Jak vznikl nápad propojit celou republiku turistickou trasou?
V roce 2019 jsem byl v Bhútánu, šel jsem Snowman Trek, což je jeden z nejtěžších dálkových treků světa. Jde o téměř měsíc dlouhou cestu Himálajem, která je kvůli vysoké turistické taxe komplikovaná i z finančního hlediska. Trek protíná Bhútán napříč, tak mě napadlo, že by bylo zajímavé připravit takovou trasu a napsat o ní knihu i u nás. Na podzim jsem se vrátil domů, domluvili jsme se s nakladatelem a už jsem na tom začal pracovat. Pochopitelně jsem ale neměl ani tušení, že do toho přijde covid. Když se tak stalo, došlo mi, že cestovní ruch půjde tak trochu „do kytek". Sám mám cestovní kancelář a tušil jsem, co mě čeká. Rok 2020 jsem tedy věnoval tomuto projektu a připravil jsem první dvě trasy, Severní a Jižní stezku. K oběma vyšly v následujícím roce i dvě knihy se stejným názvem. Překvapil mě obrovský zájem. Rok 2021 byl u nás doslova boomem dálkové turistiky. Když tolik lidí najednou začalo objevovat Česko, celé to najednou naplňovalo myšlenku, ke které měl projekt skutečně vést.
Dá se říct, že nás museli izolovat od zbytku světa, abychom poznali, co tu máme za krásy?
Jak se říká, pod svícnem je největší tma. Osobně jsem hodně cestoval celý život, nikdy jsem ale turistiku po Česku nezanedbával. Myslím, že by to tak měl dělat každý. Knihami jsem chtěl dát lidem inspiraci, případně něco jako návod, jak to celé absolvovat. Pro spoustu lidí může být můj projekt jen zamyšlení k nějakým občasným výletům, objevování. Trasy jsou připravené tak, aby byly přístupné pro všechny, aby etapy byly naplánované stylem, že každá končí v místě, kde se dá ubytovat. Můžete si putování nastavit podle vlastních potřeb a sil po víkendech, etapách, čtyřdenních úsecích, absolvovat trasy postupně. Teprve až budete mít za sebou celou stezku, přijde ten nejhezčí okamžik, kdy si můžete říct: „Tak, teď jsem přešel, přejel na kole nebo částečně prosvištěl na lyžích celé Česko a vím, kde začíná a končí." To mi přijde na celé věci zajímavé.
Když řeknete „udělal jsem Severní a Jižní stezku“, znamená to, že jste si každý metr prošel a po cestě sepisoval, kudy se dá jít, či nejít?
Nejdřív jsem si připravil hrubý koncept trasy. U Severní stezky, která je nejdelší a nejtěžší, jsem chtěl, aby propojovala nejzápadnější a nejvýchodnější body. Mým cílem bylo, aby vedla po kopcích, přes vrcholy, aby byla co nejvíc horská a přírodní. Protože jsem mnoho míst znal, připravoval jsem postupně rešerše a texty do knihy. Přitom zároveň zjišťoval, co se kde děje, co se změnilo, objevoval historické i přírodní souvislosti, rozšiřoval si obzor a postupně vše ladil. Až poté jsem vyrazil do terénu. Bylo to v roce 2020. Kniha je z velké části fotografická, takže jsem v terénu potřeboval plnit hned několik úkolů najednou. Posoudit trasu, zdokumentovat, nafotit ji tak, aby to bylo hezké. Bylo to tedy náročné, musel jsem s sebou vozit techniku a vše přizpůsobovat zároveň i počasí.
Via Czechia oslovila veliké množství lidí. Každý ji může užívat dle svých potřeb.
Co se spustilo, když vyšla první kniha?
