Česká národní banka oznámila, že ve snaze snížit náklady měnové politiky nebude bankám na jejich povinných minimálních rezervách (PMR) vyplácet žádné úroky. Dosud tyto rezervy úročila sazbou na úrovni repo sazby. Pro banky je to zpráva zjevně špatná, nicméně znepokojení by měla vyvolat i u těch z nás, kteří nemají s bankami vůbec nic společného.

Rezervy kterékoli banky u ČNB jsou peníze, které banka drží v ČNB na svém „běžném“ účtu. Z nich hradí každodenní klientské převody do jiných bank a naopak do svých rezerv ukládá peníze, které jí přišly díky klientským převodům z jiných bank.

Povinná minimální rezerva pro onu banku je pak suma, kterou musí mít na svém běžném účtu v průměru za uběhlé zhruba měsíční období. Tuto sumu stanovuje ČNB každé bance předem podle určitého vzorce.

Od července 2001 doposud ČNB bankám zůstatky na jejich běžných účtech v ČNB až do výše jejich PMR úročila repo sazbou (zůstatky nad PMR úročeny nebyly). Repo sazba činí aktuálně sedm procent ročně a celosektorový objem PMR se blíží 120 miliardám korun. Jejich neúročením tak český bankovní sektor bude přicházet o 700 milionů korun úrokových příjmů měsíčně.

Pro banky je to tedy pochopitelně zpráva špatná. Nelze vyloučit, že se budou snažit aspoň částečně kompenzovat tuto ztrátu zvýšením úrokových sazeb na úvěrech nebo snížením na vkladech.

Znepokojivé i pro nebankovní část ekonomiky je na této zprávě ale ještě něco jiného: zdůvodnění, které ČNB pro svůj krok zmínila, tedy snaha snížit náklady měnové politiky, lidově řečeno ušetřit. Jakmile jednou centrální banka připustí, že ji zajímá její zisk nebo ztráta, hrozí potíže.

Například to budí dojem, že členové bankovní rady ČNB – ve snaze ušetřit – nastavují a budou nastavovat repo sazbu níž, než by si podle jejich názoru žádal stav ekonomiky.

A co hůř: finanční trhy můžou začít pochybovat o dosavadní mantře samotné ČNB, že její mamutí ztráty – plynoucí právě z nákladů její měnové politiky – ničemu nevadí. Tyto pochyby můžou být vážnou hrozbou pro samotnou důvěryhodnost české měny.