Česká ekonomika je plná paradoxů. Průměrný pracovník ve stavebnictví vytváří osmkrát méně přidané hodnoty než průměrný pracovník v oblasti nemovitostí. Rozdíl existoval vždy, ale zvýraznil se v posledních letech kvůli reálnému poklesu přidané hodnoty na pracovníka ve stavebnictví proti předcovidovému období o těžko pochopitelných 22 procent.

Ekonomicky přemýšlející jedinec se pokusí tuto informaci zařadit do kontextu. Není důvodem nižší odpracovaná doba? Ale ne. Přidaná hodnota na odpracovanou hodinu ve stavebnictví klesla téměř o shodných 21 procent. Druhou reakcí může být snaha stavebníky omlouvat. Extrémní nárůst cen materiálu jim mohl zkrátit marže, a potažmo přidanou hodnotu. Ani tato hypotéza nesedí. Změna cenových relací se promítá do nominálního vyjádření přidané hodnoty, v níž ale stavebnictví nijak nezaostává za jinými odvětvími. Reálný propad znamená, že pracovník za srovnatelný čas obložil dlaždicemi téměř o čtvrtinu menší plochu či zalátal na silnici o čtvrtinu méně děr než v roce 2019.

Poslední pokus o polemiku může směřovat k tvrzení, že jsou rozdíly v produktivitě kompenzovány odlišnou výší mezd. To ale platí jen okrajově. Osminásobně produktivnější zaměstnanec v nemovitostech si odnese oproti stavebníkovi mzdu vyšší o necelou třetinu. Ovšem, abstrahujeme přitom od živnostníků, pro něž nemáme data o výdělcích.

Proč srovnáváme stavebnictví zrovna se službami v nemovitostech? Jedná se v odvětvové struktuře o dva extrémy produktivity. Všechna ostatní základní odvětví se pohybují mezi nimi. Analýza odvětvové produktivity může být klíčem k vytvoření podmínek pro dlouhodobý růst HDP. Dává smysl ekonomickou politikou podporovat rostoucí odvětví s vysokou přidanou hodnotou, jako informační a komunikační činnosti, služby pro podniky či (některá) odvětví zpracovatelského průmyslu. A zároveň se podívat na zoubek stavebníkům, zda rostoucí podíl jejich činnosti nepadá do šedé ekonomiky.