Optimismus vs. pesimismus podruhé: optimismus se nám již stal

Minulý komentář pro HN měl celkem veliký ohlas, takže jsem se tématu realismu optimismu versus pesimismu věnoval v mnoha debatách, na vysokoškolských přednáškách, na večeři Elegantního Česka a mnoha dalších večeřích soukromých.

Kolega Dominik Stroukal, současný člen NERV, například během naší společné přednášky na Metropolitní univerzitě poukázal na to, kolika věcí jsme se (zbytečně) báli v minulosti a onen existenciální pesimismus se ukázal jako lichý. Báli jsme se elektřiny, mysleli jsme si, že nás zruinuje železniční doprava či pitva lidí, ba dokonce knihy. Dlouho se učení mozkové báli toho, jaké nedozírné dopady na lidský mozek bude mít pohybování se rychlostmi většími, než je schopen dosáhnout „přirozený“ kůň. Toho, že brzy dojde ropa, jsme se báli již před sto lety. Báli jsme se přelidnění Země, Komenský čekal brzký konec světa kvůli morálnímu úpadku lidstva. Klasičtí ekonomové se oficiálně a dlouhodobě báli předpovědi Thomase Malthuse, že chudí budou navěky živořit v bídě, protože v momentě, kdy dostanou více, než je nezbytně nutný objem jídla, začnou se množit a pole, která přece dokážou uživit jen omezený počet lidí, vrátí skrze hladomor populaci zpět na původní velikost a ta pak bude živořit na pokraji přežití. Téměř neustále jsme se báli nových technologií. A tak dále.