Dárce by si měl vždy ověřit, kdo za sbírkou stojí

Klára Šplíchalová je přesvědčená, že formy dárcovství ovlivnila výrazně covidová vlna, kdy se Češi přeorientovali na online podporu. Té ale podle ní pořád chybí vytrvalost. Zároveň se netají tím, že ji mrzí, když si jeden dárcovský projekt dovede získat mediální pozornost, zatímco jiné už ne.

Nedávno jsem se cítila trochu provinile, když se mi potřetí nechtělo u pokladny v obchodě přispět na stejnou věc. Jak se díváte na podobné hromadné sbírky?

Je pravda, že když jste zdravý pracující člověk a někdo se vás zeptá, jestli chcete přispět třeba na pomoc dětem, a vy odmítnete, je vaše odpověď společensky skoro nepřijatelná. Jenže tato otázka nebyla správně položená. Pomoc má být dobrovolná a od srdce. Neměli bychom dávat peníze jako vykoupení nebo odpustek, když se nechceme cítit špatně. Darování by lidem mělo přinášet radost. Když vám někdo na ulici nabídne produkt, také se necítíte provinile, chcete‑li si nákup promyslet, projít si třeba e‑shop. S pomocí by to mělo být podobné. Cítit provinilost je špatně, protože každý bychom měli mít právo rozhodnout se, jestli chceme přispět. Musíme se rozhodnout v klidu, s radostí a láskou. Pak nás žádná otázka na příspěvek nemůže vykolejit.

Jací jsme dárci?

Považujeme se za štědré, protože z průzkumů často vyplývá, že daruje každý druhý. Zároveň ale vidíme, že turbulentní situace, které ovlivnily celou planetu a společnost, ať už pandemie covidu nebo válečný konflikt na Ukrajině, dárcovské chování změnily. V něčem ho urychlily, něčemu prospěly, ale stávalo se, že někdy to mohlo být i na úkor kvality konkrétní pomoci.

Překvapilo vás v průzkumech něco?

Nemůžeme čekat, že se meziročně budou konat velké změny, ale mění se okolnosti a situace se vyvíjí. Průzkum dárcovských SMS nám ukázal, že lidé pomoc směřují k dlouhodobé podpoře. Jsou situace, jako třeba tornádo na Moravě, kdy se vzedme vlna podpory, v tom jsou Češi opravdu dobří. Nesmíme ale zapomínat ani na dlouhodobou a pravidelnou pomoc pro různé organizace. I k tomu ale Češi směřují a mají finanční dary jako trvalý příkaz. Hodně pozitivně nás při vyhodnocování informací z dárcovských SMS překvapil věk. Očekávali jsme, že dárci budou o něco starší, že to budou lidé kolem 60 let. Je jim ale mezi 45 a 50. A je znát, že se stírají i genderové rozdíly.

Firmy se za posledních deset let naučily věnovat i složitým lidskoprávním tématům.

Když mluvíte o dlouhodobé podpoře, jak zvolit správný projekt?

Jde o kombinaci dvou věcí. Člověk si samozřejmě musí vybrat něco, co je blízké jeho srdci, čemu rozumí, s čím souzní a kdy věří, že i stovka nebo pětistovka měsíčně pomůže, aby se situace obrátila k lepšímu. A pak, což bych řekla, že je možná ještě důležitější, si musíme vybrat, prostřednictvím koho chceme přispívat. Protože veřejně prospěšná organizace je garantem toho, že peníze půjdou tam, kam mají, že organizace s nimi bude zacházet transparentně. Myslím, že tady ještě nejsme tolik vyškolení. Lidé vnímají, že přispívají na dobrou věc, a už nehledají detaily. Proto bych ráda apelovala na každého, aby se podíval, jak jeho oblíbená nezisková organizace funguje a kdo stojí za sbírkou, která ho osloví.

Nadace a fondy

Další zajímavá data a čísla naleznete v Mapě dárcovství 2023

S firmami je to podobné? Měly by mít promyšlenější a ucelenější plán podpory?

