Před pár lety, už po ruské anexi Krymu, jsem byl na reportáži v Litvě. Jedna tamní diplomatka, která mi pomáhala zařizovat rozhovory s vládními představiteli, se – anglicky – podivovala, že mezi jazyky, které jsem schopen používat, je i ruština. „Musíme znát jazyk našeho nepřítele,“ odpověděl jsem jí s úsměvem rusky. Oba jsme ale trochu ztuhli. Tak otevřeně a nahlas popsat někoho, koho chápeme jako hrozbu pro sebe i pro svoji zemi, nebylo v té době zvykem ani pro diplomata, ani pro novináře.

Zbývá vám ještě 90 % článku
Číst dál za 40 Kč na první dva měsíce
Nebo zkuste předplatné bez reklam a s mobilní aplikací za 80 Kč.
Máte již předplatné? Přihlaste se