Pro mě se nestalo nic zvláštního, kromě toho, že se opravdu hodně prodávala. Kniha o Severní stezce oslovila velké množství lidí, patří stále mezi nejprodávanější, z čehož mám velkou radost já i nakladatelství. K tomu postupně vycházejí další knihy. Tou poslední je Centrální stezka, ta vyšla v dubnu, je to v pořadí čtvrtá kniha, a teď pracuji na trase Českomoravské stezky. Bude trochu jiná v tom, že vede po historické hranici, jež se dotýká lehce problému soužití Moravanů a Čechů a určení, kudy přesně hranice prochází. Chtěl jsem to pojmout naprosto neutrálně, pro mě je hranicí historicky vymezená trasa, kterou budu kopírovat, sledovat a připravovat tak, aby byla pro lidi zajímavá. Jde o tisíc let starou hranici a vede často úplně mimo cesty. To je tedy práce na páté knize a poslední kniha bude o Českém Slezsku, Stezka Slezskem, ta je v plánu na příští rok.
Čekal jste tak obrovský zájem Čechů vydat se na putování kolem celé republiky?
Nečekal. V roce 2021 jsem poskytl mnoho rozhovorů, to je všechno příjemné, na druhou stranu si myslím, že je to taková vlna přirozeného mediálního zájmu. Nejdůležitější je, že Via Czechia nějakým způsobem takové množství lidí opravdu oslovila a každý ji může využívat podle svých potřeb. Samozřejmě láká i cizince. Každý člověk má jinou motivaci. Jeden kluk ji dokonce celou běžel. Přeběhl nonstop Severní a Jižní stezku za 30 dní. To byl obdivuhodný výkon.
Máte nějakou zpětnou vazbu od lidí, kteří absolvují Via Czechia?
Založil jsem facebookovou stránku a sociální sítě vám vždy nějakou zpětnou vazbu dávají. Chodí mi maily, poděkování, pochvaly za skvělý nápad. To mě samozřejmě těší, zároveň se o vše musím dál starat. Všechno dělám z vlastních prostředků a ve volném čase. Aktualizuji itinerář, těch kilometrů, které lze díky Via Czechia ujít, už je přes deset tisíc. Když sečtu všechny trasy, pěší, vodácké, cyklistické i lyžařské, je to velké číslo. Máme už vlastní rozcestníky, které se teď aktuálně umisťují na trasách. Některé musím přimontovat osobně, jindy jednám se starosty obcí. Někdy je to boj s časem, komunikace s obcemi, ale z velké části jsou všichni vstřícní. Věřím, že pro mnoho putujících je radost narazit na rozcestník a ověřit si, kolik jste ušel, co vás ještě čeká a že jdete správným směrem.
Jan Hocek
Vystudoval tělocvik a biologii a už za studií začínal jezdit jako průvodce s cestovkou, později se dostal na pozici „skauta“, což znamenalo v devadesátých letech objevování světa pro české turisty. Cestoval na Nový Zéland, do Polynésie nebo na Aljašku. „Bylo to takové objevování světa a příprava programů pro dobrodružně laděné zájezdy,“ říká s nostalgií.
Souběžně s tím vydal knihu Nejhezčí túry světa, kde se mu podařilo sesbírat 18 z jeho pohledu nejhezčích dálkových tras po celém světě. V neposlední řadě stojí za stezkou Via Czechia.
Více na viaczechia.cz
Na začátku jste byl se svým nápadem sám. Přibyli vám po velkém úspěchu spolupracovníci?
Nemám žádné zaměstnance, ale na Via Czechia se nabalují různé příjemné spolupráce a aktivity. Ať už jsou to mapy, další knihy nebo rozcestníky. Vznikla taková síť „přátelských míst", kde se přihlašují lidé, kteří by chtěli například poutníky ubytovat. Setkat se s nimi, poznat je. Na našem webu taková místa dáváme do map. V zahraničí se jim říká Trail Angel. Přišlo to k nám z Ameriky, kde běžně fungují na dálkových trasách. Rozdíl je v tom, že americké dálkové treky se jdou na jeden zátah. Musíte vyrazit třeba v květnu, abyste do prvního sněhu dorazili do cíle. Když jste Trail Angel, víte že v určitém období vám tam bude proudit větší množství lidí. Zároveň víte, že se to převalí a pak budete mít klid. U nás je to jinak, chodí se pořád, různými směry a některé úseky v zimě. Přesto se ozývají další a další nadšenci.