Firma není primárně určená k tomu, aby dělala dobro, ale aby vytvářela zisk. Takže veškeré finanční prostředky, které vydělá a které se rozhodne dát na charitu, si musí významně obhájit u managementu. I to je důvod, proč při pandemii covidu nebo dalších vlivů, které ovlivnily společnost, byly firmy těmi prvními, které zmrazily rozpočty a vyčkávaly, jak s financemi dál naložit. Pomoct ale mohou dvěma způsoby. Nesmírně důležité je u nich to, že obvykle dlouhodobě podporují jednu oblast. Za posledních deset let se naučily vybírat a dokážou věnovat finance i složitým lidskoprávním tématům, kterým je třeba integrace propuštěných vězňů. Už to nejsou jen ta líbivá témata jako opuštěná zvířata a podobně. Druhá věc je, že v soukromých společnostech nabývají na významu zaměstnanecké sbírky, což třeba na Západě vnímají zaměstnanci jako jeden z benefitů zaměstnavatele. Protože věří, že právě on dokáže směr jejich daru dobře vybrat a oni díky tomu pomohou správné věci, aniž by se sami museli v problematice orientovat.

Řekla jste líbivá témata. Na co lidé neradi přispívají?

Lidé musí věřit tomu, na co přispívají. Lidskoprávní témata jsou velmi náročná na porozumění, což ale pravděpodobně vychází z našeho dlouhodobého nastavení. Jsme třeba přesvědčeni o tom, že muž by se o sebe měl postarat sám, proto je obtížné sehnat prostředky třeba pro muže bez domova. Je pro nás srozumitelnější pomoci dětem nebo seniorům. Vlna solidarity ve složitých tématech není tak rozšířená. Proto je skvělé, že se jim začaly věnovat i firmy.

Co kdyby existovalo něco jako anonymní sbírka? Přispět dlouhodobě třeba na pomoc dětem nebo péči o seniory a organizace by si peníze pak samy rozdělovaly a určovaly, na co konkrétně je použijí.

To by byl bezvadný koncept, ale musím říct, že na to nejsme ještě tolik připraveni. Před pár lety jsem řešila povodně v Belgii a Německu, kdy došlo ke zničení infrastruktury. Obrátila se na mě jedna známá z Česka, že má k této oblasti vztah a ráda by přispěla někomu konkrétnímu. Propojila jsem se se zahraničními kolegy, kteří ale byli úplně v šoku. Přitom v Česku je standardní, že lidé potřebují vidět takzvanou „tvář“ katastrofy. Na Západě už se to spíš neděje. Já osobně přispívám konkrétní organizaci, jejíž práce se mi líbí, a je mi vlastně jedno, jestli z toho pošle něco někomu konkrétnímu nebo peníze použije na provozní náklady.

Mohl by mít takový koncept „pomoz někomu“ vůbec úspěch?

Popravdě jste mi připomněla guerilla akci na United Islands of Prague. Před pár lety jsme oslovili studenty herectví, kteří naprosto neutrálně chodili mezi lidmi a prosili o příspěvek. Neříkali komu a na co, neměli žádné potvrzení, měli obyčejné kasičky bez razítka, ve kterých byla díra, kam se dala strčit celá ruka. Vybírali jsme dvacet korun a za ně jsme jim dali ošklivou krabičku, která měla být paralelou k takovým těm líbivým plyšákům. No a uvnitř byla dvacetikoruna s omluvou, že jsme je napálili. Je super, že jste chtěli pomoct, ale dávejte si pozor na to, komu přispíváte, a darujte správně.

Infografika

Infografika

A to pořád platí.

Ano. Svým způsobem jsme altruisticky založení, z naší podstaty chceme pomoct, ale mnohdy nemáme čas, spěcháme a ani nechceme slyšet smutný příběh. Takže prostě dáme peníze a máme pocit, že máme splněno, a pokračujeme v koloběhu našich životů. No a pak se může stát, že třeba přispějeme do špatné sbírky nebo podvodníkům. Vždyť v létě to byla velká kauza, kdy podvodníci volali lidem a nutili je přispívat na vymyšlený účel. Za mě je důležité o těchto věcech mluvit z preventivního hlediska. Pokud chci přispět, je dobré podívat se, kdo za sbírkou stojí.

