Také zvířata mají své dny. Plné stresu a strachu. Někdy o obavách svého zvířecího mazlíčka víte, jindy ale přijdou zcela nečekaně. Například když se přestěhujete a postavíte tříletého labradora Maxe před výzvu s názvem průhledné schody. Místo vyběhnutí přichází panická hrůza. Pes se klepe a ke zdolání pár stupínků nepomáhá nic – ani pamlsková motivace.
„Nosili jsme do patra třicetikilového labradora. Pomohl až postroj, se kterým jsme ho nadlehčovali. S jeho pomocí si Max ověřil, že schody bezpečně vyleze sám, a od té doby po nich radostně běhá,“ vypráví svůj zážitek s panickým strachem čtyřnohého člena rodiny Magda Přerostová.
Podle psího psychologa Pavla Bradáče zafungoval v tomto případě postroj pravděpodobně proto, že pes získal jistotu v pohybu. Majitelé se intuitivně zachovali tak, jak je to žádoucí.
„V podobných situacích se vždy snažím, aby pes dělal vše dobrovolně, zaměřuji se na motivaci. Tedy aby měl pocit, že má situaci pod kontrolou, protože právě pocit ztráty kontroly je to, co jej stresuje,“ nastiňuje.
„Potíž je v tom, že pokud budu opakovaně psa vystavovat stresu z nějaké konkrétní situace, bude se stres postupně zvyšovat. Situace může dojít až do takové úrovně, kdy paniku vystřídá agresivní chování zvířete,“ varuje psí psycholog.
Mhouření očí jako signál
Panika či panické chování je u psů jednou z forem projevu strachu. Dalšími mohou být vrčení, agrese či různé komunikační signály, kterými dává zvíře najevo, že se necítí příjemně. „Patří mezi ně mhouření očí, olizování pysků, sedání si, odvracení hlavy, posouvání uší dozadu, ale také nekonečné očichávání některých míst na vycházce, někdy i tahání psa za vodítko či některé způsoby štěkání,“ vyjmenovává Pavel Bradáč.
Vrčení, či dokonce agrese jsou podle něj také způsoby komunikace, kterými zvíře říká: „Prosím, nedělej to, co děláš. Bojím se toho, a když nepřestaneš, budu bojovat o svůj život.“
Potlačování vrčení či agrese je přitom cesta k ještě agresivnějšímu psovi. „Psi se nesnaží ovládat domácnost a lidi, ale chtějí se stejně jako lidé cítit v bezpečí. Někdy to jinak neumějí dát najevo nebo mají zkušenost, že člověk na slabší signály nereaguje,“ vysvětluje psí psycholog.
Možných věcí či situací, kterých se pes může bát, je velké množství: od problematických povrchů přes zvuky až po pohybující se předměty. Strach může přicházet ale i kvůli chování lidí.
„Například pohlazení vnímají psi příjemně. Stresují je ale některé pohyby člověka jako třeba chůze proti psovi, předklon, natažení ruky nad psa, pohled do očí, braní do náruče či hlazení z odvrácené strany,“ zdůrazňuje expert na psychologii psů.
Nepřijde, nechce být pohlazen
Velmi častý je strach zvířete z pohybu rukou, což se projeví například při veterinárním ošetření či při úpravě srsti. Podle Pavla Bradáče bývá často příčinou agrese i neposlušnosti. „Například psi někdy nechodí na přivolání proto, že na konci nenastává příjemný prožitek. Majitelé se je jen snaží manipulovat, aby poslechli, ale libé pocity pohlazení či odměny už nenásledují,“ říká.
Pokud majitel respektuje stres psa, pamlsková motivace pomůže vždy. Jestliže si ale pes pamlsek nevezme, znamená to, že je zvíře v příliš velkém vypětí, a je tedy nutné zklidnit ho – je dobré od psa poodstoupit, změnit polohu, ztišit hlas a eliminovat okolní hluk. Zkrátka jednat s ohledem na konkrétní obavu zvířete.
Bradáč vysvětluje, že pokud se pes bojí pro něho nebezpečných schodů, například kluzkých či průhledných, lze to řešit tím, že chůzi s ním začnete nacvičovat na jiných, bezpečnějších schodech. „Podobné je to i u jiných stresů. Pokud chci psa naučit mít rád ohňostroje, měl bych začít s velmi tichými zvuky, přidávat pamlsky a postupně hlasitost zvyšovat. V tomto případě mám velmi dobrou zkušenost s použitím nahrávek a kvalitní reprosoustavy,“ uvádí.
Zbavovat psa strachu vyžaduje znalost komunikačních signálů, trpělivost a předně víru ve zdárný obrat. „Nečekejte výsledek za dva dny, někdy trvá řešení i několik týdnů,“ vzkazuje psí psycholog.
Kočka hroutící se z chlupatých věcí
Stres se nevyhýbá ani kočkám. Ty jsou obecně bojácné, lekavé, nedůvěřivé a nemají rády změny, protože ty pro ně představují potenciální nebezpečí.
„Většinou se setkávám u koček s běžnými strachy, jako je třeba obava z koštěte, vysavače, tyče, bot, deky. To vše bývá často spojeno s nějakým traumatem a s předchozí negativní zkušeností. Už jsem se ale setkala s kočkou, která měla nevysvětlitelný strach ze všeho chlupatého,“ líčí příběhy ze své praxe kočičí psycholožka Klára Nevečeřalová.
„Podotýkám, že to byla kočička, které nikdo nikdy neublížil a byla s paničkou od koťátka. Panička na to přišla tak, že kočičce koupila ovčí kůži, aby se jí na ní hezky spalo, a kočka se z toho zhroutila.“
Takovéto situace může majitel řešit buď tak, že respektuje strach zvířete a vyhýbá se používání věcí, které ho stresují, nebo se pomalými krůčky snaží strach odbourat.
Projevy strachu a úzkosti mohou být u koček různé. „Většinou je to ale buď nechuť jíst, nebo naopak přemíra potravy. Častým příznakem je, že je kočka jakoby bez nálady a méně si hraje. Některé kočky mohou být i agresivní. Stres se také často u koček projeví zánětem močových cest,“ uvádí kočičí psycholožka a připomíná, že u koček vlivem stresu také často dochází k takzvanému obrannému zatmění mozku.
Stáhněte si přílohu v PDF
„Kočky totiž mají selektivní sluch a zrak a v momentě, kdy se dostanou do velkého stresu a vyletí jim adrenalin, přestávají vnímat realitu a přepínají se do režimu bojuj, uteč, nebo zmrzni,“ říká expertka na kočičí duši.
„A právě to je často nevyzpytatelné, protože v tomto stavu nás některé kočky mohou pokousat – režim bojuj. Mohou před námi utíkat, protože nás nepoznávají – režim uteč –, anebo prostě ztuhnou a čekají to nejhorší – zmrznou,“ vysvětluje Klára Nevečeřalová.
„Ve své praxi také pozoruji, že je velká část koček odstřižená od jiných lidí, než jsou jejich majitelé. Každý nový člověk je pak pro ně potenciálním nebezpečím. Přijde návštěva a kočka letí pod postel nebo pod gauč. V momentě, kdy by v kotěcím věku na návštěvu chodili různí přátelé a vždy přinesli nějakou dobrotu nebo hračku, majitelé by v budoucnu měli sebevědomou kočku, která nemá problém s kontaktem s dalšími lidmi,“ radí Klára Nevečeřalová.
Článek byl publikován ve speciální příloze HN Život se zvířaty.
