Nikol Leitgeb zakládá svou vlastní nadaci: Lidé se přestali bát říct si o pomoc

Na konci září se Nikol Leitgeb povedl majstrštyk, když vyzvala své sledující na Instagramu, aby podpořili sbírku na léčbu dvouletého Martínka trpícího vzácným genetickým onemocněním. Během pár dní se vybralo 150 milionů korun. Přesto se cítila nesvá, když právě za podporu sbírek pro humanitární projekty přebírala od předsedy Senátu Stříbrnou medaili. „Vím, že pomáhám, ale ještě vidím rezervy. Snad je budu pomalu naplňovat s Nadačním fondem Radovan,“ usmívá se, když mluví o novém projektu, který pojmenovala podle přezdívky svého staršího syna.

Když jsme spolu domlouvaly rozhovor, měla jste strach, aby vás už všude nebylo moc a nelezla jste lidem na nervy. Asi byste se z toho piedestalu nejraději potichu vypařila, viďte?

Je to tak. Necítím se dobře, když je mi věnována až moc velká pozornost. Což asi může znít divně vzhledem k tomu, že sdílím svůj život na Instagramu s 680 tisíci lidmi. Jenže oni si sami vybrali, že mě budou sledovat. Čtenáři novin a serverů si to nevybrali a já v jednu dobu vyskakovala snad všude. Vadilo to už i mně.

Rozruchu kolem vás se ale zase nejde divit. Vždyť jen za poslední čtyři roky jste do dobročinných sbírek pomohla vybrat okolo 200 milionů korun. Uvědomujete si tu obrovskou moc a vliv, které v online prostoru máte?

Nevím, jestli mám nějakou moc, mocně si určitě nepřipadám. Teď se dokonce cítím nemocně. Ale co určitě mám, je silná a početná komunita lidí na Instagramu, která se každý měsíc těší, že bude zase moci někomu zásadně pomoct, a to i v případě, že se bude podílet jen pár korunami. I ty se totiž počítají. Ta pospolitost mě nepřestává fascinovat a dojímat. A určitě nejen já si všímám, jak lidé začali přistupovat k charitě obecně. Už je pro ně často naprosto přirozené mít nastavený trvalý příkaz a přispívat tam, kde je to podle nich potřeba. Navíc doba, kdy se kolemjdoucí nedůvěřivě vyhýbali všem, kteří obcházeli ulice s kasičkami, je pryč. Lidé začali sbírkám důvěřovat a podle mě pomáhají víc než kdy předtím.

Kdy podle vás nastal ten zlom?

Svůj obrovský podíl na tom mají platformy typu Donio. Lidé vidí, že částka, kterou poslali, se opravdu přičetla tam, kam měla. A to okamžitě a do koruny. Podobné platformy pak ještě často poskytují takzvaný follow‑up, kdy přispěvatelům dávají informace o tom, jestli a jak už se peníze využily. Je to transparentní a kredibilní.

Jak jste zmínila, hodně lidí přispívá i po malých částkách. Navíc jde mnohdy o ty, kteří sami peněz na rozhazování rozhodně nemají. Co to podle vás o společnosti říká?

Ano, průměrná částka ve sbírkách je prý 300 korun. Do té pro Martínka někdo poslal 200 tisíc, jinak se také skládala po stovkách. Může to znamenat třeba to, že velcí podnikatelé možná nemají čas sledovat tolik, co se děje, často mají svoje charitativní aktivity, firmy si zase schvalují budgety dlouho dopředu. Co se týče sbírek, které tlačím já, mě sledují především ženy ve věku 25 až 45 let, převážně maminky, které samozřejmě počítají, kolik si mohou dovolit poslat. Mnohdy čekají, až jim přijde mateřská, a z té dodatečně posílají i na sbírku, která už je vybraná. Ale prostě se chtěly podílet. Ženy na mateřské totiž žijí v domácnostech dost často tak nějak samy. Odtržené od zbytku společnosti. Znám ten pocit moc dobře. A být součástí nějakého celku, party, komunity, která navíc trošku mění svět k lepšímu, je asi fajn. A i já se v tom, co dělám a jak to dělám, cítím dobře.

