Usnuli v ruštině, probudili se v ukrajinštině. Odpor proti jazyku okupantů může být po válce problém, říká expert

Málokterý zahraniční pozorovatel zná postsovětský prostor tak dobře jako Thomas de Waal. Po studiu ruštiny a moderní řečtiny v Oxfordu dlouho pracoval jako zpravodaj v Rusku, je autorem několika knih o Kavkazu a jeho konfliktech a v současné době pracuje pro nadaci Carnegie, nezávislý think-tank, který sídlí ve Washingtonu. Letos vyšel jeho anglický překlad ruského básníka Osipa Mandelštama.

De Waal bydlí v severním Londýně, ale kořeny má v místech, která dnes trpí válkou. Rodina jeho babičky pocházela z Oděsy u Černého moře. Šlo o bohaté židovské obchodníky s obilím. Dříve se v Oděse mluvilo běžně rusky, tamní občané ale po loňské invazi řeč nepřítele dobrovolně opustili. V některých nyní okupovaných oblastech to však podle de Waala bude v případě osvobození daleko složitější. „Nebude to jednoduché, ale bude nutné akceptovat ruštinu jako jazyk každodennosti a odmítnout ruštinu jako jazyk hegemonie, jazyk okupanta,“ říká de Waal.