V Česku je milion digitálně vyloučených lidí. Výzkum zmapoval, jak a komu nejlépe pomoci

Ahoj, jsi tam? Sociálně vyloučené děti právě takovou otázkou často zahajují konverzace, když si píší přes mobilní aplikace. Nikdy nevědí, kdo přesně je na druhém konci. Jeden smartphone nezřídkakdy sdílí celá rodina. Když jejich čas vyprší, své aplikace odinstalují. Projekt Digitální inkluze přináší unikátní sondu, která popisuje, jak se žije milionu digitálně vyloučených nebo 700 tisícům digitálně ohrožených spoluobčanů.

Zmíněná zvyklost v navazování kontaktu je podle výzkumu typická pro mladé romské dívky, jimž aplikace jako WhatsApp nahrazují telefonování. Vzhledem k tomu, že jim chybí mobilní data, spoléhají na domácí připojení a veřejné wi-fi. Dále nejčastěji používají sociální síť TikTok pro sledování videí a chatovací Messenger. Stejné aplikace pak využívá celá skupina zkoumaných dětí pocházejících ze znevýhodněných menšin.

Podle výzkumu se děti na internet připojují primárně prostřednictvím mobilů, chybí jim ale širší rozhled a motivace, aby jej využívaly prakticky. Sociální sítě nadužívají a jsou náchylné k dezinformacím. Samy přitom uvádí, že by si přály, aby jim mobil poradil s úkoly do školy, pomohl najít oblečení zdarma či sehnat brigádu. Děti by navíc uvítaly, kdyby jim smartphone nabídl pomoc, když čelí problémům v rodině nebo se psychicky cítí špatně. 

Posledně uvedená přání se přitom opakují i u jejich matek, když dvaatřicetiletá Sabina říká, že by si přála, aby s ní mobil mluvil, když je osamělá. Chybějící kontakt a uzavření do své sociální bubliny se ve výzkumu jako problém objevuje často. Představení výsledků výzkumu se přitom odehrávalo na půdě Googlu, neboť Digitální inkluze je projekt organizace Česko.Digital a vznikl za podpory neziskové odnože Google.org.

Nasnadě proto byla otázka, jaká řešení nabízí umělá inteligence. Jazykové modely dnes už umí s uživatelem komunikovat i hlasem, dokážou vyhledávat informace na internetu, naplánovat trasu, pročesat síť a najít třeba levné oblečení. Občas uvedou nepravdivé nebo nepřesné informace (halucinují), ale to je běžné i u lidí. Účastníci diskuse z řad nadací, ministerstva nebo dobrovolníků podílejících se na projektu byli ale k využívání umělé inteligence v podobě chatbotů skeptičtí, neboť by prý mohla děti ještě více izolovat a uzavřít.

HN BeNative

Představa, že digitální dovednosti potřebují jen vývojáři, je úplně mimo, říká Markéta Pařízek z investičního fondu Miton

▪ 8 min. čtení

Z odpovědí pak vyplynulo, že spíše vítají na míru vytvořené jednoduché aplikace, které řeší dílčí problémy. Nakonec výsledky výzkumu mají sloužit mimo jiné k nadesignování nové služby, která umožní snížit digitální vyloučenost lidí z cílových skupin. Každá má přitom svá významná specifika. Kromě dětí jsou početnou ohroženou skupinou penzisté, kdy zcela technicky vyloučení nemají ani zájem technologie využívat, byť by jim mohly usnadnit život.

Uvedení do digitálního světa je proto prací pečovatelů, kteří na to ale kvůli vytížení nemívají čas. Další skupinou jsou senioři, kteří nemají pravidelný přístup na internet, ale umí si představit jeho výhody a jsou ochotni se za určitých podmínek učit. „Doobjednávat si přes mobil potraviny nebo léky, jako to dělá sousedka, by nebylo k zahození, já někdy u doktora v čekárně musím vysedávat přes hodinu,“ říká třiasedmdesátiletý Luděk.

Je k nim ale podle výzkumu potřeba přistupovat citlivě, tedy nevyvolávat v penzistech pocit, že je k nim kvůli jejich věku přistupováno neuctivě. Třetí skupinou jsou senioři, kteří se na internetu pohybují aktivně. Ti podle výzkumu pak někdy trpí pocitem, že již znají a ovládají vše, co potřebují. Většina respondentů zároveň uvedla, že buď neví, jak ověřit pravdivost informace na internetu, nebo se rozhoduje podle „selského rozumu“.

Mají také pocit, že na sociálních sítích nemohou volně projevovat své (zejména politické) názory. Kvůli absenci mediální gramotnosti bývají snadným terčem dezinformací a mohou se stát i prostředníky jejich dalšího šíření. Ke všemu zmíněnému se stávají také ideálním cílem podvodníků. Nejčastěji si pak na internetu hledají jízdní řády, komunikují s vnoučaty a dětmi přes WhatsApp nebo vyhledávají v mapách. 

Cílem projektu Digitální inkluze je pomoci také lidem bez domova nebo těm žijícím po ubytovnách. Zpravidla potřebují mobil hlavně ke komunikaci. Ostatně podle Ester Pacltové z organizace Místní místním bývají sociální služby vytížené třeba tím, že si k nim lidé chodí zavolat. „Jsou na službách velmi závislí. Potřebovali bychom více mobilních telefonů, veřejných wi-fi nebo laviček se zásuvkami,“ říká Pacltová.

Pracovníci tak musí klientům například nosit i powerbanky, aby si mobily, pokud mají to štěstí a nějaký na ně zbyl, mohli nabít. Primárně organizace dosud oslovovala firmy, aby darovaly třeba odepsané mobilní telefony, nicméně se se vstřícným postojem moc často nesetkává. „Dosud jsme zajistili 400 telefonů, je to ale zoufale málo,“ dodává.

Článek vznikl ve spolupráci se společností Google.