Ekonomie není exaktní vědou, ale v průběhu času dokázala popsat určité mechanismy fungování naší společnosti poměrně spolehlivě. Tak třeba: když se dá levně půjčovat, je hodně peněz. Když je hodně peněz, ztrácejí hodnotu. Když peníze ztrácejí hodnotu, navenek vidíme oslabení měny a uvnitř ekonomiky zdražování. A když už se zdražuje, tak mnohdy stále rychleji.

Stejně jako se občas někdo snaží vzepřít fyzikálním zákonům (možná ve snaze o Darwinovu cenu), najdou se i popírači „zákonů“ ekonomických. Mají to jednodušší, neboť ty nefungují absolutně a vždy najdeme příklad, kdy byly věci trochu jinak. Ve hře je pokaždé více faktorů najednou a efekt ekonomických zákonitostí se často projevuje až s velkým zpožděním.

Výše zmíněné příklady ekonomických pravidel nejsou vybrány náhodou. Přesně této logice se léta vzpouzelo Turecko, když prezident Erdogan razil svou teorii o tlumení inflace nízkými úrokovými sazbami (levnými penězi). Nevyšlo to. Spotřebitelské ceny stouply za sedm let skoro na šestinásobek, turecká lira spadla na desetinu hodnoty. Mezitím centrální banka prakticky vyplýtvala devizové rezervy, musela bankovní sektor sešněrovat kapitálovými kontrolami a země začala neformálně používat zahraniční měny.

Naštěstí přišla změna. Turecko od června začalo razantně zdražovat peníze, úrokové sazby už zvedlo na 25 procent, a jeho prezident začátkem září dokonce uznal, že přísná měnová politika je nutná ke zpomalení inflace. Ekonomie si tedy nakonec připsala vítězství.

Zde se ale bohužel vracíme k onomu problému exaktnosti – zpětně se už nedopočítáme, kolik Turky stály chyby jejich vlády. Asi na to vzniknou akademické studie a odhady, ale ty nutně zůstanou jen v kategorii „co by kdyby“ a politici je snadno zpochybní. Přesto nám zůstává minimálně jedno ponaučení: hodně se zamyslet nad nabízeným jednoduchým řešením problémů, zvláště pokud se snaží vzpírat ověřeným zákonitostem. Snadno se nám stane, že jen bolestivě prověříme jejich platnost.