravda, že se kvůli tomu musíme rozhodnout pro nerůst ekonomiky, tedy vzdát se dalšího a dalšího bohatnutí. Naopak – zelená transformace se bez růstu a inovací nemůže podařit. „Na první pohled to může znít jako sci-fi. Ale přesně tímto způsobem v minulosti došlo i k jiným transformacím,“ říká v rozhovoru s HN Alessio Terzi, ekonom Evropské komise. Nedávno na americké Harvardově univerzitě vydal knihu, v níž varuje před těmi, kdo v zájmu ochrany planety chtějí, aby se lidé zásadně uskromnili. „Jak by bylo možné něco takového prosadit? To by nešlo nejen v demokracii, ale nezvládla by to ani žádná diktatura. Na snížení emisí tedy musíme jít jinak,“ tvrdí Terzi.

Jsou odborníci, podle nichž lze emise dostatečně snížit, jedině když ekonomika přestane růst. Vy to odmítáte. Proč?

Může se zdát, že na tomto argumentu něco je, protože historicky vzato byl růst vždy doprovázen zvyšováním množství emisí. Ve skutečnosti jde ale o nepochopení toho, co hospodářský růst vlastně je. Existoval už před tím, než lidstvo začalo využívat fosilní paliva, byť byl velmi slabý. A může pokračovat i poté, co se fosilních paliv zbavíme.

Martin Wolf, hlavní ekonomický komentátor Financial Times, napsal, že i kdybychom se nakrásně rozhodli pro nerůst, stejně by to nestačilo k zásadnímu snížení emisí téměř na nulu. To je tedy i váš pohled?

Ano. Jak píše Wolf, kdyby ekonomika úplně přestala růst, emise by se snížily jen o 40 procent do roku 2050 místo potřebných téměř 100 procent. Takže aby mohl nerůst fungovat, ekonomika by se musela výrazně zmenšit. V případě bohatých zemí by to muselo být asi o 60 procent. Takže naše životní úroveň by musela klesnout zhruba o 60 procent. To by znamenalo návrat někam do 19. století. Jak by bylo možné něco takového prosadit? To by nešlo nejen v demokracii, ale nezvládla by to ani žádná diktatura. Na snížení emisí tedy musíme jít jinak. Řešením je zásadní pokrok v inovacích.

Proč je tedy představa, že ekonomika by už neměla růst, v některých kruzích tak populární?

Myšlenka, že by lidé měli žít jen z toho, co opravdu potřebují, a potlačit další touhy, je velmi stará. Psal o ní Platon, je přítomna v křesťanství, buddhismu a podobně. Ale můžeme tyhle argumenty otočit: to, že se o nich mluví tisíce let a lidé stejně pořád dokola touží po uspokojení daleko širších materiálních tužeb, ukazuje, že se asi zítra nevzbudíme a neřekneme si – kvůli hrozbě změn klimatu se úplně změníme a všichni začneme žít na základě principu soběstačnosti. V poslední době jsou představy o nerůstu poháněny panickou reakcí. Je totiž pravda, že změna klimatu je velkým nebezpečím a jeho zvládnutí bude obtížné. Lidé správně říkají, že pokrok v tomto boji je příliš pomalý. Řešením však není snění o utopickém uspořádání společnosti, ale mnohem větší důraz na investice a technologie.