Klára Šplíchalová

ředitelka Fóra dárců

Vystudovala Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy a ve Fóru dárců pracuje již více než dvacet let.

Dlouhodobě se angažuje v oblasti rozvoje dárcovských metod, propojování komerčního a neziskového sektoru, prosazování kvalitních podmínek pro efektivní fungování neziskových organizací a zvyšování jejich transparentnosti.

Je členkou Výboru pro legislativu a financování Rady vlády pro Nestátní neziskové organizace.

V roce 2019 získala ocenění TOP žena veřejné sféry v prestižní anketě Hospodářských novin.

Foto: Radek Vebr

Zmínila jste příklad s Belgií, jak vnímáte rozdíl v mentalitě?

Na Západě mají lidé zejména dlouhodobé dárcovství už trochu více zažité, mají ho v krvi. Tamní lidé přispívají na charitativní činnost jako takovou, u nás se zatím ještě drží přístup, že chceme pomoci konkrétnímu člověku. Takový trošku historický model stromu splněných přání pro děti z dětských domovů, že lidé chtějí vidět tvář člověka, kterému jeho pomoc přispěla. Ale souvisí to s tím, že chtějí rozumět tomu, komu přispívat. Zároveň to ale třeba umožní rozvinout srdce dárce ještě dál a dostat se od dětských domovů třeba k podpoře pěstounské péče.

Je pro lidi jednodušší dát místo příspěvku jinou energii, třeba fyzickou pomoc?

Je to opravdu člověk od člověka. Je dobře, že si každý může vybrat, že i dobrovolnická činnost má u nás svoje místo. Lidé mohou chodit do nemocnic, venčit psy do útulků, organizovat potravinové sbírky. Odvíjí se to opravdu od toho, co nám přináší radost. Ať už je to pravidelný příspěvek, krátkodobá pomoc nebo dobrovolničení.

Proč ještě nemáme dárcovství tolik zažité?

Myslím, že velkou paseku napáchala éra komunismu. Často ještě převládá názor, proč nepomůže stát, proč bychom měli suplovat jeho roli. Což v zemích na západ takto není. Vnímají, že stát má svoje nezastupitelné místo a podporuje řadu věcí, pak je tu byznys, který ve společnosti tvoří zisk a je odpovědný i za to, že jeho část investuje zpět do společnosti. A tuto dvojici doplňují veřejně prospěšné organizace svojí činností.

Přesto se zeptám, proč stát v oblasti zdravotnictví u některých případů nepomůže?

Když si vzpomenu na srpnovou sbírku pro Martínka, kdy se vybralo 140 milionů korun, naprosto rozumím rodičům, kteří se snažili získat prostředky na záchranu života svého syna. Na druhou stranu se ale ukázalo, že zde chybí jakási systémová debata na toto téma a že životy lidí nemohou viset v rukách jednotlivých úředníků zdravotních pojišťoven a procesy nesmí být tak netransparentní. Podle mě to poukázalo na specifický problém, který je potřeba řešit na nejvyšší úrovni a mít pro obdobné situace transparentní a funkční procedury. Na druhou stranu za mě, pokud se třeba řeší standardní situace potřebných, kteří využívají různé kompenzační pomůcky, je třeba podívat se vždycky, kdo za sbírkou stojí. Nadace, jako profesionál v poskytování pomoci, má zmapovaný terén, dovede odhadnout, kdy je nutná sbírka a kdy se dá například čerpat z jiných zdrojů.

A jak se obecně stavíte ke sbírkám a influencerům?

