Masarykovo náměstí v Třeboni vypadá jako z klasické české pohádky. Lemují jej zdobné barokní štíty měšťanských domů, fasády hrají pastelovými barvami. Uprostřed nechybí kašna ani mariánský sloup, dokonce i historická lípa coby národní symbol je tu v dohledu. Chybí snad jen trhovkyně v krojích, a obraz tradiční jihočeské obce by byl dokonalý.

Ještě donedávna idylu rušil dům číslo 105, respektive to, co se skrývalo za jeho růžovou fasádou. Byl to neutěšený, temný prostor, který přímo volal po opravě.

Měšťanský dům z druhé poloviny 16. století stojící na podlouhlé středověké parcele se vrátil restituující rodině počátkem 90. let. Objekt byl ve značně zanedbaném stavu, bez většiny původního vybavení a interiérových prvků. Štuky i omítky měl oprýskané, poznamenané plísní a časem. Střecha, okna i dlažba vnitrobloku byly zralé na výměnu.

Měšťanský dům číslo 105 měl ale štěstí. Jeho restituentem se stal Alexander Korb, vnuk původního předrevolučního majitele a zároveň vystudovaný inženýr.

„Ten dům se vlastně dostal ke mně. Rodina mého dědečka v něm žila před více než sto lety, tatínek se tu narodil, já jsem v něm ale se svými rodiči nikdy nebydlel,“ říká Korb.

V padesátých letech byl dům majetkově vyvlastněn státem, který pro něj ustanovil národního správce, a Korbům byl vrácen až po roce 1989. „Byl ve značně zuboženém stavu, v dobách socialismu do něj nikdo neinvestoval, což je paradoxně možná dobře, protože díky tomu se dům dochoval ve své původní měšťanské formě,“ uznává Korb.

Divadlo kvůli klenbě

Korb už odmalička společně se sestrou poslouchal vyprávění tatínka o jeho dětství a studentském životě v prvorepublikové Třeboni, se všemi historickými souvislostmi, včetně pozdější válečné i poválečné doby.

„Tak nějak se v čísle popisném 105 přirozeně zapustil i můj kořínek třeboňského patriotství, takže jsem se svým blízkým, ale především sám sobě zavázal, že dům postupně opravím,“ vzpomíná Korb na rok 2003, kdy začal o rekonstrukci poprvé vážně uvažovat.

V té době si ale skutečnou délku a náročnost projektu uvědomoval jen přibližně. Jeho představu, jakým směrem se projekt bude ubírat, ovlivnilo, až když nechal projekt detailně prošetřit a zaměřit v rámci stavebněhistorického průzkumu. V přízemí zadního domu v místě prapůvodní stáje, v prostoru zbaveném všech vestaveb, komůrek a příček, se objevila jednoduchá klenba v celé šíři dvora. Evokovala vizi velkého prostoru jeviště s hledištěm otevřeným do dvora volně pod širým nebem. A právě tato klenba ovlivnila celou budoucí koncepci rekonstrukce i současnou funkci domu.

Korbovi, který má k umění blízko, bylo jasné, že tento prostor chce věnovat právě současným umělcům. K představě jeviště majitel ještě přidal vizi výstavního prostoru v historickém krovu hlavního domu, kde je rozložitá půda vhodná právě pro zřízení galerie.

S rekonstrukcí pomohli i synové

Jedna z prvních otázek, nad kterými začal Alexander Korb přemýšlet, byly možnosti financování rekonstrukce. Měl štěstí, protože ve spleti informací o různých dotacích náhodou narazil na zmínku o takzvaném Indikativním seznamu Světového dědictví UNESCO, který obsahoval podporu vybraných kulturních památek v krajinné památkové zóně Třeboňská rybniční krajina. Na seznamu byl přímo uveden dům číslo 105. Z Integrovaného regionálního operačního programu chtěl Korb získat na opravu dotaci 30 milionů korun, zbylých pět milionů měl doplatit z vlastních zdrojů.

Pro projekt divadla se postupně nadchlo více než čtyřicet příznivců nejenom z Třeboně a okolí a začalo na něm pracovat. Jak majitel domu říká, dali tomu vše, často šli za hranici své profese i vzdělání. Přestože se do lhůty na schválení dotace připletly vánoční svátky, termín se stihl. Pak se zhruba rok nedělo nic, všichni čekali na výsledek hodnocení. Dotaci projekt nakonec získal, a tak se po složitém výběru generálního dodavatele v květnu 2018 začalo stavět.