Máte navíc obrovský dar strhnout k dobročinnosti celé davy. A to poměrně snadno a okamžitě. Čím to je?

To netuším. Ale možná to bude mít něco společného s důvěrou v mou osobu. Často mi píšou holky, ženy, které se mi svěřují s jejich starostmi, i když jsme se nikdy neviděly. Mají ale pocit, že mě znají už roky, což je vlastně pravda. Ony mě znají, jen já neznám je. Ale to nevadí, protože i tak si pokecáme a já se snažím být jim aspoň trochu nápomocná.

Hodně maminek mi píše, když se rozchází s tatínkem svých dětí. Vědí, že jsem si tím prošla taky, jejich kamarádky třeba ne, tak napíšou mně. Nemám problém jim svěřit, jak to máme nastavené my, co nám pomáhá, jak fungujeme. Jestli jim to pomůže, to nevím, každá rodina i situace v ní je jiná a neexistuje žádný návod. Ale už jen to, že si uleví od trápení a svěří se mi, asi může pomoct.

Přístup k dobročinnosti se však dá pojmout i kontroverzně. Co říkáte třeba na Kazmu, jenž nedávno nahnal lidi na louku, kde pak nechal rozprášit vrtulníkem milion dolarů s QR kódy na darovací platformu Donio?

Nevím, jestli se k tomu nějak vyjadřovat. Argument, že to byly jeho peníze a mohl si s nimi dělat, co chtěl, je naprosto správný a relevantní. Ale mně je takový způsob nadřazeného chování prostě cizí. Show neshow.

Občas se ovšem i u vás na profilu objeví negativní komentáře. Bylo za ta léta na Instagramu něco, co se vás opravdu dotklo?

Velká část hejtrů píše z falešného profilu. Přijdou si ke mně odplivnout to hořko, co nosí v sobě a nevědí, kam s ním. Většinou jde o opravdové nesmysly, kdy je vidět, že mě dotyčný vůbec nezná. Já hejtry blokuju a vůbec se za to nestydím. Jinak mě Instagram asi nijak neštve. Hlídám si ale dvě věci – abych na něm nebyla imrvére, protože to trochu svádí. A taky abych ho brala s rezervou. Vidím tam totiž tak pestré životy, kdy lidé stíhají tolik věcí, mají spoustu koníčků, zájmů, projektů a já často za celý týden neudělám nic, o čem bych mohla psát. A tady se vždycky zaseknu a řeknu si: „A dost, to není pravda, ti lidé trochu kecají a ty taky – přece jsi stavěla vláčky s dětmi! Vždyť kolik holek sní právě o tom, že si se svými dětmi bude stavět vláčky?” Takže tak. Brát Instáč primárně jako zábavu je zásadní. Mně tedy ještě vydělává sem tam nějakou korunu, za což jsem nesmírně vděčná.

Často zmiňujete, že děláte jen obyčejný Instáč a pomáhat lidem nikdy nebylo snazší. Opravdu pro vás není na práci okolo sbírek nic náročného?

Nejtěžší je pro mě asi vidět, jak přispívají ti, již mají sami někde založenou sbírku, ale ani tentokrát jsem ji nevylosovala. Přejí si to navzájem, podporují se. Často se i osobně znají, hlavně rodiče dětí s pohybovými postiženími. Rehabilitačních center totiž není tolik, mnohdy se v nich potkávají. Bohužel, nedá se pomoci všem, ale i kdybychom pomohli jen jednomu děťátku se svalovou atrofií, stálo to za to.

Myšlenku, že většině těch lidí prostě pomoci nemůžete, ale asi z hlavy jen tak vytěsnit nejde…

Spíš řeším, že neumím pomoct jinak než finančně. Je sice hezké, že si rodina koupí speciálně upravené auto nebo bezbariérovou koupelnu, ale sbírka obvykle nevyřeší ten nejzásadnější problém. Takže pak už nezbývá nic jiného než jen zpovzdáli držet palce a říct si, že jsme pomohli, jak jsme uměli.