Sbírky považuji za nesmírně důležitý projev solidarity, kultury a vyspělosti občanské společnosti. Často potřebujeme impulz, abychom sáhli do peněženky. A k influencerům… Je dobře, že se zajímají o svět kolem sebe, ale někdy je smutné, že některý z nich podpoří jednu sbírku a jiné se mediální pozornosti nedostane. Což je samozřejmé, ale někdy i trošku trpké, protože třeba nemocní lidé by neměli čekat v koutě a vymýšlet srdceryvný příběh, který by influencera zaujal natolik, že ho nasdílí komunitě.

Životy lidí nemohou viset v rukách jednotlivých úředníků, chybí tu systémová debata.

Jak to dělat jinak?

Dříve hrála hlavní úlohu média, nyní je zdatně doplňují sociální sítě. Snažím se všechny podporovat v tom, aby si vybrali svoje téma, na které budou přispívat dlouhodobě. Protože pak se nemusí stát, že jeden příběh bude mít štěstí a ten druhý už ne. Mně osobně třeba srdcervoucí příběh nestačí. Ráda pomůžu lidem s cystickou fibrózou a už nepotřebuji na vlastní oči vidět jejich utrpení. Ale jak už jsem zmínila letní podvodnou sbírku, na fotkách trpících se jim podařilo vybrat 40 milionů korun. To je šílené. Takže zase apeluji na to hledat za každým srdcervoucím příběhem i odborného garanta, organizaci, která ve svojí práci nevystrkuje do popředí hlavně a pouze příběhy. Každý lidský příběh má jít ruku v ruce i s garantem z oblasti veřejně prospěšné organizace, která jednak pomáhá, a současně usiluje o systémovou změnu. Myslím, že přichází vývojový posun v komunikaci.

Ve Fóru dárců jste už dvacet let. Jak systém dárcovství ovlivnily technologie?

Zmíním určitě portál Daruj správně, který byl prvním online dárcovským portálem u nás. Když si vzpomeneme na akci Pomozte dětem, která se poprvé konala zhruba před pětadvaceti lety, fungovala na principu, že lidé volali do televize, kde si telefonistky zapisovaly, kolik kdo přispěje. A lidé šli druhý den do banky nebo na poštu a peníze poslali. Dokážu si představit, že lidé zavolají do televize a slíbí podporu, ale že půjdou druhý den na poštu, je pro mě dnes už sci‑fi. Takže třeba dárcovské esemesky nebo online portál znamenal fakt obrovský technologický posun, stejně jako rozvoj internetových plateb, aplikací i mobilních telefonů. Technologie s sebou nesou i to, že se dá jednoduše reportovat, co se do sbírek vybralo ještě dřív, než se rozpečetí kasičky. To je důležitým momentem nejen v transparentnosti, ale i v pocitu, že v tom nejsme sami, ale jsme součástí sbírky.

Byznys pomáhá

Stáhněte si přílohu v PDF

Technologie dávají zároveň velký prostor dezinformacím. Bojujete s nimi?

Musím říct, že když mi začala volat média a vyptávat se na případ podvodu, který už jsem zmínila, udělalo se mi fyzicky zle od žaludku. Uvědomila jsem si, jak takový hyenismus během krátké chvíle může podkopat důvěru, kterou jsme dlouho budovali. Ale je potřeba se k tomu postavit čelem, brát to jako preventivní ochranu všech potenciálních dárců, upozorňovat, informovat, řešit kyberbezpečnost. Protože nikdo nechceme, aby dárci byli podvedení.

Kdy jste naposledy cítila hrdost?

Za mě je každá úspěšná sbírka větším či menším důvodem k radosti. Ale nemohu nevzpomenout na obrovskou várku financí i podpory při útoku na Ukrajinu, především na koncert na Staroměstském náměstí. Tam mě vzalo za srdce nejen to, kolik lidí se sešlo, ale i to, že koncert byl vysílán v různých rádiích i televizích. Všichni drželi pospolu bez ohledu na to, jestli šlo o komerční nebo nekomerční sféru. Opravdu se v tom okamžiku sešla solidarita v tom nejlepším slova smyslu a v celé řadě svých podob.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Byznys pomáhá.