„Moje rodina, žena i oba synové, jsou již zvyklí, že jakmile se do něčeho pustím, nelze jinak než to se mnou vydržet. A to asi nejenom proto, že jsem ve znamení Býka. Samozřejmě mě všichni hodně podporovali, hlavně ve chvíli, kdy hrubé stavební práce byly v plném proudu, já jsem byl hospitalizován a s lékaři čekal, jak to se mnou dopadne,“ vzpomíná Korb. Především díky osobnímu nasazení staršího syna Kryštofa se realizace nezastavila. Syn vložil do projektu kus svých technických myšlenek a estetického cítění. Mladší syn Prokop zase jako muzikant a producent nyní pomáhá doplňovat program hudbou především současné mladé generace.

Potíže představoval generální dodavatel

Jak Korb říká, jednoznačně největším oříškem celé rekonstrukce byla stavební firma coby generální dodavatel stavby.

„Nikdy jsem si nedokázal představit, co se všechno během stavby může odehrát, když požadujete, aby se řádně naplnila vysoutěžená smlouva. S dodavatelem a některými jeho subdodavateli jsme zažívali tak absurdní situace, že kolegové navrhovali, když už stavíme to divadlo, zaměnit zápisy z jednání za námět na scénář k divadelní hře s názvem Kontrolní den stavby a podtitulem – Děj, místo a prezenční listina nejsou smyšlené,“ říká s nadsázkou Korb. „Jen díky perfektní spolupráci architekta, projektanta a statika, včetně památkářů dotační agentury, a pochopení lidí z Integrovaného regionálního operačního programu se dílo podařilo dokončit,“ dodává Korb.

Díky podcastu Bruselský diktát pochopíte, že pro nás Čechy má mnohem větší význam dění v Evropě než v Praze a v Česku vůbec. Celé díly poslouchejte na

Bez dotací by dům kultuře nesloužil

Ambicí současné Stopětky, jak se domu mezi Třeboňskými říká, je být prostorem pro umění – zastřešuje galerii a open air divadelní scénu ve dvoře, kterou lze snadno proměnit v koncertní pódium nebo letní kino. Zároveň jde o jediné stálé letní kino v Třeboni. Připravují se tu výstavy současného umění ve spolupráci se začínajícími i zavedenými autory, divadelní představení pro děti i dospělé. Korb a jeho tým dává prostor alternativní hudební produkci.

Cílem Stopětky také je, aby tu umění přímo vznikalo – nabízí proto tvůrčí rezidence, jejichž výsledkem jsou unikátní umělecké počiny. „Stopětka je živým místem, přirozeně tak přitahuje studenty, kteří se zapojují jak do programu, tak do každodenního provozu. Loni jsme se snažili především celý prostor uchopit a vyzkoušet si ho po produkční i technické stránce. Teď se více soustředíme na práci s publikem,“ říká Korb. Rekonstrukce se tak zdařila, že byl projekt nominován na cenu Národního památkového ústavu Patrimonium pro futuro v kategorii konverze památek. Velmi pozitivně hodnotí projekt i sami památkáři. „Mezi zvlášť vydařenými novými vstupy je možné jmenovat zadní venkovní kovové schodiště, pohledově upozaděnou jevištní techniku, vrata umožňující variabilní uzavírání krytého jeviště se zákulisím i úpravu okenních výplní bočního dvorního křídla,“ píše v hodnocení projektu Národní památkový ústav.

Proměny Česka

Stáhněte si přílohu v PDF

Jak Korb říká, systém dotací na obnovu a záchranu památek je správná cesta. Co by se ovšem mohlo změnit, je kromě množství a rychlosti financování i kontinuita vypisování výzev. Měly by se více rozprostřít v čase. „Stavební a projekční, ale i umělecké kapacity by se využívaly rovnoměrně, a ne nárazově při startu nových dotačních programů, kdy nastane jejich násobná poptávka,“ apeluje Korb.

Zároveň by ocenil, kdyby existoval nějaký systém veřejných informací o stavebních a dalších firmách, které se hlásí do výběrových řízení. Byly by v něm uveřejněny i prohřešky a maléry dodavatelů, o kterých se jinak člověk nedoví. Jedním dechem ale Korb dodává, že bez dotace z Evropské unie by takto čistě kulturní centrum realizovat nemohl. Investice do domu by se mu musela vrátit, a proto by v němu provozoval spíš penzion s restaurací. „A představa objektu sloužícího čistě umění by asi zůstala pouhou vizí,“ říká s uznáním Korb.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Proměny Česka.

Proměny Česka