Novou sbírku na Instagramu sdílíte každou první neděli v měsíci. Kolik žádostí se za tu dobu nastřádá?

Hodně. Denně mi jich přichází obrovské množství. To je trošku frustrující, ale na druhou stranu – spousta lidí se už nebojí říct si o pomoc, založit si sbírku a tím trochu odhalit před ostatními svoje bolení. I to je skvělé – že si lidé nechají pomoct.

Někteří z nich se však nachází v téměř bezvýchodné životní situaci a na vás pak spoléhají jako na poslední naději. Cítila jste na sebe někdy tlak?

Ano, několikrát mi psala jedna maminka, která byla zřejmě v pokročilém stadiu rakoviny a zlobila se na mě, že vybírám peníze na shořelý dům a „ji nechám umřít“. Prý jestli si má taky podpálit barák, abych jí pomohla. To se mě hodně dotklo a vůbec jsem nevěděla, co odpovědět. Chtěla jsem se bránit, protože to nebylo fér, ale zároveň jsem cítila, že je zoufalá.

Nakonec jsem jí odepsala něco v tomto smyslu, že chápu, že má obrovské problémy, ale že mi tohle jednání přijde za hranou. Možná jsem neměla psát nic. Tohle je strašně těžké.

Jaké příběhy se vás dotýkají nejvíc?

Jsem máma, takže samozřejmě ty s nemocnými dětmi nebo jejich rodiči. Jsou to, tuším, dva roky, co jsme vysbírali dva miliony na pomoc těžce nemocnému Kubíkovi. Doteď ho sleduju na Instagramu. Finančně jsme sice pomohli, ale Kubíkův boj o život pokračuje dál. Často jeho mamince píšu, že bych ráda pomohla i jinak, ale nevím jak. Ona taky neví. Žije totiž nonstop ve strachu a nejistotě, tráví dny, měsíce v nemocnicích. Po nocích nechodí Kubíkovi dávat mlíčko, ale čistí mu tracheu od hlenů a krve a doufá, že se neudusí. Před takovými maminkami se hluboce klaním. A právě tyhle ženy by měly dostávat vyznamenání. I když je to určitě to poslední, o co stojí.

Řeším, že neumím pomoct jinak než finančně. Je sice hezké, že si rodina koupí, co potřebuje, ale sbírka často nevyřeší ten nejzásadnější problém.

Velkou oporu máte v manželovi, i záležitosti okolo dobročinnosti řešíte spolu. S čím vám nejvíc pomáhá?

Petr to má v sobě nastavené stejně jako já. Naštěstí. Nesnesla bych vedle sebe chlapa, který není empatický a velkorysý k okolí. Nedávno rozběhl vlastní značku zmrzlin Mauglí a do výroby okamžitě zapojil chráněné dílny a podporuje tak zaměstnance s handicapem. Jsem na něj ohromně pyšná. Zároveň mě nenápadně popostrkoval právě k založení vlastního nadačního fondu, což byl můj sen, ale taky celkem tvrdý oříšek. Nejsem totiž úplně nejostřejší tužka v penále, co se týká administrativy, legislativy nebo účetnictví. Petr se mnou ale všechno oběhal, vysvětlil, zařídil. A teď už je to na mně.

A v jaké fázi příprav jste teď?

Vytváříme web, kam bych ráda zakomponovala crowdfundingový technický nástroj, který mělo, myslím, jako první Konto Bariéry a používá ho třeba i Donio nebo Znesnáze21. A právě zakladatel Donia, David Procházka, se s námi sešel a dal nám pár rad do začátku. Toho si nesmírně vážím a jsem ráda, že nás nebere jako konkurenci, naopak. On je přesně typ člověka, který nepotřebuje být „ten, kdo pomohl“. Má prostě radost, že se koná dobro. Kdekoliv.

Magazín Vánoce

Stáhněte si přílohu v PDF

Na rozdíl od Donia ale plánujete zveřejňovat vždy jen dvě sbírky najednou. Zato se jim chcete věnovat podrobněji, a to i po vybrání peněz. Jak to bude probíhat?