Jak je to u nás s volným tábořením? Když najdu hezké místo, můžu tam rozložit stan a přespat?
Je to trochu právní džungle, ale malinko už se v tom udělalo jasno. Pokud někde přes noc bivakujete, můžete využít lesy, státní pozemky, nesmíte rozdělávat oheň, odhazovat odpadky a to místo je potřeba opustit ve stavu, v jakém bylo. Prostě večer přijít, vyspat se a ráno odejít. Přísná výjimka patří pro České Švýcarsko, kde se nocovat venku nesmí. Není to ideální stav. Bylo by určitě pohodlnější vědět předem, kde složíte hlavu. Uvítal bych více veřejných tábořišť i útulen. Věci se ale už pomalu posouvají správným směrem.
Často musíte jednat s lidmi v různých částech země, v malých městech, obcích. Nenarážíte někdy na to, že nám tady „nějaký Pražák“ nebude nic vykládat?
Jsem sice Středočech, ale je to tak. V okamžiku, kdy zjistí, že ten „Pražák“ to tam zná, ví, o čem mluví, se ledy prolomí. Byl jsem například v jedné obci na večeři, zapovídal se s hostinským a ten mi řekl, běžte se podívat támhle za mez. No a tam jsem zjistil, že je tam hraniční kámen, o kterém skoro nikdo neví a je památkově chráněný. Na mapách o něm není žádná zmínka. Když přijdete s tím, že děláte nějakou dobrou věc, která prospěje všem, otevřete si dveře a lidé jsou rázem mnohem vstřícnější. Je to různé, někde se ty ledy prolamují těžko, jinde to jde samo, někde narazíte na zeď.
Jsou lidé na stezce víc turisti, nebo poutníci?
To je na akademickou diskusi. Osobně si myslím, že průřez je velký. Na jedné straně je sportovec, který honí čas a má špičkové vybavení. Pak jsou instagramoví cestovatelé, kteří vyrazí a formou příspěvků sdělují každý den zážitky. Další jsou ti, kteří nepotřebují sdělovat nikomu nic a jdou si podle sebe. Facebook pro ně neexistuje a těch je strašně moc. Beru to tak, že turista vyzobává zajímavosti. Chce poznávat, zajímají ho hrady, přírodní rezervace, chce si udělat fotky, chce se domů vrátit s konkrétním poznáním, rozšíří si obzory. Poutníka mnohem víc zajímá cíl, kam jde, a je mu víceméně jedno, kudy jde. Nepotřebuje atrakce.
Stáhněte si přílohu v PDF
Která z tras je vaše srdeční?
Na to se složitě odpovídá. Teď žiji česko‑moravskou. Na začátku jsem žil tou severní. Centrální vede přes Vlašim, kde jsem vyrůstal, jižní zase přes Šumavu, kam jsem jezdil jako dítě na Modravu. Nejvzdálenější je mi slezská. Pro Středočecha už je vlastně Slezsko zahraničí. Přesto každému doporučuji, aby Slezsko zažil. Je tam mnoho nedoceněných míst a je národnostně pestré.
Co byste vzkázal všem, kteří se teprve chystají vydat na Via Czechia?
Hodně lidí se mě ptá, kde je to nejhezčí. Takhle bych k tomu nepřistupoval. Je důležité, aby si každý prošel nějakou etapu celou a pak si ten svůj nejhezčí kousek našel. Pro každého je totiž nejhezčí něco jiného. Doporučuji podívat se na mapu, zamyslet se, připravit se, vyrazit. Pak se uvidí.
Článek byl publikován ve speciální příloze HN Dovolená nejen v Česku.
