Mnozí Palestinci se v poslední době snaží kvůli izraelským bojovým operacím v Pásmu Gazy z tohoto území uprchnout do Egypta, Káhira je ale na svém území nechce. Důvodů k tomu má řadu, tím hlavním je však její optikou obava, že by židovský stát nepustil běžence po skončení války zpět do Gazy. Ve vládních kruzích arabských zemí totiž panuje přesvědčení, že Izrael chce  palestinská území ovládnout, a vytlačit proto nyní co nejvíce arabských obyvatel z Gazy a později i ze Západního břehu.

Hraniční přechod ve městě Rafáh je jediným místem, kudy by Palestinci mohli z nebezpečného Pásma odejít. Jiná legální cesta do Egypta nevede. Pásmo pak hraničí už jen s Izraelem, se kterým se nachází ve válečném stavu. Káhira přesto přechod pro palestinské civilisty neotevřela. Na své území pouští jen některé raněné, cizince a obyvatele Gazy se zahraničním pasem. Opačným směrem putuje humanitární pomoc.

Proč tedy nechce arabský Egypt pustit arabské Palestince na své území a zabránit tak riziku, že v Pásmu zahynou? Propagandisté či proizraelští komentátoři ve veřejném prostoru kladou i další dotaz: proč si arabské státy nevezmou Palestince na své území, když za ně verbálně bojují?

Co se Egypta týče, ten se obává, že Izrael vytlačí většinu z 2,3 milionu obyvatel Pásma na jeho území a uprchlíkům pak zamezí v návratu. Palestinci tak přijdou o území, které si podle káhirských představ židovský stát ponechá. Egypt navíc ponese náklady na uprchlíky v době, kdy jeho ekonomika není v dobré kondici. Jak tvrdí magazín Foreign Policy, „tyto káhirské obavy nejsou zcela bezdůvodné i proto, že Izraelci již dříve navrhli, aby Egypt poskytl část svého území pro palestinský stát“.

Zde se časopis opírá o tvrzení bývalého egyptského prezidenta Husního Mubáraka, který prý podobnou nabídku v roce 2010 od tehdejšího – i nynějšího – premiéra Benjamina Netanjahua dostal. Už zesnulý káhirský politik prý ale o podobné variantě odmítl byť jen přemýšlet a podle listu The Times of Israel takové představy zavrhl už v roce 2017 i současný egyptský lídr Abdal Fattáh Sísí.

Nicméně, i Liga arabských států podle agentury Reuters vyzvala šéfa OSN, aby nedopustil „šílené úsilí Izraele o přesun obyvatelstva“. Jak připomíná agentura AP, tyto představy prý vycházejí ze zkušeností roku 1948, kdy nově vzniklý židovský stát neumožnil vytlačeným Arabům návrat do jejich domovů. Izrael má tyto scénáře za nepodložené a například velvyslankyně židovského státu v Káhiře Amira Oronová už na sociálních sítích Egypt ujistila, že Sinaj je a zůstane jeho územím.

Káhira se však palestinských uprchlíků bojí i z bezpečnostních důvodů. U hraničního přechodu s Gazou proto rozmístila vojáky s tanky. Obává se příchodu islamistických militantů z Hamásu i jiných skupin, kteří by prý mohli posílit domácí radikály. Jde ale také o to, aby palestinští extremisté časem nezačali bojovat s Izraelem z egyptské strany. To by byla pro Káhiru komplikace: židovští vojáci by se v takovém případě zřejmě nerozpakovali na její území zaútočit. V důsledku by mohl být Egypt vtažen do regionálního střetu, který si nepřeje. I proto nyní Káhira přivítala delegaci zahraničních představitelů hnutí Hamás, se kterými se jako klíčová regionální mocnost chce dohodnout.

Podobně přemýšlí i Jordánsko. Jeho král Abdalláh II. už prohlásil, že také jeho země stejně jako Egypt odmítá otevřít náruč další vlně palestinských uprchlíků, kteří by tak – aspoň podle arabských představ – vydali svá území Izraeli. Jordánsko sousedí s palestinským Západním břehem, kde roste napětí i kvůli násilným útokům židovských osadníků na arabské farmáře, které mají jasně deklarovaný cíl: vyhnat Palestince z jejich půdy. Obyvatele monarchie navíc už nyní tvoří prý až z poloviny potomci palestinských uprchlíků, což vede k napětí mezi nimi a domácími kmeny, z nichž pochází i panovník.

Toho, že by Izrael mohl nynější válku využít k demografickým změnám a územním ziskům, se potichu obávají také další arabské státy. Podobně jako Egypt a Jordánsko nestojí o příchod uprchlíků z Gazy, kteří i kvůli dlouhé izolaci obvykle nemají takové vzdělání, které by bylo pro jejich země přínosem. Tím odpovídají na absurdní volání po odchodu Palestinců do jiných států jen proto, že jsou rovněž arabské. 

Některé blízkovýchodní země, třeba Kuvajt či právě Jordánsko, navíc mají s Palestinci nedobré historické zkušenosti. Další, jako státy Zálivu, postupně nahrazují Palestince coby výkonné státní úředníky a pracovníky méně náročnou pracovní silou z Asie. Arabů palestinského původu teď žije na světě zřejmě až šest milionů, přičemž největší diaspory po Jordánsku a vlastně i Izraeli hostí Sýrie, Libanon a Chile. V Zálivu jich žije odhadem půl milionu.

Nahlédněte do zákulisí dění v Evropě a sledujte českou stopu v Bruselu. Odebírejte nejlepší newsletter v Česku věnovaný EU Ředitelé Evropy. Připravují ho pro vás každý týden Ondřej Houska a Kateřina Šafaříková.