Mám nějakou představu, ale nevím, jestli to není utopie. Myslím, že první měsíce ukážou. Každopádně určitě bych chtěla za lidmi jezdit, natočit s nimi ideálně video, protože to prostě vždycky „funguje“ lépe než fotky nebo jen text. A co se týče sledování jejich příběhů po sbírce – ty následující kroky a vývoj jsou pro přispívající taky důležité. Jen asi každého nedonutíte, aby s vámi zůstal v kontaktu, a ani nikoho nutit nechci. Budu doufat ve vstřícnost. Mimochodem, moje kamarádka se celoživotně věnuje podpoře psích a kočičích útulků. Neustále někam vozí krmivo, pelíšky, zdravotnické potřeby, prostě všechno možné. A jediné, o co provozovatele útulku prosí, je, aby jí pak poslali fotku pejsků a těch dárků, ať může ukázat sponzorům, že všechno opravdu šlo tam, kam mělo. Fotku pošlou tři útulky z deseti. Přitom je to jedna blbá fotka. Ale ona se nenechává odradit.

Vy tu pomocnou ruku taky podáváte už celé roky. Systematičtější sdílení příběhů však odstartovalo až s adventními sbírkami. Jsou v plánu i letos?

Lidé mi často psali, abych dělala sbírku třeba jednou týdně, ale mně to přišlo moc. Myslím, že by to nefungovalo. Ale v předvánočním čase je to jiné, lidé jsou citlivější, bilancují, a taky mnohdy utrácejí za nesmysly, takže pustit pár stovek navíc za něco smysluplnějšího jim přijde jako dobrý nápad. Adventní sbírky budou i letos.

Říkáte o sobě, že jste “vánocofil”, takže předpokládám, že u vás už jedou přípravy na advent na plné obrátky. Můžeme se u vás letos těšit na živý betlém?

Vánoce jsem milovala vždycky, ale teď s dětmi to nabralo ještě větší grády. Ony jsou prostě u vytržení z každého světélka, z každé ozdoby a z každé blbůstky. Milují kýče. A já je na Vánoce miluju taky. Prostě je to vyloženě světlý bod uprostřed dlouhé české šedivé zimy. A tak si ho chceme užít co nejvíc a nejdéle. Proto začínám se zdobením domečku už v listopadu. Živý betlém sice zatím nemáme, ale zato máme dost myší, třeba bychom je mohli zapojit.

Když si tedy odmyslíme ty myši, tak Vánoce v domku v Lánech mají určitě úplně jiné kouzlo než ty v pražském bytě...

Lány obecně mají jiné kouzlo než Praha. Je tu klid, v zimě se díváme na zasněženou vesničku a křivoklátské lesy. A ozdobit si svůj domek světélky, to byl vždycky můj sen. Letos plánuji přitvrdit, ale naštěstí už snad budeme mít fotovoltaiku, tak nás to nesvlékne z trenek.

Tuším, že úplně klidné svátky u vás ale nehrozí. Jak vypadá klasický Štědrý den u Leitgebů?

Myslím, že u nás je Štědrý den stejný jako ve většině domácností. O válení nemůže být řeč, děti neposedí a já taky ne, protože k nám dorazí celá rodina, takže se bude o koho starat. Všude bude bordel, já budu pořád chodit a něco utírat, občas si povzdychnu a uvědomím si, že jsem úplně stejná jako moje máma a prostě si to neumím užít bez nervů. Ale i tak se na Vánoce strašně těším, protože i ty nervy k nim tak nějak patří. Chceme je prostě těm nejbližším udělat co nejhezčí.

Vám se ale povedlo dělat to hezké celoročně i lidem, které vůbec neznáte. Co byste si přála na oplátku najít pod stromečkem vy?

Já si pokaždé přeju to samé. Asi jako každá máma, každý rodič. Ať jsme všichni zdraví. Není to samozřejmost a od té doby, co se věnuju sbírkám, vidím zdraví spíš jako výjimečnost.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Magazín Vánoce.